1 As 183/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 21/2022- 54 - text 10 10 Ad 21/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobců: a) D. F. nar. X bytem X b) P. H. nar. X bytem X c) E. N. nar. X bytem X všichni zastoupeni JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky Soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2022, č. j. VS-110578-9/ČJ-2022-80000L-51ODV, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 29. 11. 2022, č. j. VS-110578-9/ČJ-202280000L-51ODV, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 27 004,8 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců, JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobci se domáhají zrušení rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 29. 11. 2022, č. j. VS-110578-9/ČJ-2022-80000L-51ODV, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác ve věcech služebního poměru ze dne 8. 4. 2022, č. j. VS-82207/ČJ-2021-800200, kterým správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobců o poskytnutí služebního příjmu za službu odpracovanou přesčas v roce 2020. II. Řízení předcházející podané žalobě a napadené rozhodnutí 2. Žalobci jsou příslušníci Vězeňské služby vykonávající službu ve Vazební věznici Pankrác. Každý ze žalobců podal samostatně žádost o zpětné proplacení přesčasů odpracovaných v roce 2020 v době nouzového stavu vyhlášeného z důvodu nákazy COVID-19 [u žalobce a) jde o 34 hodin, u žalobce b) o 28 hodin a u žalobce c) o 67 hodin]. Jednotlivá řízení zahájená podáním těchto žádostí spojil správní orgán prvního stupně do společného řízení, v němž svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 2022, č. j. VS-82207/ČJ-2021-800200, tyto žádosti zamítl. Důvodem zamítnutí je, že žalobci žádali o proplacení služeb přesčas nařízených v době krizového stavu z důvodu onemocnění COVID-19 podle § 54 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, za které podle § 112 odst. 2 téhož zákona nenáleží služební příjem. 3. Odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí žalovaný napadeným rozhodnutím. zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný nesouhlasil s tím, že je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné v části odůvodňující, proč byly odsloužené přesčasy posouzeny jako přesčasy podle § 54 odst. 4 služebního zákona. Touto otázkou se zabýval správní orgán prvního stupně na str. 10 až 12 svého rozhodnutí, kde uvedl, že v roce 2020 bylo ve věznici stanoveno vyrovnávací období na dobu celého kalendářního roku za účelem vypořádání se se službou přesčas po ukončení nouzového stavu. Doba služby se tak v roce 2020 příslušníkům s nerovnoměrným rozvržením doby služby plánovala v rámci celého vyrovnávacího období flexibilně podle aktuálních potřeb bezpečnostního sboru. K tomu žalovaný dodal, že se stanovením ročního zúčtovacího období byli žalobci seznámeni, což vyplývá i z jejich žádostí. Při nerovnoměrném rozvržení doby služby může být službou přesčas také služba konaná před naplněním fondu základní doby služby, která připadá na přepočítávací období, a to i z důvodu, aby se předčasně nevyčerpal základní fond doby služby na dané období. 4. Proto není důvodná námitka žalobců, že přesčasy byly převedeny na přesčasy podle § 54 odst. 4 pouze formálně. Tomuto formálnímu převedení by odpovídala situace, kdy by např. byly příslušníkům rozvrženy směny po celé vyrovnávací období přesahující fond základní doby služby v týdnu a teprve poté by byly přebývající hodiny označeny jako služba přesčas. Z výslechů svědků plyne, že žalobci byli seznámení s rozvrhem své služby vždy dopředu před začátkem měsíce, přičemž tento plán služeb již zahrnoval i plánované absence jednotlivých příslušníků. Ve vztahu k vězeňské stráži, v níž působí žalobce a), tuto skutečnost potvrzuje výslech npor. Mgr. V. S., zástupkyně vedoucího oddělení vězeňské stráže. Ve vztahu k dozorčí službě, v níž působí žalobce b) a žalobce c), tuto skutečnost potvrzuje výslech Bc. J. P., bývalého zástupce vedoucí oddělení výkonu trestu. 5. Tvrzení žalobců, že nebyli seznamování s nařízením služby přesčas, je v rozporu s výpověďmi svědků – svědkyně S. i svědek M. L. (bývalý vedoucí oddělení vězeňské stráže) ve vztahu k žalobci a) uvedli, že o službě přesčas i povaze tohoto přesčasu byli příslušníci předem informování. Totéž uvedli i svědek P. a svědkyně mjr. L. K. (vedoucí oddělení výkonu trestu) ve vztahu k žalobcům b) a c). 6. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobců, že z prvostupňového rozhodnutí neplyne, z jakého důvodu byly jednotlivé služby přesčas vykonávány. Správní orgán prvního stupně uvedl, že pandemie COVID-19 způsobila časté absence příslušníků vězeňské služby z důvodu nemoci, karantény či ošetřování nezletilých dětí, kromě toho byla i samotná služba mnohem náročnější kvůli plnění úkolů souvisejících s pandemií. Z přehledu „Počet pracovních neschopností příslušníků v krizovém stavu a počet příslušníků s nemocí COVID-19 nebo v karanténě s touto nemocí“ vyplývá, že u příslušníků oddělení vězeňské stráže bylo po dobu nouzového stavu v období od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 v pracovní neschopnosti celkem 49 příslušníků, z toho 5 příslušníků souvislosti s onemocněním COVID-19. V období od 5. 10. 2020 do 31. 12 2020 pak bylo v pracovní neschopnosti celkem 69 příslušníků, z toho 35 příslušníků v souvislosti s onemocněním COVID-19. Ve vztahu k oddělení výkonu trestu bylo v období nouzového stavu v pracovní neschopnosti celkem 48 příslušníků, z toho 27 v souvislosti s onemocněním COVID-19. Kromě těchto absencí z důvodu nemoci chyběli příslušníci i z důvodu ošetřování nezletilých dětí, to potvrzují i výslechy svědků. Proto nemají žalobci pravdu v tom, že v době nouzového stavu i před jeho vyhlášením panoval ve věznici personální podstav, který neměl souvislost s pandemií ani s nouzovým stavem. 7. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením žalobců, že kvůli pandemii nevzrostl počet neobsazených míst na oddělení výkonu trestu. Žalobci mylně zaměňují obsazenost systemizovaných míst s nemocností příslušníků. Svědci ve správním řízení shodně uvedli, že systemizovaná místa byla zpravidla obsazena a směny byly dostatečně personálně zajištěny. 8. Z výpovědí svědků lze mít za prokázané, že v době nouzového stavu narostl rozsah i náročnost úkolů jednotlivých příslušníků v souvislosti s přijatými opatřeními proti šíření onemocnění COVID-19. Bylo třeba dodržovat přísné hygienické pokyny, používat ochranné pomůcky a dezinfekci či zajistit pravidelné testování celých oddílů odsouzených na a některé odsouzené případně umístit v karanténách či izolaci. Dále se navýšil limit na nákupy, čímž se zvýšila i doba nakupování odsouzeným, nebo se zvýšila doba telefonování. Rovněž bylo nutné vozit odsouzené častěji k lékaři. Příslušníci na oddělení výkonu trestu konající službu na nemocnici s poliklinikou museli být oblečeni v ochranném obleku, a proto se museli častěji střídat, např. noční službu vykonávanou běžně pouze jedním příslušníkem museli zajistit příslušníci dva. Vyšší počet příslušníků vyžadovaly i návštěvy zajišťované prostřednictvím Skype hovorů,s ty musely probíhat každý všední den (někdy i v sobotu) oproti běžným návštěvám, které probíhaly pouze 3 až 4 dny v měsíci. K zajištění obou druhů návštěv přitom bylo potřeba 5 příslušníků, takže i návštěvy prostřednictvím Skype hovorů zvýšily požadavky na počet příslušníků konajících službu. 9. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobců byl při nařizování přesčasů bezpečně prokázán důležitý zájem služby, který je podle § 54 zákona o služebním poměru jedinou podmínkou nařízení služby přesčas. Přitom podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru platí, že příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce konané v době krizového stavu. Proto služba přesčas nařízená po dobu krizového stavu nemusí mít bezpodmínečně jakoukoliv přímou souvislost s krizovým stavem. 10. Neprovedení důkazů výslechem žalobců nepodkládá žalovaný za vadu řízení. Žalobci mají pouze právo navrhovat důkazy, nikoliv právo na jejich provedení. Žalovaný souhlasí s prvostupňovým rozhodnutím, že provedení výslechů by bylo nadbytečné. Žalobci měli v průběhu řízení možnost uvádět všechny stěžejní skutečnosti. Žalobci sice navrhli provedení svých výslechů, nijak však nezdůvodnili, v čem konkrétně shledávají důkazní přínos těchto výslechů a co by jimi mělo být prokázáno. Tento přínos neuvedli ani poté, co jim správní orgán prvního stupně poskytl 10denní lhůtu pro případné doplnění návrhů o skutečnosti podstatné pro vydání rozhodnut