9 As 107/2020 — Nejvyšší správní soud

5 A 16/2022- 86 - text 13 5 A 16/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO: 00537772 se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 – Nové Město zastoupená JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 8. 12. 2021, č. j. MK 65317/2021 OLP, takto: I. Rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 8. 12. 2021, č. j. MK 65317/2021 OLP a rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2021, č. j. MK 29266/2021 SOPA, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 19 456 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. Rudolfa Lešky, LL.M., Ph.D., advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Ministerstvo kultury (dále jen „prvostupňový správní orgán“ nebo „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 29. 4. 2021, č. j. MK 29266/2021 SOAP (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), rozhodlo o tom, že nevydává předchozí souhlas se zvýšením sazeb odměn pro rok 2021 oproti jejich předchozí výši (tj. oproti sazbám pro rok 2017), obsažených v návrhu sazebníku označeném „N – Divadelní představení, uvedených v návrhu Sazebníku odměn INTERGRAM pro veřejné produkce při divadelních a tanečních představeních (s navrhovanou účinností od 1. 1. 2021)“. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr žalovaného napadeným rozhodnutím zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí ministra žalovaného brojí žalobkyně podanou žalobou. 2. Žalovanému byla dne 28. 8. 2020 doručena žádost žalobkyně o schválení navrhovaného sazebníku pro veřejné produkce při divadelních a tanečních představeních pro rok 2021 ve smyslu § 98f odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 26. 2. 2021, včetně zdůvodnění tohoto sazebníku, neboť pro rok 2021 žalobkyně navrhla změnu metody výpočtu mající za následek možné navýšení sazeb odměn nad míru inflace. Žalovaný po zhodnocení všech podkladů dospěl k závěru, že stanovením nového modelu sazeb odměn by sice docházelo jak k jejich zvýšení, tak i ke snížení, nicméně z provedených modelových příkladů vyplynulo, že u většího počtu uživatelů by docházelo ke skokovému zvýšení odměn. Navýšení sazeb odměn pro rok 2021 by tak mohlo i po uplatnění slevy ve výši 50 % a odečtu mzdových nákladů dosahovat až 935,1% navýšení. Z uvedeného důvodu žalovaný předchozí souhlas se zvýšením sazeb odměn pro rok 2021 oproti jejich předchozí výši nevydal. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a následující podání 3. V prvé žalobní námitce žalobkyně namítá neaplikovatelnost § 98f autorského zákona pro jeho vzájemnou rozpornost, když odstavec 1 citovaného ustanovení po žalobkyni vyžaduje zveřejnění návrhu sazebníku, dále aby s ním obeznámila přihlášené asociace a doručila jej žalovanému, ale zároveň v odstavci 2 k postupu dle odstavce 1 vyžaduje předchozí souhlas žalovaného za situace, kdy žalobkyně hodlá zvýšit sazby odměn o více než meziroční míru inflace. Žalobkyně poukázala na to, že v měsíci srpnu není známa výše inflace v daném roce, dále z této právní úpravy není zřejmé, k jakému postupu konkrétně si má žalobkyně vyžádat souhlas (zda ke zveřejnění sazebníku, předložení sazebníku asociacím, k zaslání sazebníku žalovanému nebo ke všem těmto skutečnostem), a v neposlední řadě si nelze vyžádat souhlas ke zveřejnění a předložení sazebníku asociacím poté, co proti sazebníku podaly námitku po jeho zveřejnění. 4. Ve druhé žalobní námitce žalobkyně namítá nedostatek pravomoci žalovaného, neboť ze znění § 98f autorského zákona je zřejmé, že je toto ustanovení aplikovatelné pouze při změně nominální sazby odměn. V nyní posuzované věci se však jedná o přechod ze sazby nominální na sazbu podílovou, u níž nelze určit její vliv na případné zvýšení sazby odměn. Nejedná se tedy o zvýšení sazby, ale o změnu způsobu jejího výpočtu, která může mít u jednotlivých uživatelů za následek nárůst nebo pokles hrazené odměny. Žalobkyně požádala žalovaného o souhlas se změnou sazby odměny pouze z procesní opatrnosti, přičemž za správný postup ze strany žalovaného považuje zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. 5. