10 Azs 178/2018 — Nejvyšší správní soud

10 A 19/2023- 36 - text 12 10 A 19/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: T. V. Q., nar. X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen Markem Sedlákem, advokátem se sídlem AK Brno, Milady Horákové 13, 602 00, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-226297-4/SO-2022, z 02. 02. 2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou soudu 27. 2. 2023 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí (dále též „Napadené rozhodnutí“) , jímž Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ( dále jen „žalovaná“ zamítla odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále též „Ministerstvo“, ze dne 15. 11. 2022, č. j. OAM-3715-48/PP-2022, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. a), zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců (dále jen „zákon č. 326/1999Sb.“), neboť správní orgán dospěl k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a téhož zákona a byla mu stanovena lhůta pro vycestování podle § 87e odst. 4 se účastníkovi řízení stanoví lhůta 35 dnů k vycestování z území České republiky ode dne oznámení rozhodnutí. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 3.2.2023. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 3. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalovaná nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení včetně obsahu spisového materiálu, reprodukovala odvolací argumentaci žalobce a sumarizovala průběh odvolacího řízení. 4. Žalovaná konstatovala, že žalobce podal dne 14. 7. 2020 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb. V tiskopisu žádosti, v rubrice účel pobytu na území, je vyznačeno „sloučení – manželka + syn občan CZE“. Žalobce uvedl jako občana Evropské unie nezletilého M. L.W., který je občanem České republiky a jeho synem. 5. V rámci doplňování podkladů dne 20. 6. 2022 správní orgán I. stupně žalobce vyzval podle § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. a požadoval doložení dokladu prokazujícího, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a zákona č. 326/1999 Sb. Ve výzvě správní orgán I. stupně účastníka řízení náležitě poučil koho lze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie a jaké doklady je nutné doložit. Správní orgán I. stupně také uvedl, že ačkoliv z dosud doloženého dokladu vyplynula příbuzenská vazba na občana Evropské unie, je třeba dále doložit doklad o splnění dalších podmínek stanovených v § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., tedy doklady prokazující, že o syna skutečně pečuje. Po provedeném řízení, kdy správní orgán I. stupně provedl pobytovou kontrolu, výslechy matky nezletilého a výslech žalobce správní orgán I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že účastník řízení nesplňuje podmínky uvedené v § 15a zákona č. 326/1999 Sb., neboť neprokázal, že je rodičem poskytujícím skutečnou péči svému synovi, aby jej bylo možné považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. 6. V odvolání žalobce namítal, že „skutečnou péčí“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. není jen „osobní každodenní péče o dítě“, jak uvádí správní orgán I. stupně. V takovém případě by se toto ustanovení mohlo týkat pouze rodičů, kteří s dítětem žijí ve společné domácnosti a jsou s ním proto v každodenním styku. Takovou péči účastník řízení svému synovi skutečně neposkytuje, nicméně ani zákon neobsahuje žádnou podmínku, aby péče o dítě byla každodenní a osobní. Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně opomíjí, že ke dni provádění výslechů pobýval na území České republiky teprve několik měsíců po skončení správního vyhoštění. Kvůli správnímu vyhoštění nemohl být se synem dříve v takovém kontaktu, který by skutečnou péči umožňoval. Po příjezdu do České republiky po skončení správního vyhoštění si žalobce musel zajistit práci, bydlení a začít od začátku budovat svoji existenci. V takto náročném, a navíc krátkém období na území České republiky si nemohl brát dovolenou, jezdit se synem na výlety a podobně. Styk se synem uskutečňuje ve formě a frekvenci, kterou mu jeho současná situace umožňuje. Bydliště účastníka řízení není vhodné k tomu, aby v něm malé dítě pobývalo. Mezi žalobcem a