1 A 48/2025 – Městský soud v Praze

1 A 48/2025- 24 - text  8 1 A 48/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci Žalobce: V. S., narozeného X, státní příslušnost: Republika Kazachstán, trvale bytem X, zastoupeného JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. BOX 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2025, č. j. CPR-27300-2/ČJ-2025-930310-V217, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 7. 8. 2025, čj. KRPA-249347-14/ČJ-2025-000022-SV, podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tj. z důvodu, že na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, konkrétně v období minimálně od 14. 5. 2025 do 7. 8. 2025. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil správní orgán I. stupně na 18 měsíců. Dobu k vycestování stanovil žalobci na 20 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 2. O podaném odvolání žalobce rozhodla Police ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaná“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnutím ze dne 9. 10. 2025, čj. CPR-27300-2/ČJ-2025-930310-V217, tak, že odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalobce se nyní podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“). II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. Žalobce v žalobě namítl, že uložení správního vyhoštění na dobu 18 měsíců považuje za nepřiměřeně tvrdý postup, který porušuje § 174a zákona o pobytu cizinců, protože správní orgán nedostatečně zohlednil několik skutečností: dosavadní bezúhonnost žalobce, že v jeho případě šlo historicky první porušení zákona na území ČR, a proto o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, adekvátní lítost žalobce, jakož i to, že žalobce přislíbil, že dobrovolně vycestuje. K porušení zákonů přitom žalobce dohnala zoufalá osobní a finanční situace a jeho pohnutky tak značně oslabují intenzitu protiprávnosti. Na žalobce přitom bylo možné působit mírnějším a výchovnějším opatřením. Žalobce dodal, že uložená doba vyhoštění 18 měsíců působí vůči nijak dramaticky dlouhému protiprávnímu pobytu poněkud asymetricky a přiléhavější by bylo uložení opatření v délce 1 roku. Žalobce s ohledem na uvedené navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby a plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť žalobce neuplatnil námitky nad rámec těch, kterými se zabývala ve svém rozhodnutí. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze 5. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněného žalobního bodu a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl přitom o věci bez ústního jednání, neboť účastníci řízení v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřili výslovný nesouhlas s takovým projednáním věci. 6. Po zhodnocení žalobních bodů v souvislosti se skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu, rozhodnými pro posouzení dané věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl zajištěn dne 7. 8. 2025 při pobytové kontrole cizinců hlídkou Odboru cizinecké policie. Kontrolou cestovního dokladu žalobce bylo zjištěno, že má v něm otisknuté vstupní razítko z letiště Praha-Ruzyně ze dne 30. 4. 2025 a vylepeno litevské vízum č. 004601206, platné pro jeden vstup a pobyt na území států Schengenského prostoru po dobu 14 dnů, s dobou platnosti od 26. 4. 2025 do 25. 5. 2025. Jiné vízum nebo pobytové oprávnění předloženo nebylo. Žalobce byl rovněž omezen na osobní svobodě. 8. Téhož dne bylo s žalobcem zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, a to pro podezření z porušení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců (čj. KRPA-249347-9/ČJ-2025-000022-SV). Správní orgán I. stupně v souvislosti se zahájením řízení o správním vyhoštění poté žalobce za účasti tlumočníka do jazyka ruského ještě téhož dne vyslechl. Z protokolu o tomto výslechu vyplynulo (čj. KRPA-249347-10/ČJ-2025-000022-SV), že žalobce do schengenského prostoru přicestoval dne 30. 4. 2025 letecky z vlasti a na jeho území vstoupil na letišti Praha-Ruzyně. Území ČR od té doby neopustil ani to neměl v úmyslu, přicestoval kvůli práci. Výslovně uvedl, že zneužil litevského víza, aby mohl v ČR pobývat a pracovat. Dále žalobce k výslovnému dotazu správního orgánu uvedl, že svého protiprávního jednání si je nyní vědom, kroky k legalizaci pobytu nepodnikl. 9. Ke svým osobním a rodinným poměrům žalobce uvedl, že je svobodný a bezdětný, celá rodina žije v jeho zemi původu a je s nimi v kontaktu. Naopak v ČR ani v EU nemá žádné příbuzné. Nemá zde ani žádnou vyživovací povinnost, nesdílí společnou domácnost s občanem EU nebo ČR, jeho vycestování nebude zásahem do rodinného nebo soukromého života nikoho. V zemi původu ani v ČR nevlastní nic, bydlel v domě rodičů, kde může po návratu rovněž přebývat. Nemá zde ani žádné sportovní, politické, kulturní nebo společenské vazby. V ČR nemá sjednáno žádné zdravotní pojištění. Finanční prostředky na vycestování a další pobyt si opatří. V ČR nemá žádné závazky ani pohledávky, nepáchal zde žádnou trestnou činnost, ve vycestování mu nic nebrání a po návratu do vlasti mu nehrozí žádné nebezpečí. V případě vyhoštění bude respektovat rozhodnutí a vrátí se do vlasti. Doručovací adresu nemá ani v ČR, ani v Kazachstánu, je nekontaktní. Všem otázkám rozuměl, žádných změn v protokolu o výslechu nežádal a protokol podepsal jako správný a úplný. 10. Správní orgán I. stupně si dne 7. 8. 2025 vyžádal též závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce podle § 120a zákona o pobytu cizinců. V tomto podkladu, ev. č. ZS58924, z téhož dne, bylo konstatováno, že vycestování žalobce je možné, neboť žalobce sám uváděl, že mu ve vlasti nic nehrozí a vrátí se tam dobrovolně. Podle správního orgánu žalobce neuvedl a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu mohlo v případě návratu do vlasti hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Dále je součástí správního spisu ještě Informace OAMP – Kazachstán – Bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 14. 3. 2025. Před vydáním prvostupňového rozhodnutí byla žalobci dána možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, žalobce toho využil, nicméně doplnění či změny nežádal a dále se nevyjádřil. O seznámení s podklady pro tvorbu závazného stanoviska nežádal. 11. Následně vydal správní orgán I. stupně dne 7. 8. 2025 rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť bylo prokázáno, že žalobce pobýval od 14. 5. 2025 do 7. 8. 2025 na území členských států EU neoprávněně, a naplnil tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. 12. Dále správní orgán I. stupně posuzoval též přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž vycházel především ze samotných tvrzení žalobce v protokolu o výslechu. Žalobce není rodinným příslušníkem občana ČR nebo EU, ani s takovou osobou nežije ve společné domácnosti, je svobodný a bezdětný, ve vlasti má rodiče, s nimiž může po návratu bydlet v jejich domě. Žalobce rovněž nemá v ČR vytvořeny tak silné soukromé a rodinné vazby, ani nevyplynuly žádné další skutečnosti, které by bránily vycestování žalobce do země jeho původu, což chce učinit dobrovolně. Správní orgán I. stupně proto konstatoval, že rozhodnutím o správním vyhoštění nebudou závažným způsobem ohroženy ani poškozeny jeho rodinné vztahy nebo soukromý život. Prvostupňový orgán přitom zohlednil nejen pobyt žalobce, ale i možnost jeho zpětné integrace a vedení života v zemi jeho původu. Ze shromážděných podkladů nebylo zjištěno, že by to nebylo možné, ve své zemi původu by se ocitl v prostředí jemu důvěrně známém, v němž žil většinu svého života, zná tamní jazyk i reálie, vyhoštění z území EU pro žalobce nebude neřešitelným problémem. Dosavadní pobyt žalobce v ČR nelze považovat za natolik vysoký stupeň