9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

18 A 13/2024- 66 - text 23 18 A 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Michaely Macurové a Mgr. Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: ATLAS AUDIT s. r. o., IČO: 25652320 sídlem K Bílému vrchu 1717, 250 88 Čelákovice zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M. sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha proti žalované: Rada pro veřejný dohled nad auditem sídlem Vodičkova 1935/38, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 1. 2024, č. j. RVDA-135/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Kontrolní výbor žalované (dále též „správní orgán I. stupně“) uznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 7. 11. 2023, č. j. RVDA-1338/2023, vinnou tím, že dne 7. 8. 2023 v čase 8:47 až 9:37 v místě svého sídla nezajistila přítomnost osoby oprávněné k předložení směrnic ISQC1 a ISQM1, dokumentace vnitřního kontrolního systému a spisů auditora vybraných ke kontrole, tedy znemožnila zahájení tzv. kontroly na místě neposkytnutím potřebné součinnosti kontrolní skupině žalované. Tím porušila svou povinnost stanovenou v § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), čímž se dopustila přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Za uvedené jednání kontrolní výbor žalobkyni uložil podle § 15 odst. 2 kontrolního řádu pokutu ve výši 50 000 Kč. 2. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná zamítla a rozhodnutí kontrolního výboru potvrdila. Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. II. Žaloba 3. Žalobkyně rozdělila svoje žalobní námitky do osmi okruhů. 4. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítá, že skutek, kterým byla uznána vinou, tak jak je popsán v rozhodnutí správního orgánu I. stupně se nestal. Správní řízení proto mělo být zastaveno. Žalobkyni je vytýkáno, že nezajistila přítomnost osoby oprávněné k předložení směrnic ISQC1 a ISQM1, dokumentace vnitřního kontrolního systému a spisů auditora vybraných ke kontrole (…), ovšem z podkladů pro rozhodnutí je zřejmé, že žalobkyně přítomnost takové osoby zajistila, a to paní P. M., která je asistentkou jednatele a statutárního auditora žalobkyně. Paní M. otevřela, vpustila kontrolní skupinu dovnitř a opakovaně uvedla, že zaměstnanci společnosti mají celofiremní dovolenou, a to od 20. 7. 2023 do 11. 8. 2023. Jiný důvod než nezajištění přítomnosti takové osoby, přitom nebyl kladen žalobkyni za vinu. Pro věc není rozhodné ani to, zda by hypoteticky mohlo přicházet do úvahy shledání žalobkyně vinnou z jiného skutkového důvodu. Za zákonnost vymezení skutku odpovídá žalovaná. 5. V druhém žalobním bodě žalobkyně tvrdí, že žalovaná nebyla oprávněna provádět kontrolu kvality, jelikož k tomu neměla působnost. Žalobkyně je přesvědčena, že od 1. 1. 2021 již nebyla auditorem provádějícím povinný audit alespoň u jednoho subjektu veřejného zájmu (dále též jen „SVZ“), neboť nesplňovala podmínku stanovenou v § 24 odst. 5 písm. b) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o auditorech“). Aby tomu tak bylo, musela by provést v rozhodné době šesti let povinný audit pouze a výhradně u subjektu veřejného zájmu podle čl. 26 odst. 2 písm. b) nařízení č. 537/2014 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. dubna 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES . Žalobkyně však v roce 2018 prováděla audit u dvou SVZ (DEKINVEST podfond Alfa, ČNB IČ: 75159708 a FQI TRUST Cinzovni Domy, ČNB IČ: 75160064), které spadají pod čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/34/EU směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS , tedy SVZ podle čl. 26 odst. 2 písm. a) nařízení č. 537/2014, které jsou SVZ vyjmenovanými v § 24 odst. 5 písm. a) zákona o auditorech. Že subjekty veřejného zájmu podle čl. 26 odst. 2 písm. a) nařízení jsou například subjekty uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) – d) směrnice 2013/34/EU, potvrdilo i Ministerstvo financí v odpovědi na dotaz k § 24 odst. 5 zákona o auditorech ze dne 20. 4. 2023, č. j. MF-13833/2023/28-3. 6. Žalobkyně ve svém výkladu rozchází s výkladem žalované, která naopak uvádí, že pokud žádný ze subjektů veřejného zájmu auditovaných žalobkyní za účetní období roku 2018 nebyl velkým podnikem, je tím podle čl. 26 odst. 2 písm. b) nařízení č. 537/2014 založena působnost žalované k provedení kontroly kvality po dobu šesti let od rozhodného data 1. 