synem je navíc jazyková bariéra, protože syn se teprve začíná učit základy vietnamštiny a češtině žalobce příliš nerozumí. I proto je pro žalobce obtížné, aby syna doprovázel k lékaři atd. Je logické, že o tyto záležitosti se stará synova matka, která je občankou České republiky a ovládá český jazyk. Rovněž z tohoto důvodu účastník řízení platí výrazně vyšší výživné, než je vzhledem k jeho příjmu obvyklé, aby matce vykompenzoval tu péči, kterou sám z objektivních důvodů nemůže synovi poskytovat. Žalobce proto namítá, že při posuzování skutečné péče ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., nelze bez dalšího vycházet z § 858 zákona č. 89/2012 Sb., ale je třeba přihlédnout i ke konkrétní situaci žalobce a jeho syna, kteří od sebe byli dlouhodobě odloučeni, svůj vztah teprve několik měsíců budují a účastník řízení v České republice rovněž začíná teprve budovat svoji existenci. 7. Žalobce v odvolání také namítal, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života nejen jeho, ale zejména jeho syna, který první roky života vyrůstal bez něj, nyní se několik měsíců může s otcem alespoň stýkat a je tedy v jeho nejlepším zájmu tento styk s otcem udržet, aby se mohl i nadále rozvíjet. Neudělení pobytu účastníkovi řízení je proto v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, protože je v rozporu s jeho nejlepším zájmem a zároveň porušením čl. 8 Evropské Úmluvy o lidských právech, protože zamítnutí žádosti a uložení povinnosti účastníkovi řízení vycestovat z území České republiky do 35 dnů od právní moci rozhodnutí by mělo za následek opětovné rozdělení účastníka řízení a jeho syna, tedy zásah do rodinného života, který není nezbytný. 8. Žalovaná v rámci vypořádání odvolacích námitek odkázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byl k § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. vložen pojem skutečné péče, a ve které se uvádí: „Ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) reaguje na rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 10. 2004 ve věci C-200/02, Zhu a Chen, který se zabýval otázkou práva pobytu rodiče (příslušníka třetí země) nezletilého dítěte – občana Evropské unie na území členského státu. (…) S ohledem na požadavek skutečné výchovy je akcentován faktický stav péče, tj. skutečné výchovy nezletilého občana Evropské unie, přičemž není vyloučeno, aby za rodinného příslušníka byl považován např. i rozvedený rodič, který se skutečně podílí na péči, resp. výchově dítěte. Nejde tedy o formální existenci či neexistenci rodičovské odpovědnosti, ale o to, zda jí v daném případě rodič skutečně vykonává, tedy zda skutečně pečuje o dotyčné dítě.“, a obsah pojmu skutečná péče lze podle žalované dovodit z ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). 9. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že závěr správního orgánu I. stupně o tom, že účastník řízení není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť v jeho případě se nejedná o skutečnou péči o nezletilého syna, má oporu ve spisovém materiálu. Součástí spisového materiálu jsou výslechy provedené s žalobcem a paní V. W., ze kterých vyplynuly významné rozpory, a to například z otázek ohledně styku žalobce se synem, kdy žalobce uvedl, že v době správního vyhoštění syna v České republice navštěvoval, někdy na několik dnů i týdnů a chodili na procházky, přičemž paní V. W. vypověděla, že žalobce během této doby (3 let) syna viděl po porodu a poté je vůbec nenavštěvoval. Pochybnost o návštěvách žalobce vyvstává také v tom, že žalobce nezná adresu, kde jeho syn pobýval a pobývá. Žalobce a paní V. W. se shodli na tom, že si telefonovali, tady také vyvstává otázka, jak je možné, že paní V. W. si myslela, že žalobce odcestoval do Vietnamu, přičemž on pobýval v Holandsku. Nutno podotknout, že pokud by probíhaly telefonické rozhovory, tak není zřejmé, v jakém jazyce, jelikož bylo zjištěno z výslechů, že komunikují jen velmi omezeně společným jazykem. Dále žalobce uvedl, že po uplynutí správního vyhoštění začal syna navštěvovat a na tyto návštěvy ho vozí kamarád, přičemž paní V. W. uvedla, že žalobce je nechodí navštěvovat, jelikož je pracovně vytížen. Shodně uvedli, že paní V. W. chodí se synem za žalobcem do restaurace, kde pracu