1 Afs 10/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Af 17/2022- 39 - text 14 9 Af 17/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: H+CH Internacional hoding s. r. o. sídlem Libušská 89/80, Praha 4 – Písnice, PSČ 142 00 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, PSČ 602 00 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2022 č. j.: 29948/22/5300-22443-701226, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 2. 7. 2020 č. j. 5423813/20/2012-50523-111141, jímž byl dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2017 ve výši 60 871 Kč a současně bylo předepsáno penále ve výši 12 174 Kč. 2. Uvedeným dodatečným platebním výměrem byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z důvodu neuznání nároku na odpočet daně z titulu plnění pořízeného od korporace SIMHOSE s.r.o. (dále jen také „SIMHOSE“), a to na základě čtyř daňových dokladů, kterými bylo deklarováno plnění od uvedeného dodavatele ve dnech 19. 10. 2017, 20. 10. 2017, 21. 10. 2017 a 28. 10. 2017. 3. Nárok na odpočet daně nebyl správcem daně uznán z důvodu kontrolních zjištění při daňové kontrole zahájené dne 5. 9. 2019, kdy předmětem kontroly bylo plnění spočívajících v dodání různých oděvů a galanterie, které měly být od dodavatele pořízeny žalobcem v tržnici SAPA. 4. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaný nejprve k právnímu základu případu uvedl, jak je v daňovém řízení rozložena důkazní povinnost mezi správce daně a daňový subjekt. Pojednal o zásadách důkazního břemene, které prioritně tíží daňový subjekt a je záležitostí dokladovou, nicméně nemá základ jen ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění. Pojednal také o důkazní povinnosti správce daně prokázat případné pochybnosti o souladu daňového tvrzení se skutečností. Vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, že pokud daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení daňového řádu, které stanoví důkazní povinnost správce daně dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat. Daňový subjekt je povinen v řízení prokázat nejen to, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, ale v jakém rozsahu se tak stalo, ale také i to, že mu toto plnění poskytl plátce daně, neboť aby vznikl daňovému subjektu nárok na odpočet daně, musí poskytovatel plnění být plátcem DPH. Je tedy v prvé řadě nezbytné jednoznačně identifikovat dodavatele zdanitelného plnění, a to znamená, že daňový subjekt si ve svém zájmu má zajistit důkazy, kterými je schopen uskutečnění zdanitelného plnění v souladu s daňovými doklady prokázat. Pokud není skutečný dodavatel identifikován a daňový subjekt neposkytne informace potřebné k ověření toho, že neznámý dodavatel měl postavení plátce DPH, nemá nárok na odpočet. Výjimkou z této povinnosti je prokazovat statut plátcovství skutečného dodavatele ze strany správce daně, ale to v případě, kdy ze skutkových okolností případů a údajů, které má správce daně k dispozici s jistotou vyplývá, že tento skutečný dodavatel postavení plátce DPH nutně měl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek č. j. 2 Afs 177/2006-61, žalovaný poukázal na nezbytnost určité obezřetnosti daňového subjektu spočívající v tom, že si měl ve svém zájmu zajistit důkazy, kterými by byl schopen uskutečnění zdanitelného plnění v souladu s daňovými doklady prokázat. Naznačil, že toho lze dosáhnout prostřednictvím kontrolních mechanismů ohledně vazby mezi daňovým dokladem a předmětným plněním, tzv. auditní stopou, tj. tokem plnění od zahájení obchodního případu až po jeho ukončení. Volba důkazních prostředků je při tom na daňovém subjektu. 6. Při aplikaci uvedené právního základu na skutkový stav žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce v průběhu daňové kontroly kromě daňových dokladů od SIMHOSE předložil ještě další listiny, a to seznam došlých faktur od SIMHOSE, dále doklady z elektronické evidence tržeb (dále jen „EET“) a další listiny obsahující kontrolní hlášení žalobce, záznamní povinnost, skladovou listinu a skladové karty, knihy jízd a technické průkazy se smlouvami o pronájmu dopravního prostředku. Žalovaný shledal, že v rámci daňové kontroly správce daně vydal nedostatečnou výzvu ze dne 5. 