2 As 38/2005 — Nejvyšší správní soud

15 A 14/2019- 99 - text 12 15 A 14/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: POK-Česká realitní skupina s.r.o., IČO: 29222125 se sídlem Jaroslavice 116 zastoupená advokátem Mgr. Markem Vojáčkem se sídlem Na Florenci 15, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem nábřeží Vršovická 65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2018, č.j. MZP/2018/520/963, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále jen „ČIŽP“) ze dne 28. 8. 2018, č.j. ČIŽP/43/2018/3615 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že byla snížena žalobkyni uložená pokuta z 250 000 Kč na 150 000 Kč a ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta 250 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč za spáchání přestupku podle § 125a odst. 2 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), jehož se žalobkyně dopustila nesplněním nápravných opatření uložených jí podle § 112 odst. 1 písm. b) téhož zákona rozhodnutím ČIŽP ze dne 15. 5. 2000, č.j. 3/OV/864/00/Hs (dále jen „rozhodnutí o nápravných opatřeních“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že vytýkané protiprávní jednání mělo spočívat v neplnění následujících nápravných opatření: 1) bod č. 6 – provedení sanace kontaminovaných podzemních vod v prostoru skládky sklářských písků, prostoru výrobních celků závodu a bývalého jímacího území „U Radbuzy“ (dále jen „Opatření č. 1“); 2) bod č. 7 – stanovení koncentračních cílových limitů pro sanaci podzemní vody s konkrétními hodnotami jednotlivých polutantů (dále jen „Opatření č. 2“); 3) bod č. 8 – provádění monitoringu jakosti pozemní a povrchové vody v průběhu sanačních prací a minimálně po dobu dalších dvou let po ukončení sanace (dále jen „Opatření č. 3“); a 4) bod č. 10 – vyhodnocování postupu sanačních prací (včetně vyčíslení vynaložených nákladů) v ročních etapových zprávách, předkládaných ČIŽP vždy do 31.1. následujícího kalendářního roku (dále jen „Opatření č. 4“). 3. Dále žalovaný shrnul odvolání žalobkyně, která mimo jiné namítala, že SVA a.s. (dále jen „SVA“) se na základě privatizační smlouvy stala vlastníkem dříve kontaminovaných nemovitostí v katastrálním území Holýšov. Poté byla mezi Českou republikou a SVA uzavřena smlouva č. 151/96, týkající se ekologických závazků (dále jen „smlouva č. 151/96“), v níž se Česká republika zavázala uhradit odstranění ekologické zátěže do výše maximálně 198 035 000 Kč. SVA založila s účinností od 1. 1. 2000 dceřinou společnost SVA Holýšov a.s. (dále jen „SVA Holýšov“), do jejíhož základního jmění zahrnula také uvedené pozemky s ekologickou zátěží. Následně bylo vydáno rozhodnutí o nápravných opatřeních, jímž byla nápravná opatření uložena SVA Holýšov. Dodatkem ke smlouvě č. 151/96 ze dne 8. 8. 2003 (dále jen „Dodatek“) se Fond národního majetku zavázal uzavřít se společností SEPA spol. s r.o. (dále jen „SEPA“) smlouvu o dílo na provedení sanačních prací, čímž na sebe převzal práva a povinnosti týkající se sanace. Následně uzavřel s toutéž společností také realizační smlouvu ze dne 28. 11. 2003 (dále jen „realizační smlouva“), na jejímž základě se SEPA zavázala provést práce na odstranění ekologické zátěže. SVA Holýšov byla tedy vlastníkem pozemků dotčených ekologickou zátěží. Tyto pozemky byly žalobkyni prodány prostřednictvím elektronické aukce a žalobkyně k nim nabyla vlastnické právo dne 29. 7. 2010. Žalobkyně je nekontaminovala, ani nenabyla způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně. 4. Uzavřením Dodatku, realizační smlouvy a zastavením prací ze strany Ministerstva financí žalobkyně pozbyla možnost do postupu sanačních prací zasahovat. Ačkoliv vyvíjela úsilí o jejich obnovení, nestalo se tak. Nápravná opatření byl povinen provést Fond národního majetku, resp. nyní Česká republika zastoupená Ministerstvem financí. Nejsou-li nápravná opatření plněna, jde o porušení povinnosti ze strany České republiky, za což žalobkyně nenese odpovědnost. Dle § 27 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) bylo opatření k nápravě možno uložit buď původci znečištění, nebo nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním právním předpisu, který není původcem závadného stavu, přičemž stanovené povinnosti