2 As 232/2017 — Nejvyšší správní soud

17 A 105/2023- 37 - text 10 17 A 105/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudkyň Pavly Klusáčkové a Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: X bytem X zastoupena advokátem Dr. Stephanem Heidenhainem sídlem Laubova 2128/10, 130 00 Praha 3 doručovací adresa: advokátní kancelář bnt – attorneys-at-law. s.r.o. Na Příkopě 22/859, 110 00 Praha 1 Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2023, č. j. MHMP 1520123/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil napadené rozhodnutí, určil, že poučení v napadeném rozhodnutí bylo nesprávné a nezákonné, udělil žalobkyni státní občanství České republiky a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 6. 1. 2023, č. j. UMCP1 011989/2023, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně nenabyla státní občanství České republiky prohlášením učiněným podle § 31 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o státním občanství z roku 2013“). II. Obsah žaloby a související vyjádření 3. Žalobkyně v podané žalobě navrhuje, aby soud určil, že poučení žalovaného na samém konci napadeného rozhodnutí bylo nesprávné a nezákonné a dále že je napadené rozhodnutí protiprávní. 4. Žalobkyně v části žaloby označené jako žaloba na určení nesprávnosti poučení v napadeném rozhodnutí uvádí, že napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 20. 7. 2023. Lhůta pro podání žaloby činí dle § 72 s. ř. s. 2 měsíce od tohoto data. Žalobkyně uvádí, že lhůta je dodržena, nicméně má za to, že vzhledem k chybné formulaci poučení v napadeném rozhodnutí na straně 8 („Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, nelze dále odvolat.“) zmíněná lhůta prozatím ani nezačala běžet. Žalobkyně považuje za neakceptovatelné, aby součástí poučení žalovaného nebylo poučení o možnosti podat žalobu. Z formulace výše uvedeného poučení totiž dle jejího názoru nelze vyčíst, že soudní přezkum tohoto rozhodnutí je možný. Žalobkyně usuzuje na povinnost správních orgánů poučit účastníky o možnosti soudního přezkumu žaloby z § 4 odst. 2 správního řádu, dále z § 68 odst. 1, 5 a 6 správního řádu. Na nesprávnost poučení formulovaného obdobně jako v napadeném rozhodnutí dle tvrzení žalobkyně upozornil ochránce veřejných práv v roce 2018, nicméně podnět byl ignorován. 5. Žalobkyně se domnívá, že na to, že lhůta k podání žaloby neběží, nemá vliv ani její zastoupení advokátem. Dodává, že zásada, že rozhodnutí musí obsahovat poučení, je zakotvena v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dodává, že formulace předmětného poučení je zavádějící, protože vyvolává dojem definitivní nezměnitelnosti rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že je nezbytné, aby soud zjistil, zda bylo poučení nesprávné. 6. V části žaloby týkající se nesprávnosti napadeného rozhodnutí žalobkyně uvádí, že protiprávnost napadeného rozhodnutí je dána následujícími důvody. Žalobkyně vysvětluje, že její prarodiče sice neoslovili příslušný okresní národní výbor, ani velvyslanectví Československa v Londýně, ani příslušný krajský národní výbor, ani příslušný okresní národní výbor, protože dědeček utekl z Československa do Anglie v roce 1939 a po převzetí Československa komunisty neměl důvod se dostavit na velvyslanectví, ani na příslušný krajský národní výbor. Podle názoru žalobkyně je zarážející a protiprávní, že městská část Praha 1 i žalovaný uplatňují stará ustanovení přes § 64 zákona o státním občanství z roku 2013, jako by byla úplně v pořádku, ačkoliv v pořádku nejsou, protože se jednalo o mechanismus zbavující československé státní občany v zahraničí a jejich děti československého státního občanství. 7. Žalobkyně poukazuje na to, že zmíněné mechanismy byly ještě sofistikovanější v dalších zákonech (č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, a č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství). Žalobkyně se domnívá, že nekritickou aplikací § 64 zákona o státním občanství z roku 2013 se stane městská část Praha 1 přímým následníkem prvního komunistického ministra vnitra. Žalobkyně dále považuje za absurdní závěr, že nesplňuje podmínku stanovenou § 32 odst. 2 zákona o státním občanství z roku 2013, neboť otec žalobkyně československé ani české státní občanství nikdy nenabyl a její dědeček z otcovy strany se k datu 1. 