15 Co 145/2023 — Nejvyšší správní soud

10 A 129/2023- 137 - text 1810 A 129/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, IČO: 709 94 234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 zastoupena advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 1926/7, 604 55 Brno za účasti: I. METRANS Rail s.r.o., IČO: 263 61 485 sídlem Podleská 926/5, 104 00 Praha 10 II. ORLEN Unipetrol Doprava s.r.o., IČO: 640 49 701 sídlem Růžodol 4, 436 70 Litvínov o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře č. j. UPDI-2060/20/KP z 21. 5. 2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Předmět řízení. 1. Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále „Úřad“) provedl u žalobkyně cenovou kontrolu, v níž se zaměřil na soulad Prohlášení o dráze celostátní a regionální platného pro přípravu jízdního řádu 2020 a pro jízdní řád 2020, ve znění pro tuto věc nepodstatných změn č. 1 až 3, (dále „Prohlášení 2020“), se zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách. Na základě této kontroly vydal 6. 2. 2020 rozhodnutí č. j. UPDI-0470/20/GP, jímž: 1. Naznal, že Prohlášení 2020 je neuvedením pravidel pro výpočet ceny za užití dráhy v rozporu s § 33 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách. Tento zákon je třeba vykládat v souladu se směrnicí 2012/34/EU, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU z 21. 11. 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. jejíž čl. 31 až 36 a Příloha IV odst. 2 vyžadují, aby prohlášení o dráze obsahovalo nejen pravidla pro výpočet konečné ceny za jízdu konkrétního vlaku z jednotkových cen a skutečné hmotností, vzdálenosti, kategorie a dalších údajů týkajících se konkrétní jízdy, ale také pravidla pro výpočet jednotkové ceny, která v tomto výpočtu figuruje jako výchozí veličina a která je v Prohlášení 2020 uvedena bez bližšího vysvětlení. Tento výklad má oporu také v bodu 15 preambule nařízení 2015/909. Prováděcí nařízení Komise (EU) 2015/909 z 12. 6. 2015 o způsobech výpočtu nákladů přímo vynaložených na provoz železniční dopravy. Zároveň Úřad uložil žalobkyni zjednat nápravu popsaného pochybení ve lhůtě 90 dnů. 2. Naznal, že příloha C Prohlášení 2020 je v rozporu s § 33 odst. 1 a odst. 3 písm. c) ve spojení s § 23 odst. 1 písm. d) zákona o dráhách v tomto rozsahu: a) Čl. II.3: Žalobkyně při stanovení základní ceny za 1 km jízdy vlaku Z, platné pro všechny vlaky, rozdělila náklady na přímé a nepřímé formou odhadu, nikoli vyčleněním nepřímých nákladů. Navíc do přímých nákladů na zajištění provozuschopnosti dráhy (údržba a opravy infrastruktury) zahrnula i náklady, které nelze považovat za přímo vynaložené na provoz železniční dopravy, čímž porušila cenové předpisy, konkrétně část II. položku č. 3 odst. 4 a 5 příslušného cenového výměru MF. Jde o výměr Ministerstva financí č. 01/2017, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, ve znění výměru MF č. 02/2017, a dále o výměry MF č. 01/2018, č. 01/2019 a č. 01/2020 (dále společně jako „výměry MF“). Úřad na straně 5 svého rozhodnutí vyložil, že rozhodná ustanovení všech těchto předpisů jsou téměř identická, proto není třeba mezi nimi rozlišovat. b) Čl. II.4: Žalobkyně rozdělila pro účely stanovení ceny tratě do pěti kategorií s koeficientem „KX“ v hodnotě od 0,71 do 1,15, jenž odrážel jejich současný technický stav, vybavenost technickým zařízením a zohlednění poptávky po přídělu kapacity. Podle části II položky 3 odst. 8 výměrů MF však byla žalobkyně oprávněna stanovit ceny jen na základě přímých nákladů, a pokud chtěla rozdělit tratě do více kategorií, musela provést kalkulací ceny pro každou kategorii zvlášť. Odlišné ceny musejí odrážet rozdílné náklady na opotřebení jednotlivých kategorií tratí, výpočet předložený žalobkyní však s opotřebením nijak nesouvisí. c) Čl. II.6: Žalobkyně zavedla do výpočtu ceny specifický faktor S1, jehož účelem bylo také zefektivnění využití kapacity dráhy a zohlednění vlivu jízdy daného vlaku na výši nákladů na provozování dráhy. Takový účel však odporuje cenovým předpisům, které vyžadují stanovení ceny na základě přímých nákladů. d) Čl. II.6.1: Tento článek obsahoval tabulku přiřazující vlakům o různé hmotnosti hodnotu specifického faktoru S1, který má reflektovat rozdílnou míru opotřebení trati. Úřad však shledal, že stanovené parametry nezohledňují různé úrovně opotřebení infrastruktury. Žalobkyně tak nedoložila postup pro stanovení tohoto faktoru v dostatečně vypovídajícím rozsahu. Cena byla stanovena v rozporu s § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a tedy i se zákonem o dráhách. Také pro odstranění těchto nedostatků stanovil Úřad žalobkyni lhůtu 90 dnů. 