5 Afs 346/2017 — Nejvyšší správní soud

14 Af 15/2023- 55 - text 13 14 Af 15/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Martina Bobáka a Jana Kratochvíla ve věci žalobkyně: proti žalovanému: VONET CR, spol. s r.o., IČO 255 25 603 sídlem Na Slatince 3279/3, 106 00 Praha 10 zast. advokátem JUDr. Filipem Seifertem, MBA sídlem Na Florenci 1332/23, 110 00 Praha 1 Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023, č. j. 4016/23/5100-41453-712140, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015, č. j. 5001072/15/2007-00540-108308 (prvoinstanční rozhodnutí), Finanční úřad pro hl. m. Prahu (správce daně) zamítl návrh žalobkyně na vyloučení majetku z daňové exekuce. Žalobkyně se proti prvoinstančnímu rozhodnutí bránila odvoláním. Po spletitém procesním vývoji žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) prvoinstanční rozhodnutí zrušil a zastavil řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce dle § 106 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (daňový řád), jelikož se řízení stalo bezpředmětným. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. 2. Ze správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. 3. Správce daně vydal dne 6. 10. 2014 zajišťovací příkaz č. j. 5825091/14/2007-25200-108308 (první zajišťovací příkaz), kterým obchodní společnosti Potamos CZ s.r.o. (dříve Qanto CZ s.r.o.; dále jen daňový dlužník) uložil povinnost složit jistotu ve výši 164 364 473 Kč k zajištění úhrady daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období leden 2012 až červen 2014. Vzhledem k tomu, že daňový dlužník nesplnil povinnost uloženou uvedeným zajišťovacím příkazem, správce daně zahájil zajišťovací exekuci (první exekuce). V ní vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí ze dne 7. 10. 2014, č. j. 5830830/14/2007-25200108308. V rámci první exekuce dle protokolů o soupisu movitých věcí sepsal hotovost v hodnotě 44 524 Kč, 120 719 Kč a 8 628 Kč (celkem 173 871 Kč; dále též jako pokladní hotovost). Žalobkyně se návrhem na vyloučení majetku z daňové exekuce ze dne 17. 10. 2014 (návrh ze dne 17. 10. 2014) domáhala vyloučení pokladní hotovosti z první exekuce. Tento návrh doplnila dne 14. 11. 2014. Správce daně rozhodnutím ze dne 27. 11. 2014, č. j. 6642811/14/2007-00540-108308, prohlásil první zajišťovací příkaz za neúčinný od 7. 11. 2014 a první řízení o první exekuci zastavil. Rovněž rozhodnutím ze dne 11. 12. 20214 zastavil řízení o návrhu žalobkyně ze dne 17. 10. 2014. 4. Následně správce daně dne 27. 11. 2014 vydal zajišťovací příkaz č. j. 6731794/14/200700540108308 na úhradu doposud nestanovené DPH v celkové výši 164 364 473 Kč (druhý zajišťovací příkaz). V návaznosti na něj vydal exekuční příkaz ze dne 3. 12. 2014, č. j. 6834526/14/2007-00540-108308 (druhý exekuční příkaz), kterým nařídil k vymožení povinnosti stanovené druhým zajišťovacím příkazem daňovou exekuci (druhá exekuce Městský soud v Praze zrušil druhý zajišťovací příkaz rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 Af 12/2015-55, a tento jeho rozsudek následně potvrdil NSS rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 9 Afs 148/2019-49. ) prodejem movitých věcí daňového dlužníka, v rámci které nesepsal žádnou finanční hotovost. 5. Žalobkyně se návrhem na vyloučení majetku z daňové exekuce ze dne 17. 12. 2014, doplněným 18. 12. 2014, domáhala vyloučení pokladní hotovosti z druhé daňové exekuce, kterou správce daně nařídil 3. 12. 2014 (druhý návrh na vyloučení movitých věcí z daňové exekuce nebo jen druhý návrh). K tomuto návrhu přiložila stvrzenky ze dne 10. 10. 2014 znějící na daňového dlužníka a specifikovala také v bodě 3 shora uvedené částky pokladní hotovosti. 6. Následně se řízení o druhém návrhu žalobkyně „rozpadlo“ do dvou větví. V nynější větvi správce daně vydal prvoinstanční rozhodnutí 15. 7. 2015, zatímco v druhé větvi vydal prvostupňové rozhodnutí již 1. 4. 2015 (podrobněji viz dále). 7. Dne 5. 6. 2015 byla na účet daňového dlužníka připsána celková částka ve výši 3 816 387 Kč. Jednalo se o finanční prostředky vrácené v souvislosti s prohlášením prvního zajišťovacího příkazu za neúčinný a následným zastavením první exekuce. Připsány byly i platby, které svou výší odpovídaly částkám, z nichž se skládala pokladní hotovost. Dne 26. 6. 2015 byly finanční prostředky na účtu daňového dlužníka na základě druhé exekuce odepsány ve prospěch správce daně. Dne 15. 