8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

3 A 51/2023- 73 - text 16 3 A 51/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: ČD Cargo, a.s., IČ: 28196678 sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7 zastoupena advokátem Mgr. Miloslavem Strnadem sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 13. 2. 2023 č. j. UPDI-0508/23/KP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „předseda ÚPDI“) potvrdil rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „ÚPDI“) ze dne 13. 1. 2023 č. j. UPDI-0184/23/PP2 (dále též „rozhodnutí ÚPDI“). Tímto rozhodnutím ÚPDI uznal žalobkyni vinnou čtyřmi přestupky podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoD“), za které jí podle § 51 odst. 10 písm. d) ZoD ve spojení s § 41 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložil úhrnnou pokutu ve výši 20 000 Kč, a kterých se dopustila tím, že: a) jako provozovatelka veřejně nepřístupné vlečky Terminal Brno, úřední povolení ev. č. ÚP/2011/4512, v zákonem stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 15. 2. 2020, nesdělila ÚPDI, že jde o vlečku, jejíž užití je povinna umožnit způsobem podle § 22a odst. 3 písm. b) ZoD, tj. za účelem přístupu k zařízení služeb, neboť vlečka napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb; tedy v rozporu s § 22a odst. 5 ZoD ve spojení s přechodným ustanovením čl. II bodu 2 zákona č. 367/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též „zákon č. 367/2019 Sb.“), nesplnila svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě, b) jako provozovatelka veřejně nepřístupných vleček Pila Paskov, úřední povolení ev. č. ÚP/2019/5325, a Vlečka ŽDB DRÁTOVNA, úřední povolení ev. č. ÚP/2012/4696, v zákonem stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 15. 2. 2020, nesdělila ÚPDI, že jde o vlečky, jejichž užití je povinna umožnit způsobem podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, neboť vlečky zajišťují přístup k manipulačním místům, a jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele vlečky; tedy v rozporu s § 22a odst. 5 ZoD ve spojení s přechodným ustanovením čl. II bodu 2 zákona č. 367/2019 Sb., nesplnila své oznamovací povinnosti v zákonem stanovené lhůtě, c) jako provozovatelka veřejně nepřístupné vlečky Bohumín terminál, úřední povolení ev. č. ÚP/2018/5214, v zákonem stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 15. 2. 2020, nesdělila ÚPDI, že jde o vlečku, jejíž užití je povinna umožnit způsobem podle § 22a odst. 3 písm. b), c) ZoD, tj. za účelem přístupu k zařízení služeb, neboť vlečka napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb a také zajišťuje přístup k manipulačním místům, jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele vlečky; tedy v rozporu s § 22a odst. 5 ZoD ve spojení s přechodným ustanovením čl. II bodu 2 zákona č. 367/2019 Sb., nesplnila svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě. 2. S účinností od 1. 1. 2024 působnost původního žalovaného ÚPDI přešla podle přechodných ustanovení Čl.X bodu 1., 2. zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, na nyní žalovaný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Soud proto nadále jednal s tímto úřadem jako se žalovaným. Pro určení místní příslušnosti soudu byly rozhodné okolnosti, které zde byly v době zahájení řízení, pozdější změny ohledně žalovaného neměly vliv na místní příslušnost soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007 č. j. Nad 13/2007-39). 3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobkyně podanou žalobou. 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že vlečky označené Terminal Brno, Pila Paskov, Vlečka ŽDB DRÁTOVNA a Bohumín terminál (dále též souhrnně „vlečky“) nespadají pod definici § 22a odst. 3 ZoD, tudíž oznamovací povinnost podle § 22a odst. 5 ZoD se na ni nevztahuje. Nesouhlasí s ÚPDI, že vlečky jsou veřejně nepřístupné a že jejich provozovatel je povinen umožnit dopravci jejich užití za účelem přístupu k zařízení služeb. Vlečky jsou soukromé, žádná z nich nespadá pod ust. § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, neboť podle Čl. 2 odst. 3 písm. d) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále též „Směrnice“) vlečky mají