10 A 112/2025 – Městský soud v Praze

10 A 112/2025- 19 - text 9sp. zn. 10 A 112/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromír Klepše, soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobce: I. D., státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu dne 25. 7. 2025, č. j. OAM-0400702/DO-2025, jako nepřijatelnou takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 25. 7. 2025 požádal v České republice (dále jen „ČR“) o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou s odůvodněním, že žalobce získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Polsku. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č. j. OAM-0400702/DO-2025. Žalovaný nicméně ve vyjádření k žalobě uvedl další důvod nepřijatelnosti této žádosti, a to skutečnost, že na žalobce se dočasná ochrana ve smyslu Lex Ukrajina vůbec nevztahuje. II. Podání účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 3. Žalobce konstatoval, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, jeho žádost proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024 – 55. Dále uvedl, že v podobném případě vedeném pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024, MV-2690-9/OAM-2025, došlo k udělení pobytového oprávnění poté, co tehdejší žadatel své pobytové oprávnění v Rumunsku zrušil. 4. Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na bod 5 výše odkazovaného rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/2024 – 42. Upřesnil, že před válkou žil dlouho dobu na území ČR, po vypuknutí války se na Ukrajinu vrátil a od počátku války do srpna roku 2023 byl v aktivní vojenské službě. 4. 6. 2022 se oženil, jeho manželka žije na území ČR na základě dočasné ochrany. Po ukončení vojenské služby se žalobce vrátil do ČR, byl však vyhodnocen jako nevhodný kandidát pro udělení práv z dočasné ochrany. Proto byl nucen o pobytové oprávnění (pro potřeby života v ČR) požádat v Polsku. Předpokládal, že jeho pobytové oprávnění z Polska skončí posledním dnem jeho platnosti, tj. 30. 9. 2024. Žalobce dne 25. 7. 2025 podal u žalovaného další žádost o pobytové oprávnění na území ČR. Jeho žádost však byla vyhodnocena jako nepřijatelná. 5. Žalobce zopakoval, že na území ČR již žil, má zde manželku. V souladu se zákonem provedl vše nezbytné k tomu, aby mohl na území ČR zůstat. V současnosti nedisponuje jiným platným pobytovým oprávněním v rámci EU, nečerpá práva plynoucí z dočasné ochrany. Je přesvědčen, že postup žalovaného představuje nezákonný zásah, k čemuž citoval bod 32 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, podle kterého udělení dočasné ochrany ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí oprávnění k pobytu na území ČR z dočasné ochrany, nejde o rozhodování o dočasné ochraně jako takové. Žalobce je přesvědčen, že jeho žádost měla být bez výhrady přijata a přezkoumána. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že na tiskopise žádosti byl chybně označen jen důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, dalším důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. b) téhož předpisu. Žalobce totiž není osobou ve smyslu § 3 Lex Ukrajina. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina se dočasná ochrana uděluje cizincům, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), tj. vztahuje se na kategorie osob vymezené ve čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. Žalobce je sice státním příslušníkem Ukrajiny, na jejím území však ke dni 24. 2. 2022 nepobýval. Z otisků hraničních razítek v jeho cestovním dokladu se podává, že na území členských států Schengenského prostoru chtěl žalobce vstoupit dne 8. 2. 2022 přes hraniční přechod do Maďarska, vstup mu však nebyl umožněn. 10. 2. 2022 přejel přes maďarský přechod, přičemž na území členských států EU zůstal až do 25. 2. 2022, kdy přejel přes ukrajinsko-polský přechod Medika. 7. Žalovaný má ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovním dokladu žalobce za prokázané, že žalobce ke dni 24. 2. 2022 nebyl na území Ukrajiny. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29, podle kterého je cestovní doklad veřejnou listinou s presumpcí správnosti. Z žalobcova cestovního dokladu se dále podává, že v letech 2023 a 2024 přijížděl opětovně na území Polska a Slovenska, v Polsku měl dlouhodobé vízum s platností od 3. 10. 2023 do 30. 9. 2024. 8. Čl. 2 prováděcího rozhodnutí se vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří na území Ukrajiny byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území Ukrajiny a na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, vysídlené osoby jsou definovány ve čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Z této definice vyplývá, že se vztahuje jen na osoby, které musely Ukrajinu opustit v důsledku situace, která tam nastala, a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně vrátit. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, jen v takovém případě lze osobu považovat za vysídlenou ve smyslu směrnice o dočasné ochraně, která má nárok na práva plynoucí z dočasné ochrany. Za osobu vysídlenou nemůže být osoba považována jen proto, že se tato osoba nemůže trvale a bezpečně vrátit do země původu kvůli tamní situaci – je nutné, aby tato situace byla důvodem, pro kterou tato osoba zemi původu vůbec opustila; to vyplývá ze čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně i z prováděcího rozhodnutí. Na dočasnou ochranu tedy podle směrnice o dočasné ochraně tedy nemají nárok občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny z důvodů zaměstnání práce, studia, dovolené, rodinných a zdravotních důvodů, aj. 9. Žalobce Ukrajinu opustil již dříve z jiných důvodů, nikoliv z důvodu válečného konfliktu, příčinná souvislost tedy v posuzovaném případě podle žalovaného dána není. 10. Ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01 „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, který byl v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, označen za „soft law“, k tomu žalovaný citoval pasáž, podle které nárok na dočasnou ochranu (nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, zdravotním prohlídkám aj. důvodů. 11. Závěrem žalovaný dodal, že Rada ve svém aktuálním prováděcím rozhodnutí najevo, že druhotné pohyby držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nejsou a nebyly žádoucí a členské státy by měly taková povolení k pobytu zamítnout bez dalšího (ne dočasnou ochranu udělovat či vyzývat ke vzdání se dočasné ochrany, jak judikoval NSS). 12. V případě žalobce přitom nelze využít institut sloučení rodiny na dočasnou ochranu, neboť manželství muselo existovat již 24. 2. 2022, což dovodil z čl. 2 odst. 4 písm. a) prováděcího rozhodnutí a § 51 odst. 2 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“). 13. Na vyjádření žalovaného žalobce dále nereagoval. III. Posouzení věci 14. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná. Je zároveň přípustná [srov.