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně a 10 dalších účastníků řízení (dopravců) rozklad, na jehož základě předseda Úřadu změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že ve výroku 2 zrušil část c), spočívající v nezákonnosti čl. II.6, a ve zbytku rozhodnutí potvrdil a rozklady zamítl. V odůvodnění se ztotožnil s argumentací Úřadu, kterou v reakci na rozkladové námitky částečně rozvinul. Podrobněji se jeho argumentací bude soud zabývat níže, bude-li to třeba k vypořádání jednotlivých žalobních bodů. 2. Věcná příslušnost správního soudu. 3. Žalobkyně podala proti rozhodnutí předsedy Úřadu žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neboť v té době byly k projednání žalob proti rozhodnutím Úřadu vydaným podle zákona o dráhách příslušné civilní soudy rozhodující podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Jmenovaný soud usnesením 13 C 91/2020 ze 7. 3. 2023 řízení o žalobě zastavil a poučil žalobkyni, že žalobu může podat u správního soudu. Své rozhodnutí odůvodnil novým zněním § 65a zákona o dráhách, účinným od 1. 2. 2022, podle nějž jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaných podle tohoto zákona příslušné správní soudy. Žalobkyně se proti usnesení o zastavení řízení odvolala, ale Městský soud v Praze usnesením 15 Co 145/2023 z 29. 8. 2023 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně poté 11. 10. 2023 podala nyní projednávanou žalobu ke zdejšímu správnímu soudu. 4. Žalobkyně avizovala, že proti rozhodnutí civilních soudů podala dovolání, a městský soud následně usnesením z 12. 3. 2024 přerušil řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o žalobkynině dovolání. Tímtéž usnesením soud také rozhodl podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“), že v řízení pokračuje na straně žalované s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže namísto Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, neboť naposled jmenovaný úřad s účinností od 1. 1. 2024 zanikl. Usnesením z 16. 9. 2024 soud rozhodl o pokračování v řízení, jelikož Nejvyšší soud usnesením 25 Cdo 548/2024 z 30. 7. 2024 žalobkynino dovolání odmítl. Žalobkyně podala proti tomuto usnesení ústavní stížnost, avšak tu Ústavní soud usnesením II. ÚS 2816/24 z 13. 11. 2024 odmítl, plně se ztotožniv s právním hodnocením obecných soudů. 5. Ústavní soud podrobně vyložil, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoli to zasahuje do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by to ohrozilo princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. O takový případ však v posuzované věci podle Ústavního soudu nejde. 6. Na základě tohoto rozhodnutí přestal mít městský soud pochybnosti o tom, zda je k projednání žaloby věcně příslušný, a tuto podmínku řízení tak považoval za splněnou. 3. Argumentace jednotlivých aktérů. 7. Žalobkyně v žalobě předeslala, že podle § 33 odst. 1 zákona o dráhách musejí být pravidla pro výpočet ceny za užití dráhy nediskriminační; jinou podmínku ustanovení nezná a její porušení Úřad žalobkyni nevyčetl. Z odstavce 3 dále nevyplývá, že by se pravidla musela vztahovat k jednotkové ceně. Jestliže zákonodárce výslovně mluví o „ceně za užití dráhy“, pak má na mysli pravidla pro výpočet ceny za takové užití, přičemž dráhy nelze užít jinak než k jízdě vlaku. 8. Směrnice 2001/14/EU podle žalobkynina názoru neobsahuje definici pojmu „výše nákladů přímo vynaložených za provoz železniční dopravy“ a žá