— Nejvyšší správní soud

8 Ad 20/2022- 41 - text 10 8 Ad 20/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému E. V., narozena X bytem X zastoupená Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 Ministerstvo zdravotnictví , se sídlem Palackého 375/4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 2. 9. 2022, č. j. MZDR 23954/2022-3/PRO, takto: I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 2. 9. 2022, č. j. MZDR 23954/2022-3/PRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Davida Strupka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 2. 9. 2022, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 8.7.2022, sp.zn. MZDR 16879/2022-7/PRO, jímž správní orgán I. stupně zamítl její žádost o poskytnutí jednorázové peněžité částky za protiprávní sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. 2. Rozhodnutí o rozkladu žalobkyně napadá v celém svém rozsahu a vytýká především nesprávný procesní postup spočívající v chybném rozložení důkazního břemene, jehož důsledkem jsou pak nesprávné skutkové i právní závěry. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobkyně má za to, že na problematiku nezákonných sterilizací je třeba nahlížet v širším kontextu řešení zásadního celospolečenského tématu, jehož absentující legislativní podchycení v období před přijetím zákona č. 297/2021 Sb. bylo vnímáno jako nedostatečná sebereflexe státu v rozporu se zásadami právního státu i mezinárodními závazky. 4. Tento kontext se pak promítá i do procesní pojetí problematiky. Jde nepochybně o řízení, jehož předmětem je ochrana veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu a řízení je plně ovládáno zásadou materiální pravdy, pročež správní orgán jakožto reprezentant státní moci je povinen vyvinout maximální úsilí k tomu, aby byl účel zákona naplněn. 5. Veřejný zájem jakožto neurčitý právní pojem nelze bez dalšího vykládat jen jako zájem státu nebo státních institucí, ale jako zájem obecný, společensky prospěšný, jehož sledování může v individuálním případě znamenat i příklon k ochraně soukromého práva proti zásahu veřejné moci. Pojem veřejného zájmu má i rozměr etický, je třeba jej hledat v souhrnu zájmů tvořících tzv. veřejné dobro. Je v celospolečenském zájmu, aby česká veřejná moc byla vnímána jako chránící základní lidská práva, povzbuzující důvěru občanů v právní řád a nabízející řešení, která jsou efektivní a realizovatelná, nikoli jen formální. 6. Po společenských změnách následujících po roce 1989 československá a následně česká demokratická veřejná moc přijala závazek napravit v maximální možné míře křivdy a nespravedlnosti páchané za časů totalitního režimu, což se dělo jak v rovině majetkové, tak v oblastech, kde teprve postupně česká veřejná moc zjišťovala, které akty minulého režimu jsou v demokratickém světě považovány za nesouladné s ochranu lidských práv a se zásadami demokratického právního státu. 7. Problém nezákonných sterilizací byl odhalován postupně a jakmile se zjistilo, že šlo o systematickou praxi, stal se předmětem aktivit též veřejné moci (přelomovým bylo stanovisko Veřejného ochránce práv 3099/2004/VOP ze dne 23.12.2005 ) a nakonec i terčem mezinárodní kritiky. S ohledem na vysoký podíl romských žen mezi oběťmi protiprávních sterilizací v České republice neuniklo toto téma ani pozornosti Výboru OSN pro odstranění všech forem rasové diskriminace, který ve svých závěrečných doporučeních z roku 2007 vyjádřil znepokojení nad tím, že Česká republika dosud nepodnikla rychlé a účinné kroky k poskytnutí náhrady obětem. 8. Jakkoli nejvyšší orgány České republiky deklarovaly svoji připravenost odpovědět na zahraniční kritiku přijetím opatření k nápravě, zákonodárná moc závislá na politické poptávce nebyla schopna reagovat dříve, než přijetím zákona 30 let po ukončení nezákonné praxe, v době, kdy drtivá většina zdravotnické dokumentace je skartovaná. 