9 As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 19/2021- 147 - text 15 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: F. K. bytem zastoupený advokátem Mgr. Filipem Mestekem, advokátem sídlem Dlouhá 16, Praha 1 proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 12.2021, č. j. X, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále ČSSZ) č. j. X ze dne 31. 3. 2021 o zvýšení starobního důchodu na 28. 698,- Kč, kterým bylo započteno pouze 10 let a 142 dnů výkonu zaměstnání v I. kategorii (servisní technik, pořadové číslo resortního seznamu 02 06 01/1) v AERO, národní podnik, Vodochody (dále jen „AERO“) v období 1978 – 1992 na základě nově předložených evidenčních listů důchodového pojištění a nové výše vyměřovacích základů a vyloučených dob v letech 1986 - 88. Další výkon téhož zaměstnání v rozhodné době 1978 – 1992 nebyl započten jako výkon I. pracovní kategorie, neboť dle sdělení zaměstnavatele nebylo letiště Vodochody vojenským letištěm, ale továrním. Žalobci proto nevznikl nárok na snížený důchodový věk podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění do 31.12. 1995 (dále jen zákon o sociálním zabezpečení), nezískal potřebných 20 let zaměstnání v I. A pracovní kategorii. Žalobci nevznikl nárok na snížený důchodový věk ani podle § 174 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení, neboť nezískal potřebných 15 let zaměstnání v I. A pracovní kategorii. 2. Nejednalo se o první rozhodnutí žalované o starobním důchodu žalobce. Rozhodnutím žalované ze dne 20.12.2017 byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 24.084,- Kč, kdy bylo započteno 243 dnů výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii. Námitky žalobce byly zamítnuty rozhodnutím žalované ze dne 5. 5. 2018. Žalobu proti danému rozhodnutí zdejší soud rozsudkem č. j. 4 Ad 19/2018 – 77 ze dne 4. 9. 2020 zamítl s tím, že v době napadeného rozhodnutí žalovaná řádně vycházela z dostupných podkladů, a teprve po vydání žalobou napadeného rozhodnutí byly získány další doklady o době zaměstnání žalobce u AERO, které dokládají dobu zaměstnání žalobce v I. pracovní kategorii. Žalovaná dle soudu nemůže sama vyhodnotit dobu zaměstnání, pokud jde o její zařazení do pracovní kategorie. 3. Dle žaloby žalobce pracoval pro společnost AERO od roku 1969, od roku 1972 do května 1995 pracoval na pozici „letecký mechanik“, popř. „letecký technik“, jehož náplní práce bylo zajišťovat opravu vojenských letadel vyráběných společností AERO v zahraničí na zahraničních misích, kam byl národním podnikem pravidelně vysílán. Žalobce byl odpovědný za chod celého servisního střediska. Jako součást svého pracovního vybavení měl mimo jiné i leteckou helmu, a to pro potřeby účasti na záletech a ověřovacích letech u zákazníka. Žalobce byl odpovědný za montáž letadla, přípravu a proces zalétání nových letadel. Součástí byly i zkušební testy, kdy žalobce absolvoval lety. Žalobce byl členem letecké posádky (§ 14 odst. 2 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení). Náplň jeho pracovních povinností byla zcela shodná se skupinou zaměstnanců, u kterých žalovaná uznala výkon preferovaného povolání po celé kalendářní roky. Ve skutkově totožném případě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 42 Ad 19/2012-61, který potvrzuje správnost tvrzení žalobce a na základě kterého žalovaná uznala dvěma kolegům žalobce dobu I. pracovní kategorie za celé kalendářní roky, aniž by tak učinila i v případě žalobce. V letech 1969 až 1974 absolvoval vzdělání v oboru strojní zámečník pro výkon náročných dělnických povolání na odborném učilišti n.p. AERO Vodochody, kdy v letech 1972 až 1974 studoval při výkonu povolání u společnosti AERO, měla by se mu též doba studia započítat do pracovních dnů I. pracovní kategorie. Žalobce má za to, že na dobu výkonu I. pracovní kategorii mělo být započteno 17 let a 151 dnů, za výkon preferovaného povolání za celé kalendářní roky 1978 – 1992 a za studium při odborném učilišti n. p. AERO Vodochody. Postupem žalované byla žalobci zvýšena věková hranice odchodu do důchodu o téměř 5 let. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, bylo povinností zaměstnavatele sledovat výkon příslušného zaměstnání na rizikovém pracovišti dle resortního seznamu, zda jej pojištěnec vykonává soustavně a převážně. Časová převaha se sledovala v období kalendářního měsíce a zaměstnání se zařazovalo do preferované kategorie s ohledem na celkový počet hodin činnosti, která převažovala. Pokud zaměstnavatel nemá tyto denní výkazy činnosti, lze je nahradit jen jinými nezpochybnitelnými, zejména listinnými, důkazy. Absenci stěžejních listinných důkazů v dané věci nelze nahradit podkladovou evidencí spolupracovníků žalobce, neboť jejich osobní evidenční údaje nejsou obecně závazné pro jiné účastníky důchodového pojištění. Svědeckými výpověďmi nelze objektivně prokázat skutečný výkon zaměstnání žalobce v letech 1978-1992, neboť svědkům nemohl být znám skutečný počet dnů odpracovaných v preferované pracovní kategorii. Zvýhodnění doby studia je dle § 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, omezeno pouze pro studium na učilišti, nikoli pro studenty středních škol. 5. Žalobce dále doplnil, že žalované předložil řadu listinných důkazů, které žalovaná neprovedla. Svědecké výpovědi měly sloužit k prokázání pracovní pozice žalobce a k tomu, že výkon práce žalobce byl shodný s výkonem práce u ostatních bývalých zaměstnanců na stejné pracovní pozici, u kterých žalovaná i AERO postupovaly odlišně. AERO neposkytuje podklady, které má coby zaměstnavatel povinnost ze zákona ukládat a spravovat po dobu 35 let od ukončení pracovního poměru. Jedná se o pracovní (profesní) dokumenty a zdravotní dokumentaci. Součástí této dokumentace musí být i zdravotní prohlídka před a po ukončení služebních cest, prohlídky přikázané státem z pohledu ochrany zdraví a profesní dokumenty potřebné k výkonu zaměstnání. Je povinností zaměstnavatele zajistit veškeré zdravotní prohlídky z pohledu rizik, veškerá profesní školení potřebná k výkonu povolání a zajistit uložení těchto dokumentů po dobu nařízenou zákonem. Vzhledem k nalezené zdravotní dokumentaci z prosince roku 1978 měla žalovaná změnit vykazovanou dobu v roce 1979 nejméně na 315 dnů. Doba uvedená pro cestu do Afghánistánu byla v celkové délce 180 dnů. Žalovaná např. v roce 1992 uznává žalobci 335 kalendářních dnů v I. pracovní kategorii, přičemž není zřejmé, proč nikoli celý rok. Běžnou praxí bylo, že okamžitě po návratu do ČSR si žalobce vybral zákonnou dovolenou, která dle výpočtů činila celý měsíc, tedy žalovaná měla přiznat 366 dnů vykázaných v I. pracovní kategorii. Dle výše popsaných povinností zaměstnance byl žalobce povinen ze zákona splnit před odjezdem a po návratu veškeré požadavky předepsané zákonem. Použití různých metod výpočtu nároku je však stěží odůvodnitelné, neboť 335 dnů v zahraničí je nesrovnatelných s přibližně 220 pracovními směnami v ČSR, a i přesto 335 dnů v zahraničí nepostačuje žalované k započítání celých 365 kalendářních dnů nároku žalobce. Žalovaná u žalobce porovnává dny strávené u koncového zákazníka, kdy u ostatních bývalých kolegů žalobce vychází z počtu pracovních dnů, bez ohledu na to, zda byl toho času u zákazníka v zahraničí nebo v sídle AERO. V ČSSR bylo v provozu v uvedeném období přibližně 30 letounů. Letouny na letiště v Čáslavi byly dodány na konci devadesátých let. Zahraniční zákazníci disponovali větším počtem letounů (přibližně 2000 letounů). Žalobce se v roce 1972 vyučil na profesi strojní zámečník a v roce 1974 absolvoval maturitní zkoušku. Na základě dokončeného studia mu byla změněna profese na leteckého mechanika. Studium bylo potřebné k získání profese letecký mechanik a k výkonu zaměstnání. V roce 1978 byl žalobce převeden na specializovaný útvar OTS (Obchodně technické služby), jehož výhradní náplní bylo zajištění provozu a servisu vojenských letounů vyráběných v národním podnik AERO Vodochody. V květnu 1995, tj. po 23 letech výkonu práce v provozu a servisu letecké techniky, byl na žádost žalobce pracovní poměr ukončen. 6. Žalovaná dále uvedla, že doba zaměstnání se v preferované pracovní kategorii nehodnotila automaticky jen na základě názvu profese uvedené v resortním seznamu, ale zda zaměstnání bylo skutečně vykonáváno v zákonem požadovaném rozsahu, tj. soustavně a převážně, podrobnosti pak stanovil příslušný resortní seznam. Žalobce dle evidenčního listu důchodového zabezpečení (dle také jen „ELDZ“ nebo „evidenční list“) ze dne 1. 4. 1999 a příslušného resortního seznamu Federálního ministerstva všeobecného strojírenství vydaného výnosem č. 4/1978 (úč. od 1. 1. 1979), ve znění výnosu č. 1/1987 (úč. od