11. 2019 (první výzva) vůči žalobci na prokázání nároku na odpočet DPH, v níž však nevyjádřil reálnou pochybnost k žalobcem předloženým důkazům a výzvu založil na pouhém strohém konstatování, že důkazní prostředky žalobce nemohou prokázat přijetí plnění od společnosti SIMHOSE. Žalovaný z obsahu výzvy zjistil, že správci daně vznikly pochybnosti o společnosti SIMHOSE, když tato neumožnila správci daně zahájit daňovou kontrolu, měla virtuální sídlo, jednatelem od data 20. 11. 2017 byl občan Rumunska a před tím docházelo k časté obměně na uvedené pozici, předmět podnikání SIMHOSE je vymezen obecně a od 1. 1. 2017 nemá korporace nahlášeny žádné zaměstnance, poslední účetní závěrka založená ve Sbírce listin byla za rok 2016 a že dodavatel žalobce neměl provozovnu ani internetové stránky. Správci daně také vznikly pochybnosti z rozporů v informacích poskytnutých žalobcem o tom, kdo při nákupu plnění jednal za společnost SIMHOSE a která osoba podepsala daňové doklady. Nicméně žalovaný v situaci, kdy žalobce předložil řadu důkazních prostředků, spatřoval nedostatek ve výzvě správce daně v tom, že správce daně nevyjádřil reálnou pochybnost k těmto důkazním prostředkům, omezil se pouze na jejich výčet a popis toho, co deklarují. Z výzvy ani ze Zprávy o daňové kontrole však nebylo zřejmé, na základě čeho měl správce daně za to, že důkazní prostředky neobstojí a dále, kdy tvrzené rozpory ve výpovědi žalobce žalovaný považoval za marginální, a nikoliv způsobilé vyvolat důvodnou pochybnost o tom, zda plnění žalobce pořídil právě od korporace SIMHOSE. 7. Z uvedených důvodů žalovaný učinil v odvolacím řízení nápravu a vedl správce daně k doplnění řízení. Výzvou ze dne 25. 4. 2022 (druhá výzva) pak správce daně vyzval žalobce k prokázání přijetí plnění dle předmětných daňových dokladů od SIMHOSE či od jiného dodavatele, když žalobce seznámil se skutečnostmi o činnosti SIMHOSE a to tak, jak o ni vypovídal i svědek Ing. J. M., a to v řízeních s jinými daňovými subjekty, neboť on byl osobou, která od 9. 2. 2017 do 20. 11. 2017 byla statutárním zástupce této korporace. Jmenovaný svědek totiž opakovaně a shodně uváděl, že byl do pozice statutárního zástupce uveden čistě formálně lidmi kolem korporace „sima s. r. o.“, kteří organizovali odkup prázdných neaktivních firem za úplatu 3 000 Kč na základě inzerce. Vypověděl, že společnost SIMHOSE byla neaktivní a prázdná, a to jak v době, kdy do ní svědek vstoupil, tak během jeho působení a byla bez zaměstnanců. Resp. nevěděl, že by nějaké zaměstnance měla. Svědek popřel, že by kdy za SIMHOSE jednal, že by vystavoval daňové doklady či podával daňové přiznání a kontrolní hlášení a cokoli podepisoval. K osobě O. N., jehož jméno bylo uvedeno na předmětných daňových dokladech od SIMHOSE, uvedl, že jej nezná. 8. Doplnění řízení žalovaným bylo uloženo správci daně rovněž s tím, že správce daně pochybil, pokud nevyzval k podání výpovědi Ing. J. M., statutárního zástupce SIMHOSE, kdy provedení důkazů výpovědi této osoby shledal žalovaný relevantním. Řízení tedy bylo doplněno i o výslech svědka Ing. J. M. do protokolu ze dne 6. 5. 2022. 9. Žalovaný zhodnotil, že správce daně prostřednictvím výzvy ze dne 25. 4. 2022 (druhá výzva) své prvotní pochybení napravil a ve výzvě provedl nejen výčet žalobcem předložených důkladných prostředků, ale deklaroval, zda ten, který důkaz je či není způsobilý prokázat tvrzení žalobce o nároku na odpočet daně. 10. Žalovaný dále ve svém rozhodnutí hodnotil jednotlivé pochybnosti ve vztahu k jednotlivým předloženým důkazním prostředkům. 11. Předložené knihy jízd, smlouvy o nájmu dopravních prostředků, technické průkazy pronajatých vozů neshledal způsobilými přispět k prokázání tvrzení o přijetí plnění právě od SIMHOSE a předložené daňové doklady shledal neprůkaznými z důvodu pouze obecného označení plnění, při nedostatku jiných důkazních prostředků o přijatém zboží, např. na dodacích listech, když žalobce při daňové kontrole uvedl, že za dodací listy sloužily daňové doklady. Zhodnotil, že ani tři doprovodné fotografie zboží nebyly průkazné z hlediska částečné viditelnosti zabaleného zboží a z neprůkazné vazby n