9. Za situace, kdy a. je v zájmu české společnosti, aby se Česká republika prezentovala jako stát, který má základní lidská práva v úctě a na zahraniční kritiku reaguje se sebereflexí; b. je v zájmu České republiky, aby zákony, které přijímá, sloužily účinné ochraně práv občanů, pro kterou byly vytvořeny, a nebyly jen alibistickým „splněním domácího úkolu;“ c. nezákonné sterilizace jsou zásahy směřující do jednoho z nejzásadnějších lidských práv, a sice práva na lidskou důstojnost a ochranu proti nelidskému a ponižujícímu zacházení; d. závažnost zásahu zásadně zvyšuje fakt, že ve většině případů byl realizován pro etnickou příslušnost oběti; e. oběti jsou osobami sociálně znevýhodňovanými, s nižším vzděláním, se sníženou možností uplatnit řádně svá práva, či si zajistit právní pomoc na komerční bázi; je nesporné, že je ve veřejném zájmu, aby maximum skutečných obětí na odškodnění předpokládané zákonem dosáhlo. 10. Pokud jde o důkazní břemeno, správní orgány nedostatečně vyhodnotily fakt, že nezákonné sterilizace byly mimo jiné projevem diskriminace pro etnickou příslušnost, neboť jedním z jejích důvodů bylo omezení počtů narozených obyvatel mj. i u romské populace. Zákonodárce tedy akceptoval, že nezákonné sterilizace byly výrazem rasové diskriminace romských žen, přičemž zákon č. 297/2021 Sb. má jakožto ratio legis záměr následky diskriminace v maximální míře napravit, tedy odškodnit. 11. Ve zmiňovaném stanovisku Veřejného ochránce práv jsou pak podrobně popsány vzorce jednání, které byly zdravotnickými zařízeními jednajícími v rámci státní mocenské praxe v době před rokem 1990 přijímány. V drtivé většině případů se jednalo o jednání nezachycené v dokumentaci, vedené „mimo protokol,“ jako přemlouvání, přesvědčování či předkládání zavádějících informací. Souhlas se sterilizací, který byl podepisován, nebyl informovaný, v řadě případů chybějí schválení sterilizační komisí, apod. 12. Obecně přijatá praxe vůči romskému etniku byla natolik rozšířená a převládající, že lze hovořit o vzorcích zakládajících domněnku diskriminace v rozsahu obdobném, jako tomu bylo např. u zařazování romských dětí do zvláštních škol, u nějž Evropský soud pro lidská práva vyslovil, že za situace, kdy jsou statistické disproporce natolik veliké a domněnku diskriminace se nepodařilo vyvrátit, pokud jde o obecné fungování systému není třeba zkoumat individuální okolnosti případu každé osoby, která byla takovému zacházení vystavena (D.H. a další proti České republice /Velký senát/, § 209). 13. Ústavní soud nicméně v případě III. ÚS 1136/13 vyslovil, že tento princip nevylučuje s absolutní nevyhnutelností možnost, aby se v individuálním případě podařilo vyvrátit domněnku diskriminace tím, že se prokáže, že na danou osobu obecně diskriminační praxe nedopadala. 14. To znamená, že notoricky známé vzorce jednání zdravotnických zařízení a státní moci, jejímž cílem bylo programově omezit porodnost v romském etniku, zakládají silnou domněnku diskriminace prima facie, kterou je možné vyvrátit pouze důkazem, že s žadatelkou bylo zacházeno příznivěji, než jak bylo dokumentováno ve většině případů. Mohl by být např. předložen řádný informovaný souhlas nebo takové rozhodnutí sterilizační komise, z nějž by bylo patrné, že žadatelka byla řádně poučena, byly jí vysvětlena veškerá negativa a rizika jejího rozhodnutí, apod. 15. Na tom nic nemění možnost, že konkrétně v případě žalobkyně nemusel být primární motivací záměr snižovat počty romské populace, ale že byl lékařský zákrok vyvolán nepříznivým zdravotním stavem žalobkyně. Zmiňovaný princip, podle kterého v případě rozšířené diskriminační praxe není nutné zkoumat individuální okolnosti, vedl Velký senát ESLP k tomu, že v rozsudku D.H. a další (Velký senát) vyslovil porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i u těch žáků, u nichž nebylo možné vyloučit, že objektivně vzato jejich mentální vyspělost odpovídala zařazení do zvláštní školy, či jinými slovy, bývali by byli zařazeni do zvláštní školy, i kdyby diskriminační praxe nebylo. Tedy i takoví žáci se stali obětí diskriminace, neboť i v jejich případě byly aplikovány diskriminační mechanismy. 16. Pokud jde o žalobkyni, v jejím případě nemusel být primární motivací záměr snižovat romskou populaci, ale s ohledem na rozšířenou diskriminační praxi je třeba tak rezignaci lékařského personálu na dodržení předepsaných náležitostí, především pak absenci informovaného souhlasu, vnímat jako důsledek takové praxe. 17. Nezákonnost sterilizace by proto měla být presumována a stát nese důkazní břemeno, že v případě žalobkyně byly dodrženy všechny náležitosti předepsaných úkonů tak, aby sterilizace mohla být hodnocena jako zákonná. 18. Žalovaný se však spokojil se