5 Afs 60/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Af 38/2020- 292 - text 10 Af 38/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: EDGE CZ s.r.o., IČO: 27096980 sídlem Hyacintová 3222/10, Praha 10 zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem sídlem Plaská 614/10, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2020, č. j. 37470/20/5300-21444-711869 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 10. 2020, č. j. 37470/20/5300-21444-711869 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný částečně zamítl odvolání žalobkyně a (i) potvrdil 8 dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 15. 4. 2015(dále jen „správce daně“), jimiž byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za období duben až říjen 2011 a leden 2012 v celkové výši 192.575.895 Kč a doměřeno penále za tato období v celkové výši 38.515.177 Kč a dále potvrdil 3 platební výměry ze dne 4. 7. 2016, jimiž byla vyměřena vlastní daňová povinnost daň z přidané hodnoty za období květen, červen 2012 a leden 2013 v celkové výši 7.275.282 Kč, (ii) změnil 3 platební výměry správce daně ze dne 4. 7. 2016, č. j. 5317328/16/2010-52525-108983, ze dne 4. 7. 2016, č. j. 5317598/16/2010-52525-108983 a ze dne 4. 7. 2016, č. j. 5317829/16/2010-52525-108983, o výměře nadměrného odpočtu k dani z přidané hodnoty za období únor, březen a duben 2012 v řádcích týkajících se nároku na odpočet daně a výpočtu daně (řádky 40, 46, 63 a 65). II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě ze dne 1. 12. 2020 předeslala, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 10 Af 35/2017 – 80 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 9 Af 53/2016 – 201, byla předcházející rozhodnutí žalovaného vydaná v této věci zrušena a vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V nich byla konstatována sice existence daňového podvodu, objektivní okolnosti podle městského soudu nepostačily k závěru, že žalobkyně o své účasti na podvodném jednání věděla či mohla vědět. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 4 Afs 104/2018 – 79, pak žalovaný vydal rozhodnutí č. j. 45473/19/5300-21444-711869 a 45480/19/5300-21444-711869, v rámci kterých dospěl k závěru o oprávněnosti uplatněného odpočtu ze zdanitelných plnění přijatých žalobkyní od korporace AMG pro zdaňovací období března, listopadu a prosince 2011. 3. Žalobkyně dále shrnula dosavadní průběh řízení a stav, který tu byl po posledním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 10 Af 35/2017 – 80. Dne 6. 8. 2020 byla seznámena s tím, že v rámci odvolacího řízení bylo doplněno dokazování ve věci o řadu důkazních prostředků majících původ v trestním spise; ty měly dle žalovaného svědčit tomu, že žalobkyně věděla nebo vědět měla a mohla o svém zapojení na podvodném jednání. Vycházeje i z těchto doplněných důkazních prostředků pak vydal žalovaný napadené rozhodnutí. 4. Žalobkyně namítla, že žalovaný zatížil řízení zásadní procesní vadou, neboť se spisem nakládal v rozporu s daňovým řádem, tak i judikaturou Nejvyššího správního soudu. 5. Žalobkyně uvedla, že u „kopií záznamů telefonních odposlechů M. K. a J. V.“ žalovaný v bodě seznámení výslovně uvedl, že spisový materiál byl doplněn „mj. o tel. hovory ze dne 17. 5. 2012, ze dne 18. 5. 2012 a ze dne 27. 8. 2012“. Z textace užité žalovaným podle žalobkyně vyplývá, že spisový materiál byl doplněn i o jiné záznamy hovorů než o ty uvedené v napadeném rozhodnutí, když je užíváno zkratky „mj.“ Na jakoukoliv specifikaci či vymezení těchto dalších záznamů však žalovaný v rozporu s ustanovením § 115 odst. 2 daňového řádu zcela rezignoval a neposkytl jejich konkrétní a úplný výčet. Přes námitky žalobkyně na výhrady žalovaný nereagoval, nápravu nezjednal; pakliže se jednalo o odposlechy prostorové, jež mají přísnější režim z pohledu trestního řádu, na tuto námitku žalobkyně taktéž nijak nereagoval. Z napadeného rozhodnutí není jasné, z jakých důkazních prostředků žalovaný vycházel, nebyly specifikovány dostatečně konkrétně.. 