přecházejí také na právní nástupce uvedených subjektů. V posuzovaném případě však není původce závadného stavu znám, pravděpodobně se jedná o historického vlastníka. Nabyvatelem majetku při privatizaci byla společnost SVA, jíž však ČIZP nápravná opatření neuložila. Jelikož tedy nebyla nápravná opatření uložena ani původci závadného stavu, ani SVA, nemohla přejít na jejího právního nástupce. Rozhodnutí o nápravných opatřeních tak bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, resp. je nicotné, neboť jím byly uloženy povinnosti subjektu, kterému být uloženy neměly. Na SVA Holýšov mohla povinnost plnit nápravná opatření toliko přejít, pokud by předtím byla řádně uložena SVA. Stejnou vadnou jsou následně stižena i navazující rozhodnutí. 5. I pokud by bylo od uvedených vad odhlédnuto, mohl by být za neplnění nápravných opatření potrestán jen právní nástupce SVA Holýšov, kterým žalobkyně není. Ta nabyla předmětné pozemky v aukci, nekontaminovala je a nenabyla je ani způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně, a není tedy povinným subjektem dle § 42 vodního zákona, takže jí ani nemohla být uložena pokuta. Je ale připravena strpět splnění nápravných opatření ze strany povinného subjektu. 6. Stran výše uložené pokuty žalobkyně namítala, že původním prvostupňovým rozhodnutím, které bylo žalovaným zrušeno, jí byla za použití § 125l odst. 2 vodního zákona, umožňujícího zvýšení pokuty na dvojnásobek, uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Bez jeho užití by tak ČIŽP uložila pokutu 125 000 Kč. Jelikož nebyly splněny podmínky uvedeného ustanovení, měla být žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta pouze 125 000 Kč. Přestože nedošlo ke změně okolností, byla žalobkyni uložena pokuta ve dvojnásobné výši. ČIŽP zároveň nijak neprokázala své tvrzení, že kontaminace trvá a rozšiřuje se. Ve správním spise nejsou žádné podklady, které by hodnoty škodlivých látek v období od 8. 12. 2015 do 6. 12. 2017 (dále „rozhodné období“) srovnávaly. Za nepravdivé žalobkyně označila tvrzení o neprovádění monitoringu podzemních a povrchových vod. Uvedla, že předložila důkazy, že jeho provedení zadala společnosti AECOM CZ s.r.o., která jej realizovala. K přerušení sanačních prací došlo bez zavinění žalobkyně. Žalobkyně též namítla, že ČIŽP se v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně nevypořádala s jejími námitkami. 7. Žalovaný následně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že pro posouzení věci je podstatné, jaký subjekt je za zjištěný protiprávní stav odpovědný. Ze smluvních dokumentů plyne, že subjektem povinným k zabezpečení nápravných opatření byla nejprve společnost SVA Holýšov, které byla tato povinnost uložena rozhodnutím o nápravných opatřeních a poté na základě § 42 odst. 3 vodního zákona žalobkyně jako nový vlastník areálu a co do vlastnických práv právní nástupce uvedené společnosti. 8. Dle žalovaného není pravdou, že nápravná opatření byla nesprávně uložena společnosti SVA Holýšov, ač měla být uložena SVA. Rozhodnutí o nápravných opatřeních je pravomocné, vykonatelné a platí u něj presumpce správnosti, navíc je již vyloučen i jeho přezkum na základě mimořádných opravných prostředků. Uvedená námitka je tedy bezvýznamná. Rozhodnutí o nápravných opatřeních není ani nicotné, neboť pouhá možnost, že bylo vydáno ve vztahu k nesprávnému subjektu, nezakládá nicotnost ve smyslu § 77 správního řádu ani ve smyslu předchozí rozhodovací praxe správních soudů. Je třeba vycházet ze stavu, že nápravná opatření byla SVA Holýšov uložena a povinnost jejich plnění přešla na základě § 42 odst. 3 vodního zákona na žalobkyni. Nedůvodná je také námitka faktické nemožnosti plnění opatření, neboť je to právě vlastník nemovitostí, který s nimi jako jediný může disponovat. 9. Důvodná dle žalovaného není ani námitka, že by závazek odstranění ekologické zátěže převzala Česká republika prostřednictvím Fondu národního majetku, resp. Ministerstva financí. Tyto instituce se zavázaly toliko k poskytování finanční podpory povinným subjektům (SVA Holýšov, žalobkyně) a svůj závazek ve výši 198 035 000 Kč splnily. Ze smluv přitom nevyplývá povinnost uvedenou částku jakkoliv navyšovat. Povinnost plnit uložená opatření existovala a existuj