7. 2015 správce daně již zmiňovaným prvoinstančním rozhodnutím nevyloučil pokladní hotovost, neboť žalobkyně dle něj dostatečně neidentifikovala a neodlišila movité věci, k nimž má svědčit její vlastnické právo, od ostatních movitých věcí téhož druhu (§ 179 odst. 2 daňového řádu). 8. O odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016. Prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce ze dne 17. 12. 2014 zastavil, jelikož návrh na vyloučení majetku považoval za zjevně právně nepřípustné podání ve smyslu § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Finanční prostředky, jejichž vrácení se žalobkyně domáhala, správce daně ve druhé exekuci nesepsal. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu, k níž Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Af 21/2016-68). Dle soudu nemohl být návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce zjevně právně nepřípustným podáním. Rozsudek městského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 Afs 346/2017-31. 9. V následujícím řízení žalovaný opět rozhodl o odvolání žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2019 zrušil prvoinstanční rozhodnutí a řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce ze dne 18. 12. 2014 zastavil dle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Měl za to, že v řízení nelze pokračovat z důvodů, které stanoví zákon. Dle žalovaného majetek navržený na vyloučení nebyl předmětem exekuce a nebylo tedy možné vést řízení o tom, zda k tomuto majetku svědčí právo žalobkyně nepřipouštějící provedení exekuce. Rozhodnutí ze dne 23. 4. 2019 žalobkyně napadla žalobou. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 Af 23/201954, pak městský soud i toto druhé rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Tu zamítl NSS rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 4 Afs 441/2021-45. 10. V návaznosti na závěry plynoucí z rozsudku 8 Af 23/2019 žalovaný seznámil žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a zaslal jí výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení. Žalobkyně doručila dne 22. 12. 2022 žalovanému vyjádření, jímž se domáhala věcného posouzení jejího návrhu. Žalovaný následně, ještě před rozhodnutím NSS ve věci 4 Afs 441/2021, vydal napadené rozhodnutí, kterým prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení o návrhu na vyloučení movitých věcí z daňové exekuce již potřetí zastavil, tentokrát pro jeho bezpředmětnost ve smyslu § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 11. Žalobkyně se brání proti napadenému rozhodnutí žalobou. Dle ní žalovaný odmítal respektovat závazný právní názor soudů a jim navzdory rozhodoval stále stejným způsobem. Pouze formalisticky upravoval odůvodnění, tyto změny spočívaly ve volbě jiného ustanovení § 106 daňového řádu. Žalobkyně upozornila, že druhý zajišťovací příkaz zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 Af 12/2015-55, a tento rozsudek potvrdil NSS rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 9 Afs 148/2019-49. Dále zmínila rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 6 Af 9/2016-97. Ten se také týkal návrhu na vyloučení věcí z daňové exekuce. Městský soud v něm uvedl, že zrušení exekučního titulu svědčí o nezákonnosti samé exekuce, a tudíž i o nezákonnosti zajištění movitých věcí třetí osoby v rámci této exekuce. Žalobkyně dále rozvedla, že pokud je jisté, že celá exekuce byla nezákonná, měla následně finanční správa aktivně postupovat tak, aby pochybení napravila. Měla co nejpříznivěji interpretovat a aplikovat právní normy ve prospěch těch, do jejichž práv v rámci nezákonné exekuce zasáhla. Tyto závěry dílem překonávají také rozsudek 8 Af 23/2019 v této věci. 12. Dle žalobkyně ve světle judikaturního vývoje nemůže obstát odkaz žalovaného na rozsudek 6 Afs 417/2017, který se týkal druhé větve této kauzy. V něm NSS došel k závěru, že v situaci, kdy hotovost byla vrácena na účet daňového dlužníka, není podstatné, jestli správce daně hotovost zabavil v první či druhé exekuci, ani kdo je jejím vlastníkem, případné spory ohledně této hotovosti měly řešit civilní soudy. 13. Žalobkyně upozornila na to, že rozsudkem 8 Af 23/2019 soud uložil žalovanému povinnost nejprve rozhodnout, jestli částky v návrhu ze dne 17. 12. 2014 dostatečně identifikovala, a následně posoudit, jak s n