1. 1969 stal státním občanem České socialistické republiky podle § 2 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, a byl jím i k 31. 12. 1992. Otec žalobkyně tedy měl dle této logiky smůlu, protože se narodil v roce 1953 a jeho rodiče nic neprohlásili včas. Kvůli nedopatření s prohlášením narození syna v roce 1953 se ten nestal československým občanem a později ani občanem České republiky, a proto má dle názoru správních orgánů obou stupňů žalobkyně (vnučka občana České republiky) v tomto řízení smůlu. 8. Žalobkyně konstatuje, že kvůli několika nedopatřením jejího otce se v roce 2014 nestal on ani žalobkyně českými státními občany, protože otec v roce 2014 neprohlásil podle § 33 odst. 1 zákona o státním občanství z roku 2013 a žalobkyně sama neučinila nic na základě § 33 odst. 1 zákona o státním občanství z roku 2013. Žalobkyně má za to, že správní orgány mechanicky aplikují § 32 a 33 zákona o státním občanství z roku 2013 a tím aplikují také diskriminační komunistické normy z let 1948 a 1949. 9. Žalobkyně má za to, že nemožnost nabytí českého státního občanství zasahuje do jejích práv protiústavním způsobem, protože k uplatnění diskriminačních norem by dle jejího názoru vůbec nemělo dojít. 10. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkazuje na § 31 odst. 1 a 3 zákona o státním občanství z roku 2013 a uvádí, že ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že děd žalobkyně nabyl státní občanství narozením podle § 28 Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 a § 2 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. Toto státní občanství během svého života nikdy nepozbyl, což je doloženo osvědčením o státním občanství České republiky ze dne 9. 11. 2022 vydaným Úřadem městské části Praha 2. Z uvedeného má žalovaný za zřejmé, že děd žalobkyně není bývalým občanem ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o státním občanství z roku 2013. 11. Žalovaný dále uvedl, že pokud jde o otce žalobkyně, vycházel z právní úpravy účinné v okamžiku jeho narození. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění účinném ke dni 27. 9. 1953, dítě, které se narodí v cizině, nabývá narozením státního občanství, jsou-li jeho otec i matka občany; dítě, které se narodí v cizině a jehož otec nebo matka je občanem, kdežto druhý z rodičů je cizincem, nabývá státního občanství, vysloví-li s tím souhlas krajský národní výbor na žádost toho z rodičů, který je občanem. Žádost o souhlas může být podána do jednoho roku od narození. 12. Žalovaný vysvětluje, že ačkoliv byl děd žalobkyně ke dni narození syna československým občanem, správní orgány šetřením provedeným ve fondech Ministerstva vnitra, Zemského úřadu Praha a Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, zjistili, že žádost o souhlas s nabytím československého státního občanství nebyla v zákonem stanovených lhůtách podána a k vyslovení souhlasů s nabytím československého státního občanství nedošlo, resp. ani dojít nemohlo. Stejně tak ani babička žalobkyně (britská státní občanka) nepožádala ministerstvo vnitra o souhlas s nabytím státního občanství sňatkem s dědem žalobkyně. Žalovaný má za prokázané, že babička ani otec žalobkyně nikdy československé státní občanství nenabyli. Oproti tomu je u děda žalobkyně kontinuita československého státního občanství od narození nepřerušena, tj. toto státní občanství nikdy nepozbyl. 13. Žalovaný uzavřel, že žádný ze jmenovaných předků žalobkyně není bývalým občanem ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o státním občanství z roku 2013 a žalobkyně od žádného z nich nemůže odvodit svůj nárok na nabytí státního občanství České republiky prohlášením podle § 31 odst. 3 zákona o státním občanství z roku 2013. 14. K žalobní argumentaci aplikací § 64 zákona o státním občanství z roku 2013 žalovaný uvádí, že jestliže zjišťuje, zda v tom kterém časovém okamžiku fyzická osoba nabyla či pozbyla státní občanství, nemůže postupovat jiným způsobem, než vycházet z právních předpisů účinných v době, kdy mělo k n