6 Ads 88/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Af 14/2021- 133 - text 16 5 Af 14/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: REMKO s.r.o., IČO: 25073494 se sídlem Veverkova 494/35, Praha 7 – Holešovice zastoupená JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 – Michle o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021, č. j. 27602/2021-900000-314, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutím – dodatečným platebním výměrům ze dne 8. 4. 2020, č. j. 235302/2020-510000-32.1, č. j. 235304/2020-510000-32.1, č. j. 235306/2020-510000-32.1, č. j. 237238/2020-510000-32.1, č. j. 237254/2020-510000-32.1, č. j. 237266/2020-510000-32.1, č. j. 2372401/2020-510000-32.1, č. j. 237428/2020-510000-32.1, č. j. 237461/2020-510000-32.1, č. j. 237469/2020-510000-32.1, č. j. 237590/2020-510000-32.1, č. j. 237674/2020-510000-32.1, č. j. 237722/2020-510000-32.1, č. j. 237750/2020-510000-32.1, č. j. 237754/2020-510000-32.1, č. j. 237763/2020-510000-32.1, č. j. 237808/2020-510000-32.1, č. j. 237814/2020-510000-32.1, č. j. 237819/2020-510000-32.1, č. j. 237822/2020-510000-32.1, č. j. 237850/2020-510000-32.1, č. j. 237855/2020-510000-32.1, č. j. 237858/2020-510000-32.1, č. j. 237878/2020-510000-32.1, č. j. 237891/2020-510000-32.1, č. j. 237894/2020-510000-32.1, č. j. 237910/2020-510000-32.1, č. j. 237914/2020-510000-32.1, č. j. 237917/2020-510000-32.1, č. j. 237919/2020-510000-32.1, a proti rozhodnutím – platebním výměrům ze dne 8. 4. 2020, č. j. 237921/2020-510000-32.1, č. j. 237922/2020-510000-32.1, č. j. 237923/2020-510000-32.1, č. j. 237925/2020-510000-32.1, č. j. 237926/2020-510000-32.1, a napadená rozhodnutí potvrdil. Těmito rozhodnutími Celní úřad pro hlavní město Prahu rozhodl o nároku žalobkyně na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období květen 2014 – březen 2017 tak, že v případě zdaňovacích období listopad 2016 – březen 2017 vyměřil žalobkyni nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč a v případě každého ze zbývajících daňových období doměřil žalobkyni částku spotřební daně, která byla žalobkyni předchozím rozhodnutím Celního úřadu pro hlavní město Prahu vrácena na základě uplatněného nároku na vrácení spotřební daně dle § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 5. 2017 (soud poznamenává, že rozhodné znění bylo významově shodné pro všechna přezkoumávaná zdaňovací období). 2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že nárok na vrácení daně je podmíněn splněním čtyř kumulativních podmínek: 1) olej byl nakoupen za cenu včetně daně; 2) musí se jednat o minerální oleje uvedené pod kódy nomenklatury 27101941 až 27104949; 3) minerální oleje musí být označkovány a obarveny; 4) minerální oleje musí být osobou, která uplatňuje nárok na vrácení daně, prokazatelně použity pro výrobu tepla. Poslední podmínka má tři aspekty - topný olej se spotřebuje pro výrobu tepla, použití pro výrobu tepla musí být prokazatelné a topný olej musí být použit přímo daňovým subjektem. Žalobkyně neprokázala, že topné oleje použila přímo ona pro výrobu tepla. 3. Žalovaný uvedl, že žalobkyně provozuje svoji podnikatelskou činnost takovým způsobem, že se svými klienty sepisuje smlouvy označené jako „smlouva a o dodávce a odběru tepla“, jejichž předmětem má být dodávka tepelné energie a s ní související umístění topného zařízení na dohodnutém místě. Součástí smluvních ujednání je mj. závazek žalobkyně proškolit zaměstnance odběratele a provádět servisní prohlídky. Oproti tomu odběratel se touto smlouvou zavazuje umožnit přístup zaměstnancům žalobkyně k topnému zařízení, hlásit přerušení dodávky tepelné energie a nenakládat s uskladněnými topnými oleji. Úplata za tepelnou energii má být vypočtena na základě použitého zařízení dle množství dodané energie na základě jednotkových cen. Množství dodané tepelné energie má být vypočteno na základě množství spotřebovaného topného oleje. Z výslechu svědků a z obsahu smluv uzavíraných s odběrateli tepla dle žalovaného vyplývá, že žalobkyně dodala mobilní topné zařízení odběrateli do místa spotřeby. Při předání mobilního agregátu provedla proškolení zaměstnance odběratele. Žalobkyně a její zaměstnanci nebyli přítomni na místech spotřeby topných olejů nepřetržitě, ale zpravidla topná