27 Co 314/2023 — Nejvyšší správní soud

10 A 77/2025- 49 - text 6 10 A 77/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: J. H. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň sídlem Klatovská 202, 306 35 Plzeň-Bory zastoupen advokátem Mgr. Martinem Oudou sídlem Palackého 70/1, 301 00 Plzeň proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 118/16, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. 10.00-000170/24-0015 ze 17. 6. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci, advokátu Mgr. Martinovi Oudovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 15 210 Kč která mu bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci. 1. Žalobce požádal 28. 2. 2024 žalovanou dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, o ustanovení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby – zastupování v řízení o ústavní stížnosti, kterou zamýšlel podat proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích č. j. 27 Co 314/2023-572 ve věci zrušení pěstounské péče své nezletilé dcery. 2. Žalovaná rozhodnutím č. j. 10.01-00170/24-0010 z 3. 6. 2024 žalobcovu žádost zamítla, jelikož dospěla k závěru, že se jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii, pročež žalobce nemohl splnit podmínky, s nimiž zákon spojuje vznik práva na určení advokáta k poskytnutí právní služby. 3. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, které zdejší soud rozsudkem č. j. 10 A 63/2024-64 z 12. 12. 2024 vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalované totiž vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů o zjevné bezúspěšnosti uplatnění práva a pro chybějící podklady, na jejichž základě by žalovaná mohla posoudit tuto podmínku dle § 18c odst. 5 zákona o advokacii. Žalovaná zejména vůbec nedisponovala rozhodnutím, které chtěl žalobce ústavní stížností napadnout, a k jeho předložení žalobce ani řádně nevyzvala. 4. Následně žalovaná nyní přezkoumávaným rozhodnutím zastavila řízení o žalobcově žádosti pro bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jelikož zjistila, že Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1005/24 z 3. 6. 2024 žalobcovu ústavní stížnost proti shora označenému rozhodnutí č. j. 27 Co 314/2023-572 odmítl, čímž řízení před Ústavním soudem skončilo. 2. Argumenty účastníků řízení. 5. Žalobce v žalobě namítl zaprvé nesprávné právní posouzení zjevné bezpředmětnosti, kterou žalovaná zdůvodnila napadené rozhodnutí. Argumentuje tím, že ke zmeškání lhůty pro odstranění vad podané ústavní stížnosti došlo v důsledku nesprávného rozhodnutí žalované a zdůrazňuje, že žalovaná doplnění jeho žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně obdržela již dne 19. 4. 2024 a byla tak povinna o ní rozhodnout bez zbytečného odkladu, což ani v zákonné lhůtě 30 dnů neučinila. Rozhodnutí o neurčení advokáta vydala žalovaná až dne 3. 6. 2024, tedy v den vydání usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti. Žalobce v tomto ohledu odkázal na právní názor městského soudu vyjádřený v původním rozsudku, že o předmětné žádosti má být věcně rozhodnuto bez ohledu na průběh řízení o ústavní stížnosti. Tento závěr soud přitom učinil při vědomí toho, že žalobcova ústavní stížnost již byla odmítnuta. Obdobný závěr vyplývá také z ustanovení zákona, jenž nevyžaduje, aby žadatel vymezil konkrétní řízení, ve kterém má být právní služba poskytnuta, a bezpředmětnost tak nelze vázat na následné zastavení řízení. Žalobce vyjádřil názor, že žalované nepřísluší posuzovat, co bude předmětem poskytnuté právní služby, tedy ani odmítnutí ústavní stížnosti nemůže být důvodem pro zastavení řízení z důvodu zjevné bezpředmětnosti. Poskytnuté právní služby dle něj mají být na uvážení určeného advokáta. Zadruhé žalobce namítl, že se žalovaná odchýlila od závazného právního názoru vysloveného městským soudem v původním rozsudku, týkajícího se povinnosti žalované doplnit podklady správního spisu o napadená rozhodnutí obecných soudů a rozhodnout o žalobcově žádosti o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby. Proto podle žalobce žalovaná pochybila, když bez dalšího doplnění spisu, případně vyjádření se k otázce, zda došlo ke změně skutkových okolností, rozhodla o zastavení řízení z důvodu zjevné bezpředmětnosti. 