6. Dále žalobkyně uvedla, že podklady od jiných orgánů veřejné moci lze doplnit postupem podle § 57, 58 a § 93 daňového řádu. Prvotním předpokladem je, že správce daně o poskytnutí takových podkladů příslušný orgán veřejné moci požádá. Vedle samotných doplněných podkladů je však nezbytné součástí daňového spisu učinit i samotnou žádost a její vyřízení, a to právě z toho důvodu, aby bylo zpětně možné posoudit, zda pro doplnění spisového materiálu o podklady poskytnuté jinými orgány veřejné moci byly splněny zákonné předpoklady. Žalovaný žádnou takovou žádost v napadeném rozhodnutí nezmiňuje a dle obsahu odvolacího spisu taková žádost není jeho součástí. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119 a ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 Afs 36/2010-104), z nichž dovozuje, že součástí spisu má být žádost dle § 57 daňového řádu. 7. Žalobkyně zdůraznila, že žádná výzva dle § 57 daňového řádu nebyla před seznámením s podklady vyhotovena, výzvy žalovaný vyhotovil až dva týdny po seznámení (1x pro Policii ČR, 1x pro Vrchní soud v Praze). O této aktivitě se žalobkyně dozvěděla až při nahlížení do spisu 21. 10. 2020. Z obsahu daňového spisu tak není vůbec seznatelné, jakým způsobem se od orgánů činných v trestním řízení doplněný důkazní materiál do odvolacího spisu vůbec dostal. 8. Žalobkyně rovněž uvedla, že v rámci řízení ve stížnosti ze dne 21. 8. 2020 namítla, že součástí spisu měly být i soudní příkazy, kterými byly nařízeny zmiňované odposlechy. Z napadeného rozhodnutí se poté podává, že spisový materiál byl v mezidobí mezi seznámením s podklady a vydáním napadeného rozhodnutí doplněn ještě o další důkazní prostředky, a sice o „kopii příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu č. j. V 23/2012 a další písemnosti ve vztahu k nahlížení do spisu v trestní věci mj. i jednatelů žalobkyně, o níž bylo rozhodnuto Rozsudkem 3.“ 9. Podle žalobkyně je takový výčet důkazních prostředků nekonkrétní. Žalovaný navíc dle žalobkyně postupoval v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu, když doplnil bez vědomí žalobkyně spisový materiál o kopie příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a o již zmiňované „další písemnosti“. Žalobkyně poukázala na to, že do spisu nahlédla dne 24. 8. 2020. Žalovaný pak po 24. 8. 2020 doplnil do odvolacího spisu celkem 7 separátních dokumentů, které se týkají merita nyní projednávané věci. Žalovaný však s obsahem těchto podkladů žalobkyni seznámit před vydáním Napadeného rozhodnutí postupem dle § 115 odst. 2 daňového řádu. 10. Žalobkyně rovněž namítla, že odposlechy z trestního řízení není možné použít v daňovém řízení jako důkaz. Poukázala na to, že nezákonnost použití odposlechů z trestního řízení namítla již v daňovém řízení, pročež se s těmito námitkami žalovaný v napadeném rozhodnutí neztotožnil. Žalovaný konkrétně podle žalobkyně nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012 – 62, čímž porušil ústavní pořádek České republiky, zásadu legitimního očekávání, právo žalobkyně na rovný přístup a svým svévolným hodnocením fakticky podkopává základy právního státu. Nejedná se o ojedinělý názor, žalobkyně uvedla, že závěry tohoto rozsudku převzal Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Afs 186/2018 - 45. 11. Žalobkyně uvedla, že požádala Generální finanční ředitelství o poskytnutí mj. metodického pokynu či metodických pokynů k použití důkazních prostředků získaných v trestním řízení v rámci řízení daňového. Obdržela Metodicky pokyn ke spolupráci orgánů Finanční správy České republiky s orgány činnými v trestním řízení v oblasti bojů s daňovými úniky, č. j. 60584/20/ 7700-00131-506921 a Metodickou pomůcku k procesním aspektům daňové kontroly, č. j. 50071/15/7100-40124-506246. 12. Žalobkyně odkázala na text Metodického pokynu vydaného Generálním finančním ředitelstvím pod č. j. 60584/20/7700- 00131-506921, konkrétně citované přílohy č. 5, z něhož podle jejího názoru vyplývá, že odposlechy není možné v daňovém řízení použít, neboť jejich použití bylo vyloučeno jak ze strany Nejvyššího správního soudu, tak ze strany Ústavního soudu. Současně Generální finanční ředitelství žalobkyni sdělilo, že tento Metodický pokyn je závazný pro všechny orgány finanční správy. Žalobkyně je názoru, že k závěru o nemožnosti užití tzv. odposlechů v rámci daňového řízení by bylo nutné dospět i v případě, neexistoval-li by klíčový rozsudek Nejvyššího správního soudu. V daňovém řádu totiž zcela abse