10 A 51/2025 – Městský soud v Praze

10 A 51/2025- 38 - text 18 10 A 51/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Y. K. bytem X zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti sp. zn. OAM-0377852/DO-2025 o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost dne 6. 5. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 5. 2025 jeho žádost sp. zn. OAM-0377852/DO-2025, o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce sp. zn. OAM-0377852/DO-2025 o udělení dočasné ochrany. III. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 12.270 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce vlivem invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny opustil domovskou zemi a vysídlil na území členských státu Evropské unie. V roce 2023 tak žalobce vstoupil do Rumunska, kde mu byla udělena dočasná ochrana. Dne 9. 9. 2023 na Rumunské ambasádě požádal o její zrušení, což dokládá úředně ověřeným potvrzením z ambasády, přičemž v tento den současně odevzdal průkaz držitele dočasné ochrany. Dne 6. 5. 2025 požádal na příslušném pracovišti žalovaného o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Podle žalobce nebyl ke dni podání žádosti o dočasnou ochranu v ČR fakticky držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Přesto mu však žádost byla vrácena s odůvodněním, že získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, což je důvodem nepřijatelnosti žádosti 2. Žalobce se domáhá u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“ či „městský soud“) ochrany před zásahem Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“). II. Žaloba 3. Žalobce nezákonnost postupu žalovaného spatřuje v aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon o dočasné ochraně “) rozšiřujícího důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nad rámec Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“) ve spojení s Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí rady 2022/382“). Poukázal na to, že v důsledku nezákonného postupu žalovaného byl oprávněn k pobytu na území členských států EU pouze po pevně ohraničenou dobu 90 dnů jakožto držitel ukrajinského biometrického cestovního dokladu ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (dále jen „nařízení 2018/1806“) a v návaznosti na to a s ohledem na neexistenci pobytového oprávnění v jiném členském státu Evropské unie po jejich uplynutí proti své vůli nucen k návratu na území Ukrajiny, kde probíhá válečný konflikt, a to v rozporu s čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/55/ES. 4. Žalobce předně považuje výluku soudního přezkumu zakotvenou v § 5 odst. 2 zákona Zákona o dočasné ochraně za rozpornou s unijním právem, a tudíž neaplikovatelnou. Podle čl. 29 směrnice 2001/55/ES, by každá osoba, která byla vyloučena členským státem Evropské unie z poskytnutí dočasné ochrany, měla mít možnost podat v tomto členském státě opravný prostředek. Žalobce byl tak fakticky vyloučen z poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nezahrnutého do taxativního výčtu v čl. 28 směrnice 2001/55/ES, tj. z důvodu nad jeho rámec. 5. Žalobce je dále přesvědčen, že ke dni podání žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice nebyl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU, nemělo být tedy aplikováno ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o dočasné ochraně. 6. Současně je toho názoru, že toto ustanovení je v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl. 28 směrnice 2001/55/ES. Čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES obsahuje výčet důvodů, pro které lze osobu vyloučit z poskytnutí dočasné ochrany. Jedná se převážně o důvody související s ochranou veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Čl. 28 směrnice 2001/55/ES provádí § 9 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně cizinců“). Další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany ze směrnice nevyplývá, přičemž směrnice 2001/55/ES současně ani nepředpokládá, že by členské státy Evropské unie mohly důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany rozšiřovat. Z čl. 1 směrnice 2001/55/ES je účelem této směrnice stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany, tj. stanovit minimální harmonizační rámec, od něhož se členské státy Evropské unie mohou odchýlit pouze ve prospěch, nikoliv však v neprospěch vysídlené osoby. 7. Prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 použití čl. 28 a čl. 29 směrnice 2001/55/ES nevylučuje, kdy podle bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 se členské státy dohodly, že nebudou aplikovat pouze čl. 11 směrnice 2001/55/ES upravující navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. 8. Nad rámec směrnicí 2001/55/ES vymezených důvodů neudělení dočasné ochrany však formuluje zákon o dočasné ochraně v § 5 odst. 1 písm. a) – e) pro případ vysídlených osob další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany, jejichž zakotvení však nemá oporu ani ve směrnici 2001/55/ES, ani v prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. Tímto faktickým úkonem přitom prakticky nepochybně dochází k vyloučení dotčené osoby z poskytnutí dočasné ochrany (čl. 28 směrnice 2001/55/ES). V případě žalobce bylo stěžejním následkem posouzení jeho žádosti jako nepřijatelné ponechání na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, a to zejména z pohledu bezprostřední hrozby nuceného návratu na území Ukrajiny, kde probíhá válečný konflikt, to vše v rozporu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/55/ES a čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Žalobce je rovněž názoru, že vyloučit možnost přesídlení osob vysídlených z území Ukrajiny z jednoho členského státu Evropské unie do jiného zjevně nebylo ani záměrem unijního zákonodárce. 10. Čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES výslovně zmiňuje možnost přemístění vysídlené osoby z jednoho členského státu Evropské unie do jiného, přičemž taktéž zavádí pravidlo týkající se skončení platnosti pobytového oprávnění v jednom členském státě Evropské unie přemístěním do jiného. Použití tohoto článku na případ vysídlených osob z území Ukrajiny prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 výslovně nevylučuje, ba naopak v souladu s bodem 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 vylučuje uplatnění čl. 11 směrnice 2001/55/ES upravujícího navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie do tohoto členského státu Evropské unie. Uplatňovaní čl. 26 směrnice 2001/55/ES pak výslovně připouští a reflektuje taktéž Evropská komise ve Sdělení Komise: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana 2022/C 126 I/01 ze dne 21. 3. 2022. Na podporu uvedeného žalobce odkázal zejména na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost jako nepřijatelnou vyhodnotil, neboť žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako bývalý držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Pro nepřijatelnost jeho žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o dočasné ochraně tak postačilo, že žádost byla podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie. Žádná další podmínka nebyla