6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na to, že zdejší soud v původním rozsudku dospěl k závěru, že prohlásit zjevnou bezdůvodnost lze výhradně v situacích, kdy je možné tuto skutečnost postavit najisto již od počátku. Soud však konstatoval, že žalovaná svůj závěr o zjevně bezdůvodném uplatňování práva řádně neodůvodnila patrně i proto, že rozhodnutími obecných soudů ani ústavní stížností žalobce nedisponovala. K okolnostem, které žalovaná zmínila ve svém vyjádření k původní žalobě, soud uvedl, že i kdyby mohly nasvědčovat zjevně bezdůvodnému uplatňování práva, nejsou důvody napadeného rozhodnutí na těchto skutečnostech vystavěny. Po zrušení napadeného rozhodnutí měla žalovaná znovu ve věci rozhodnout, předmětem i tohoto řízení tedy byla žádost žalobce o určení advokáta k poskytnutí právní služby, spočívající v zastoupení v řízení o ústavní stížnosti. Na tuto situaci podle žalované pamatuje § 66 odst. 1 písm. g) s. ř., který vede správní orgán k zastavení řízení, jehož předmět odpadl. V této věci žalovaná podle tohoto ustanovení postupovala, když řízení zastavila z důvodu, že se žádost žalobce stala zjevně bezpředmětnou; argumentuje tím, že není možné znovu otevřít řízení o stejné věci před Ústavním soudem. Dále žalovaná namítá, že názor žalobce, že „žalované nepřísluší posuzovat, co bude předmětem poskytnuté právní služby,“ je mylný, stejně jako jeho vyjádření, že „určení advokáta činí žalovaná ve vztahu k vymezené věci a konkrétní právní služby jsou pak poskytovány na základě dohody žadatele a určeného advokáta,“ a to na základě § 18c odst. 2 písm. a), odst. 6 věta první zákona o advokacii. Není totiž možné, aby žalovaná vymezila služby poskytované určeným advokátem jen velmi obecně. Pokud si žalobce přeje určení advokáta pro poskytnutí právní služby v jiné věci, měl by tak učinit novou žádostí. 7. Žalobce v replice uvedl, že zjevná bezpředmětnost by mohla nastat pouze v případě, že by právo na projednání dané věci před Ústavním soudem vůbec neexistovalo nebo by žádost byla podána po uplynutí lhůty pro doplnění ústavní stížnosti či bezprostředně před jejím skončením. Skutečnost, že bylo v době podání žádosti řízení o ústavní stížnosti již zahájeno, nemá podle žalobce vliv na samotné vymezení věci. Řízení jako takové je buďto nedílnou součástí vymezené věci, nebo má k zahájení řízení v této věci za pomoci určeného advokáta teprve dojít – odmítnutí ústavní stížnosti a zastavení řízení o ní tedy nemůže být samostatným důvodem pro odmítnutí žádosti o určení advokáta žalovanou. Žalobce považuje za zásadní také okolnost, že to byla žalovaná, kdo o jeho žádosti nerozhodla v zákonné lhůtě a současně bylo její první rozhodnutí o neurčení advokáta zrušeno pro nezákonnost. Žalovanou namítanou zjevnou bezpředmětnost žádosti tak způsobila sama žalovaná jednáním v rozporu se zákonem. Dle názoru žalobce tím došlo k procesním obstrukcím, které je možné vyhodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, jelikož na jejich základě může dojít k odmítnutí práva na právní pomoc a ztížení přístupu k soudu. Žalobce zůstává přesvědčen, že žádost a jím požadované advokátní služby vymezil dostatečně přesně jako právní pomoc v řízení o ústavní stížnosti a že ji podal v dostatečném předstihu před uplynutím lhůty pro doplnění ústavní stížnosti. Následnou bezpředmětnost žádosti tak svým jednáním způsobila sama žalovaná. Žalobce si je vědom, že není možné opakovaně podat ústavní stížnost v téže věci, ale dodává, že by jej určený advokát mohl seznámit s účinky odmítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem, případně s možnostmi dalšího postupu ve věci. 3. Posouzení věci. 8. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná a podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. 9. Ve věci soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož oba účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (žalobce v podání z 1. 10. 2025, žalovaný ve vyjádření k žalobě). Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny nezby