2 As 9/2005 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 16/2024- 31 - text 13 pokračování 11 Ad 16/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobkyně: Mgr. O. T., narozené dne X bytem X zastoupené Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem Komenského 156, 562 01 Ústí nad Orlicí proti žalované: České lékárnické komoře se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4 zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, 101 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 22. 1. 2024, č. j. 994/ČR/2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory (dále též „žalovaná”) ze dne 22. 1. 2024, č. j. 994/ČR/2023, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vinna tím, že jako odborný zástupce pro poskytovatele zdravotních služeb, společnost Rp. GALENICA a. s., IČ 28854772, se sídlem Smetanova 1390, Ústí nad Orlicí, provozovatele lékárny Lékárna na Poliklinice se sídlem Náměstí gen. Knopa 837, Žamberk, a jako vedoucí lékárník v uvedené lékárně - v období nejpozději od 1. 1. 2022 do 22. 1. 2024 vykonávala funkci odborného zástupce uvedeného provozovatele lékárny, aniž by byla držitelem příslušného osvědčení České lékárnické komory k výkonu funkce odborného zástupce pro příslušnou lékárnu, resp. pro uvedeného poskytovatele zdravotních služeb, a - v období nejpozději od 1. 1. 2022 do 22. 1. 2024 vykonávala funkci vedoucího lékárníka v uvedené lékárně, aniž by byla držitelem příslušného osvědčení České lékárnické komory k výkonu funkce vedoucího lékárníka pro příslušnou lékárnu, čímž porušila svou povinnost vést odborně lékárnu, povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy. Tím se dopustila disciplinárního deliktu spočívajícího v závažném porušení povinností člena komory podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), a bylo jí uloženo disciplinární opatření v podobě pokuty ve výši 25 000 Kč podle § 18 odstavec 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 16 odstavec 3 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory (dále též „ČLnK“). II. Žalobní body 2. Žalobkyni je kladeno za vinu, že jako disciplinárně obviněná vykonávala v předmětném období funkci vedoucího lékárníka a odborného zástupce poskytovatele zdravotních služeb předmětné lékárny, když nejpozději dnem 1. 7. 2017 došlo u žalobkyně ke změně osvědčení č. 258/2009, které bylo žalobkyni vydáno dne 18. 9. 2009, neboť v něm uvedený poskytovatel zdravotních služeb zanikl fúzí sloučením, následkem toho osvědčení zaniklo podle § 15 Licenčního řádu žalované, a od té doby žalobkyně vykonávala obě funkce bez platného osvědčení, což žalovaná klasifikovala jako závažné porušení základních povinností vedoucího lékárníka a odborného zástupce provozovatele lékárny. Žalobkyně má za to, že rozhodnutí je nesprávné, když vychází z chybného předpokladu o právních následcích přeměny společnosti. Následkem toho jsou chybné i všechny navazující úvahy. Proto žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že úvaha žalované o porušení povinností je založena na nesprávném právním posouzení věci. Je skutečností, že vnitřní předpisy žalované k tomu nedávají bližší vodítko, když nepočítají výslovně se situací, kdy dojde k přeměně obchodní společnosti s plným právním nástupnictvím. To by však nemělo být vykládáno k tíži žalobkyně. Žalobkyně byla od roku 2005 zaměstnána u společnosti DZ Pharm s. r. o. Po celou dobu konala práci v „Lékárně na poliklinice“ (Náměstí Gen. Knopa 837, Žamberk) a koná ji dosud. Od roku 2009 byla odborným zástupcem provozovatele lékárny a vedoucím lékárníkem této lékárny. Následkem fúze došlo v roce 2017 k univerzální sukcesi práv a povinností provozovatele na nástupnickou společnost Rp. GALENICA, a. s. Na nástupce přešly nejen smluvní vztahy a majetek, ale též práva a povinnosti z povolení všeho druhu. Žalobkyně dále vykonávala práci dle původní pracovní smlouvy na původním pracovišti, zůstaly v platnosti smlouvy se zdravotními pojišťovnami, potřebná provozní povolení a podobně. Zánik osvědčení (odborného zástupce a vedoucího lékárníka) konstruuje pouze žalovaná, přičemž svůj názor opírá o obecnou větu o „změně