1. 2018. Žalobkyně namítá, že pokud auditor provádí zároveň audit jak subjektu veřejného zájmu podle čl. 26 odst. 2 písm. a) nařízení č. 537/2014, tak subjektu veřejného zájmu podle čl. 26 odst. 2 písm. b) nařízení č. 537/2014, nemůže být současně auditorem, u kterého je založena působnost žalované, resp. kontrolního výboru k provedení kontroly kvality jak ve lhůtě 3 let, tak ve lhůtě 6 let od počátku rozhodného období. Žalovaná, resp. kontrolní výbor si nemůže svévolně vybrat jednu lhůtu. Splňuje-li žalobkyně zároveň jak hypotézu právní normy obsažené v § 24 odst. 5 písm. a), tak v § 24 odst. 5 písm. b) zákona o auditorech, může na ni dopadat pouze jedna dispozice právní normy obsažená v uvedených ustanoveních, nikoliv obě. 7. V daném případě je podle žalobkyně čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/34/EU speciální úpravou vůči čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 a 3 této směrnice, a proto je též čl. 26 odst. 2 písm. a) nařízení č. 537/2014 speciální úpravou vůči ustanovení čl. 26 odst. 2 písm. b) nařízení č. 537/2014. Tento výklad je logický též z pohledu teleologického, jelikož pokud auditor provádí zároveň povinný audit subjektu veřejného zájmu, pro který se na něho vztahuje tříletá kontrolní perioda a zároveň provádí povinný audit subjektu veřejného zájmu, pro který se na něho vztahuje šestiletá kontrolní perioda, je ve veřejném zájmu provádět u něho kontrolu kvality v kratší periodě a nikoli v periodě delší. 8. V třetím žalobním bodě se žalobkyně ohrazuje proti postupu správního orgánu prvního stupně, kdy žalobkyni byla uložena povinnost předložit ke kontrole spisy, které dosud nebyly uzavřeny, a žalobkyně tak povinnost nemohla fakticky splnit. Nezákonný rozsah kontroly znamená nezákonnost napadeného rozhodnutí. Na uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace žalované, že se tato chyba týkala pouze dvou ze tří kontrolovaných spisů. 9. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítá, že zahájení kontroly kvality bylo svévolné a nepřezkoumatelné, a tudíž nezákonné, neboť žalovaná má podle § 24 odst. 4 písm. d) zákona o auditorech povinnost tvořit plán kontrol na základě analýzy rizik, což v předmětné věci zjevně neučinila. K otázce povinné analýzy rizik odkazuje žalobkyně na odpověď Ministerstva financí na dotaz k § 24 odst. 5 zákona o auditorech ze dne 20. 4. 2023, č.j. MF-13833/2023/28-3. Správní spis ani napadené rozhodnutí žádnou analýzu rizik, která by vyhovovala kritériím stanoveným Ministerstvem financí, neobsahuje. Žalobkyně tak neměla povinnost poskytnout součinnost při kontrole. 10. Pod pátým žalobním bodem žalobkyně namítá, že žalovaná nesprávně vyhodnotila shromážděné důkazní prostředky, když dospěla k závěru, že argumentace žalobkyně se zjevně zmatečná, pokud na jedné straně odmítla kontrolu vůbec umožnit, na straně druhé však zároveň snášela další argumenty, proč nemohla být kontrola ve stanoveném termínu realizována. Žalobkyně tvrdí, že se jedná o hodnocení procesní strategie žalobkyně k její tíži, což je nepřípustné. 11. Pod šestým žalobním bodem žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná se nijak nevypořádala s odvolací námitkou, že nebylo nařízeno ústní jednání, přestože to bylo nezbytné pro zjištění stavu věci a pro uplatnění práv žalobkyně (žalobkyně tvrdila, že kontrolní výbor měl umožnit jejímu jednateli osobně vysvětlit důvody a okolnosti svého jednání, včetně jeho zdravotního stavu v průběhu provádění kontroly). 12. V sedmém žalobním bodě žalobkyně namítá nepřiměřenost uložené pokuty. Žalobkyně je přesvědčena, že v daném případě při zohlednění všech okolností případu bylo plně dostačující uložení pouhého napomenutí. Meritem sporu mezi žalobkyní a správními orgány je otázka oprávněnosti konané kontroly (viz žalobní bod dva). Žalovaná také nesprávně vyhodnotila polehčující a přitěžující okolnosti. Polehčující okolností mělo být, že pokud žalovaná neshledala argumentací žalobkyně stran nedostatku pravomoci k provedení kontroly za správnou, dopustila se žalobkyně tvrzeného přestupku v právním omylu, navíc se přestupku měla dopustit poprvé. Jako přitěžující okolnost naopak nelze shledat nepředložení určené dokumentace, neboť se jedná o podstatu