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nedostál své povinnosti uvést v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnocení provedených důkazů a úvahy, kterými byl při jejich hodnocení veden, a to jak po skutkové, tak i právní stránce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze doslovně kopíroval stanovisko žalobkyně a teprve v závěru přistoupil k velmi stručnému odůvodnění bez adekvátního právního rozboru. Žalovaný svévolně vynechal konkrétní kritéria požadovaná v § 98e odst. 3 autorského zákona, která je však nutno posuzovat nejen každé jednotlivě, ale také v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti. Žalovaný má povinnost pečlivě přihlédnout ke všem kritériím a tyto vyčerpávajícím způsobem zdůvodnit, tím spíše za situace, kdy nevydal kladné stanovisko. 6. Čtvrtá žalobní námitka míří na nesprávné právní posouzení distribuce důkazního břemene při zamítnutí žádosti žalobkyně z důvodu nezákonnosti navrhované sazby. Tvrdí-li žalovaný, že navrhovaná sazba je v rozporu se zákonem, musí zároveň uvést, proč je nezákonná, resp. že je buď nepřiměřená nebo diskriminační. Toto tvrzení pak musí žalovaný ve správním řízení ve smyslu § 3 správního řádu také prokázat. Žalovaný však na prokazování svého názoru ohledně nepřiměřenosti navrhované sazby odměny zcela rezignoval a z odůvodnění napadeného rozhodnutí se naopak jeví, aby zákonnost navrhované sazby prokazovala žalobkyně. V řízení podle § 98f odst. 2 autorského zákona je na vydání souhlasu právní nárok a žalovaný nemá prostor pro správní uvážení, přičemž souhlas nevydá tehdy, je-li navrhovaná sazba v rozporu s jedním ze dvou zákonem stanovených kritérií. Naplnění těchto kritérií pak musí být v negativním rozhodnutí konkretizováno a především prokázáno. 7. V páté žalobní námitce žalobkyně brojí proti neprovedení jí navrhovaných důkazů, a to znaleckým posudkem a návrhem prostředníka (mediátora) JUDr. G. Ohledně navrhovaného znaleckého posudku žalobkyně uvedla, že žalovaný i ministr žalovaného zaměňují povinnost žalobkyně zdůvodnit návrh na zvýšení sazby odměny s povinností správního orgánu opatřovat si podklady pro vydání rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně namítá neodbornost úředních osob v otázce posouzení přiměřenosti sazeb a nelze-li odborné posouzení těchto skutečností opatřit od jiného správního orgánu, měl žalovaný postupovat dle § 56 správního řádu a usnesením znalce ustanovit. Má-li totiž žalovaný posuzovat navrhovanou sazbu z hlediska kritérií jako hospodářský prospěch uživatele a hospodářská hodnota služeb poskytovaných kolektivním správcem, pak tato kritéria nelze zhodnotit posouzením právním, ale pouze odborným ekonomickým posouzením. K návrh prostředníka JUDr. G. pak žalobkyně uvedla, že z předmětného návrhu byla patrná otázka přiměřenosti existujících a navrhovaných sazeb v oblasti divadla, který vzešel z jednání mezi žalobkyní a Asociací profesionálních divadel o návrhu sazeb pro rok 2020. Z návrhu JUDr. G. jakožto nezávislé třetí osoby se podává, že historické sazby v oblasti divadla neodpovídají realitě a žalovaný nevyslovením souhlasu nutí žalobkyni setrvávat v protiprávním uplatňování nezákonně nízkých sazeb v rozporu s fiduciárními povinnostmi, které má žalobkyně vůči těm, jejichž práva spravuje. 8. V šesté žalobní námitce žalobkyně namítá, že odmítnutím zohlednění nákladů při stanovení hodnoty hospodářských služeb za současného nevyhotovení navrhovaného znaleckého posudku ke stanovení hospodářské hodnoty služeb žalobkyně zatížil žalovaný své rozhodnutí podstatnými vadami. Žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-177/16 (AKKA/LAA) a za nesprávný označila závěr žalovaného, že se zákon o cenách nevztahuje na licenční odměny účtované organizacemi kolektivní správy, neboť použitelnost uvedeného zákona byla opakovaně potvrzena soudy. Ohledně zohlednění nákladů kolektivního správce v souvislosti s přenosem hospodářského rizika na uživatele předmětu ochrany pak žalobkyně namítla, že kolektivní správce není investor, podnikatel ani společník uživatele, aby s ním sdílel jeho hospodářská rizika a takový postup mu přímo zakazuje autorský zákon. Ministr žalovaného pak v napadeném rozhodnutí rovněž rezignoval na stanovení hospodářské hodnoty služeb žalobkyně a tím i na přiměřenost sazby, tedy jedn