poskytovatele“ v článku 13 odst. 1, písm. f) Licenčního řádu. S ohledem na celkovou právní povahu fúze však není logické, aby osvědčení zanikalo. Zánikem by podle žalobkyně mimo jiné vznikal zásadní problém s intervalem mezi dnem účinků fúze a vydáním nových osvědčení. Podle článku 4 odst. 3 Licenčního řádu lze vydat lékárníkovi vydat pouze jedno osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékárníka v jedné lékárně. Pro nástupnickou společnost by se tedy muselo žádat až po fúzi. Lékárna nesmí být provozována bez osoby s tímto osvědčením, došlo by tedy k přerušení provozu (což je u lékárny značný problém). Už proto je logické, aby s nástupnictvím pokračovala i oprávnění k provozu včetně osvědčení, která jsou předmětem sporu. 4. Žalobkyně namítla, že žalovaná v celém rozhodnutí vychází z předpokladu, že platnost osvědčení v roce 2017 zanikla a věnuje se výhradně úvahám, které z toho mají vyplývat. Názor žalované o tom, proč osvědčení zaniklo, však blíže zdůvodněn není. Zmiňuje se zánik společnosti při fúzi, to však z hlediska právních následků není rovno skutečnému zániku právnické osoby. Jako zcela nepřípadné označila žalobkyně úvahy o porušení povinnosti lékárníka znát stavovské předpisy a o „lhostejném přístupu“ žalobkyně, které následně mají mít vliv na uloženou sankci. Ta mimochodem není uložena „v horní polovině sazby“, jak je uvedeno, ale téměř u horní hranice sazby, jejíž rozpětí činí podle § 18 odst. 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. od 3 000 Kč do 30 000 Kč. Žalovaná nijak nezohlednila specifičnost situace a nutnost právního výkladu následku univerzální sukcese, nikoli v jednoduché situaci, kdy by lékárník ignoroval své povinnosti. 5. Žalobkyně namítla, že osvědčení jsou chápána jako podmínka výkonu funkce v konkrétní lékárně, jsou vázána na dané místo, vztah k provozovateli je slabší. Žalobkyně v roce 2017 ani později neřešila věc jednoduše tak, že by požádala o nové osvědčení, a to na radu jejího zaměstnavatele. Žalobkyně měla od roku 2009 vydáno osvědčení s neomezenou platností. Nebylo tak v jejím zájmu ani v zájmu zaměstnavatele, aby bylo osvědčení zrušeno a nahrazeno v současné době vydávaným odlišným osvědčením, které má omezenou platnost a každé dva roky se za něj hradí poplatky. Bohužel, tato skutečnost naopak byla možnou motivací žalované, aby zpochybňovala platnost starého osvědčení, z jehož existence neměla žádné příjmy. 6. Závěrem podané žaloby žalobkyně uvedla, že pro případ, pokud by soud dospěl k závěru, že nejsou důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, pak žalobkyně navrhuje, aby jej snížil v mezích zákonem dovolených, přičemž má za to, že takové rozhodnutí by bylo možné učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel orgán, který rozhodnutí vydal. III. Vyjádření žalované k žalobě 7. Žalovaná uvedla, že právní důvod provedení disciplinárního řízení s žalobkyní, objasnění skutkového stavu a důvodů pro udělení výše uvedeného disciplinárního opatření již přednesla v odůvodnění k rozhodnutí, které je napadeno žalobou. Žalovaná považuje žalobu v celém rozsahu za nedůvodnou a navrhla její zamítnutí. Žaloba obsahuje pouze dva žalobní důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, a to (i) nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu a (ii) nepřiměřenost sankce. 8. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaná uvedla, že na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila, že podle § 15 odst. 1 a 2 Licenčního řádu ČLnK byla sice žalobkyně oprávněna na základě staršího typu osvědčení vydaného na základě právních předpisů účinných do 31. 3. 2012 (tj. před účinností zákona o zdravotních službách) vykonávat obě funkce, „a to až do doby, než nastane některá ze skutečností působících zánik nebo změnu osvědčení podle tohoto řádu“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že starší osvědčení nebylo možné změnit, i v případě potřeby změny staršího osvědčení (např. změny sídla nebo názvu téhož poskytovatele) tedy bylo nutné žádat o vydání nového (v daném případě o vydání dvou pro každou z funkcí) osvědčení podle právních předpisů účinných v době jejich v