zařízení pouze přivezli, zprovoznili a proškolili některou z přítomných osob o jejich ovládání. Poté se zaměstnanci žalobkyně dostavovali na místa spotřeby zpravidla jen z důvodu odstranění nahlášených poruch topných zařízení nebo z důvodu odvozu těchto zařízení při ukončení smluvního vztahu. Přístup zaměstnanců odběratelů a jiných osob k topným zařízením a uskladněným topným olejům nebyl nijak omezen a topné oleje v naprosté většině míst spotřeby nebyly technicky zabezpečeny proti jejich odčerpání. Spotřebu lehkého topného oleje, resp. jeho zůstatek v nádržích, odběratelé, jejich zaměstnanci nebo dokonce třetí osoby odhadovali na základě výše hladiny v průhledných nádržích nebo ji určovali měřením výšky hladiny, a při zjištění malého zůstatku pak objednávali závoz oleje u žalobkyně. Kromě těchto údajů měla žalobkyně k dispozici informace o počátečním a koncovém stavu lehkých topných olejů při zahájení a ukončení smluvního vztahu a o množství dodaných lehkých topných olejů na dané místo spotřeby. Nebylo prokázáno, že by zaměstnanci žalobkyně navštěvovali jednotlivé objekty pravidelně po skončení zdaňovacích období kvůli odečtům stavu zůstatku topných olejů v nádržích, případně jinému zjištění skutečné spotřeby olejů, ani to, že by žalobkyně technicky zajistila měření množství olejů, které skutečně proteklo do hořáku topného zařízení a že by změřený údaj na konci zdaňovacího období osobně nebo dálkově odečítala. Topná zařízení nebyla v průběhu topné sezóny ovládána žalobkyní, ať už dálkově nebo prostřednictvím jejích zaměstnanců, ale zařízení v průběhu zdaňovacích období zapínali, vypínali nebo prostřednictvím termostatů ovládali opět odběratelé žalobkyně, jejich zaměstnanci nebo třetí osoby. Odběratelé žalobkyně nebo jimi pověřené osoby se ve většině případů fyzicky účastnili stáčení lehkých topných olejů do nádrží topných zařízení a většinou pak také potvrzovali svým podpisem správnost údajů uvedených ve stáčecích lístcích. 4. Na základě těchto zjištěných skutečností správní orgány uzavřely, že žalobkyně nespotřebovávala topný olej za účelem výroby tepla v topných zařízeních, jelikož neměla uskladněné topné oleje ani proces přeměny topných olejů pod fyzickou kontrolou. Byli to zpravidla zaměstnanci odběratelů žalobkyně, kdo prováděl obsluhu topných zařízení. Předložené evidence o spotřebě topného oleje rovněž vykazovaly vady, jelikož neuváděly spotřebu skutečnou, ale pouze vypočtenou. Žalobkyně pouze svým odběratelům dodala na základě jejich požadavku lehké topné oleje, o jejichž osud a způsob použití se již dále nezajímala. Takový postup je však v rozporu se zákonnými požadavky, podle nichž může nárok na vrácení spotřební daně vzniknout pouze osobě, která minerální oleje prokazatelně přímo použila při výrobě tepla a pouze z přesně zjištěného množství minerálních olejů, které byly v konkrétním zdaňovacím období k tomuto účelu použity. 5. Žalovaný uvedl, že platí koncentrace řízení a ve fázi projednání zprávy o daňové kontrole platí zákaz změny výsledku kontrolního hlášení. Projednání zprávy o daňové kontrole je tak pouze formální zakončení daňové kontroly. Došlo sice k porušení § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 5. 2021, nicméně i tak prvostupňový správní orgán umožnil žalobkyni seznámit se s obsahem zprávy o daňové kontrole jejím zasláním. Tento postup rovněž nevedl k ohrožení zdraví žádné ze zúčastněných osob, jelikož nebylo možné předvídat, zda dojde k uvolnění protiepidemiologických opatření ještě před uplynutím lhůty pro stanovení daně. 6. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný s odkazem na judikaturu správních soudů uvedl, že nezákonná správní praxe legitimní očekávání obecně založit nemůže a od této obecné premisy se lze odklonit toliko ve výjimečných případech a za absence konkurujícího veřejného zájmu, navíc v případech, kdy jednání za hranicí pravomoci správce daně nemusí být v průběhu řízení vůbec zřejmé. Předchozí praxi spočívající v rozšiřujícím způsobu výkladu nároku na vrácení daně uplatňovanou prvostupňovým správním orgánem vůči žalobkyni žalovaný považoval za nezákonnou, a to vzhledem k existenci soudní judikatury, která této praxi odporovala již v době jejího vzniku. Žalovaný dodal, že posuzované skutečnosti odůvodňují