jediného vlastníka koncového zařízení i nezbytné infrastruktury a slouží k využití pouze vlastníkovi k nakládce a vykládce vozových zásilek, a k provozování vlastní drážní dopravy, ale nejsou součástí železniční infrastruktury ve smyslu Směrnice. Ani koncová zařízení na vlečkách nemohou sloužit více koncovým uživatelům, jen vlastníku. Žalobkyně odkazuje na námitky uplatněné proti kontrolním zjištěním a uvádí, že vlečka Terminal Brno je soukromá, její vlastník a provozovatel nákladního terminálu a mobilního zařízení určeného k překládce, je společnost vlastněná mimo jiné i skupinami žalobkyně, vlečka je určena výhradně k soukromé obsluze svých akcionářů, tedy i žalobkyně. Terminál nacházející se na vlečce není veřejným překladištěm, kapacitně postačuje pouze pro podnikatelské potřeby svých akcionářů. Nejedná se o zařízení služeb ve smyslu ZoD. Vlečky Pila Paskov i Vlečka ŽDB DRÁTOVNA jsou též soukromé a určené výhradně pro potřeby svých vlastníků, obsluhuje je žalobkyně formou outsourcingu výhradně podle potřeb a pokynů vlastníků. Vlečka Bohumín terminál je taktéž soukromá ve vlastnictví žalobkyně, která vlastní i manipulační místa na vlečce a slouží výhradně pro potřeby koncového uživatele, tj. koncového zákazníka, není proto veřejně přístupná. Zařízení umístěná na vlečce nejsou technicky způsobilá být zařízením služeb a nemají zásadní význam pro poskytování dopravních služeb. 5. Podle žalobkyně by vlečky ve smyslu odst. 12 preambule Směrnice neměly podléhat povinnostem podle Směrnice. Výklad žalovaného je rozporný se Směrnicí i s § 22a odst. 3 ZoD, a dopadá na situace, kdy existuje koncové zařízení, jehož vlastník (provozovatel) by rád využíval služby dopravců jako 3. osob, avšak nemůže, protože jediná přístupová cesta k jeho zařízení vede přes neveřejnou vlečku, kterou ovládá diskriminující vlastník (provozovatel), který se rozhodl, že ke koncovému zařízení nikoho nepustí a neumožní jeho vlastníkovi podnikat. Takovémuto škodícímu vlastníku neveřejné vlečky pak přikazuje, aby nejednal diskriminačně a koncové zařízení umožnil užít i dalšímu dopravci. To však není případ žádné vlečky žalobkyně. V dané věci vlastník koncového zařízení, který vlečku vlastní či provozuje, využívá ji pouze pro své účely. V projednávaném případě je smluvně zajištěno postavení provozovatele vleček jakožto příkazníka, vázaného pokyny vlastníka vlečky a nenacházejícího se v autonomním postavení uživatele věci, nezávislého na jejím vlastníkovi při uzavírání smluv s provozovateli drážní dopravy. Je vyloučeno, aby žalobkyně jako provozovatel jakékoli z vleček bránila vlastníkům v přístupu k nim, či jim jej dokonce odepřela, když právě pro vlastníky vlečky provozuje a pobírá za to od nich odměnu. Veřejná moc tak vstupuje do ryze soukromoprávních vztahů a chrání vlastníka buď před sebou samým, nebo vlastníka před osobou, které vlastník smluvně svěřil provozování vlečky. ÚPDI absurdně zasahuje s odůvodněním potřeby ochrany vlastníka před jeho autonomně zvoleným a fungujícím kontraktorem, a přisvojuje si tak pravomoc soukromoprávních soudů. Taková pravomoc správního orgánu neplyne ze ZoD, ani ze Směrnice, a je v rozporu s ústavním pořádkem. Podle žalobkyně měl žalovaný použít eurokonformní výklad § 22a odst. 3 ZoD. EU si neklade za cíl omezovat soukromé vlastnictví zařízení, které nejsou součástí železniční infrastruktury ve smyslu Směrnice. Nediskriminační přístup k soukromým vlečkám má být podle odst. 12 preambule Směrnice zajištěn pouze v případě přístupu k zařízením služeb zásadního významu, případně pokud slouží více než jednomu koncovému uživateli. Při použití nepřímého účinku Směrnice nelze dospět k jinému závěru, než že žádná z vleček žalobkyně nesplňuje podmínky § 22a odst. 3 písm. b) či c) ZoD. Je nerozhodné, zda Směrnice dává možnost vyloučit i další infrastrukturu v soukromém vlastnictví z působnosti národních úprav. Podstatné je, že Směrnice stanoví, že vlečkám žalobkyně nemají být ukládány povinnosti, které jim ÚPDI ukládá s odkazem na národní legislativu. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně konstatuje, že na vlečkách nejsou umístěna zařízení služeb. Pro posouzení účelového určení zařízení je zásadní, zda se jedná o zařízení s