2 Afs 22/2010 — Nejvyšší správní soud

10 Af 13/2024- 34 - text  10 Af 13/2024-34 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudce JUDr. Jaromíra Klepše a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Wine Management podfond s.r.o., IČO: 07175302 sídlem Jindřišská 941/24, 110 00 Praha 1 – Nové Město zastoupená advokátem Mgr. Robertem Novotným sídlem Jeseniova 1151/55, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.6.2024, č. j. 17895/24/5300-22444-711887, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14.8.2024 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.6.2024, č.j. 17895/24/5300-22444-711887, (dále také „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „prvostupňový správce daně“), ze dne 12.2.2024, č.j. 854100/24/2001-52524-104172. 2. Podstatou sporu je posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí prvostupňového správce daně a jeho rozhodnutí potvrdil. Konkrétně jde o to, zda je možné, aby totožný daňový subjekt nárokoval odpočet daně z plnění, z nichž již nárok na odpočet v minulosti uplatňoval a tento mu nebyl přiznán. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jako odvolací orgán podle ustanovení § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumal ve smyslu § 114 odst. 2 a 3 daňového řádu odvoláním napadené rozhodnutí prvostupňového správce daně ze dne 12.02.2024, č. j. 854100/24/2001-52524-104172 – platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), kterým byl za zdaňovací období měsíce prosince roku 2022 vyměřen nadměrný odpočet ve výši 4 881 836 Kč (dále také „napadené rozhodnutí prvostupňového správce daně“) a podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, ve znění účinném pro předmětné zdaňovací období (dále jen „ZDPH“), ve věci odvolání žalobkyně, podaného dne 11.03.2024 pod č. j. 1760455/24 (dále jen „odvolání“) proti shora uvedenému rozhodnutí, rozhodl o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí prvostupňového správce daně. 4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. 5. Žalobkyně podala dne 31.1.2023 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce prosince roku 2022, v němž si nárokoval nadměrný odpočet ve výši 10 053 871 Kč. V návaznosti na to došlo prvostupňovým správcem daně k zahájení postupu k odstranění pochybností podle daňového řádu za účelem prověření nesouladu v kontrolním hlášení žalobkyně, a to doručením výzvy dne 3.3.2023. Na základě tohoto postupu došlo k zahájení daňové kontroly dne 04.09.2023, a to v rozsahu přijatých zdanitelných plnění. Prvostupňový správce daně ze zprávy o daňové kontrole (č.j. 793924/24/2001-61593-107917) zjistil, že část z nárokovaného odpočtu daně si žalobkyně uplatňovala již v předchozích zdaňovacích obdobích. Konkrétně se jednalo o zdaňovací období měsíce prosince roku 2021 a měsíců března a dubna roku 2022 (daňové doklady č. 101201823, 101203681, 412204496 a 21008556), kdy předmětem těchto plnění byl nákup investičních vín v celkové hodnotě základu daně 24 628 738 Kč. Tyto nároky však prvostupňový správce daně neuznal, neboť žalobkyně neprokázala jejich oprávněnost. Platební výměry za tato zdaňovací období nabyly právní moci, aniž odvolatel proti nim uplatnil opravné a dozorčí prostředky, které daňový řád dává v § 108 k dispozici. A protože podle jeho názoru k opakovanému uplatnění nároku na odpočet daně z identických plnění nemůže dojít, část nárokovaného odpočtu daně ve výši 5 172 035 Kč nepřiznal. Prvostupňový správce daně tak vydal platební výměr za zdaňovací období prosince roku 2022, v němž odvolateli vyměřil nadměrný odpočet ve výši 4 881 836 Kč, oproti žalobkyni nárokovanému nadměrnému odpočtu ve výši 10 053 871 Kč, přičemž rozdíl činí právě částka 5 172 035 Kč. 6. Žalovaný následně vypočítává hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet daně, které upravuje § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH) a formální podmínky vzniku nároku na odpočet daně v § 73 ZDPH. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že plátce uplatnil odpočet daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použil k uskutečňování plnění uvedených ve výčtu § 72 odst. 1 ZDPH (hmotněprávní podmínka je splněna), a zároveň disponoval daňovými doklad a zdanitelné plnění uplatnil ve lhůtě tří let od prvního dne následujícího po zdaňovacím období, ve kterém nárok na odpočet daně vznikl (splněna formální podmínka). O tom mezi stranami není sporu. Z těchto pravidel však podle žalovaného nevyplývá možnost daňového subjektu uplatňovat stejný nárok vícekrát. Jelikož bylo o nárocích, které jsou předmětem sporu, pravomocně rozhodnuto, aniž by žalobkyně uplatnila jak řádné, tak mimořádné opravné prostředky, nelze ignorovat nevyužití opravných prostředků a uplatňovat stejný nárok opakovaně až do uplynutí tříleté lhůty podle § 73 odst. 3 ZDPH. 7. Žalovaný poté v rozhodnutí vylíčil právní základ, žalobkyní předložené důkazy a vypořádal se s odvolacími důvody. III. Žaloba 8. Žalobkyně soustřeďuje žalobní námitky primárně do jednoho ústředního okruhu, kdy spatřuje nesprávnost rozhodnutí žalovaného v důsledku chybné interpretace překážky věci rozhodnuté v daňovém řízení. Podle ní výše citované platební výměry překážku věci rozhodnuté nezaložily a žalobkyně tedy byla oprávněna k opakovanému uplatnění nároku na odpočet DPH z týchž daňových dokladů za jiné zdaňovací období. 9. Svá tvrzení opírá o starší judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“), konkrétně o rozhodnutí č. j. 7 Afs 193/2006-79, publikovaném pod č. 2329/2011 Sb. NSS, které se vztahuje k již neúčinnému zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož „uplatnění nároku v daňovém přiznání a jeho vyměření správcem daně I. stupně jistě nemůže samo o sobě založit překážku rei iudicatae. Zákon o správě daní a poplatků v ust. § 46 odst. 7 (pozn. dnes § 143 odst. 1 DŘ) totiž výslovně stanoví, že právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Tuto překážku nemůže založit ani samotné provedení vytýkacího řízení, neboť se jedná pouze o procesní úkon, resp. o nástroj, který správce daně při správě daní použil pro ověření, resp. stanovení výše daně.“ Tento právní názor NSS několikrát potvrdil i za účinnosti daňového řádu, např. rozsudek ze dne 18.11. 2010, č. j. 5 Afs 8/2012-138 či rozsudek ze dne 26.10.2017, č. j. 5 Afs 27/2017-45, publikovaný pod č. 3646/2017 Sb. NSS – z tohoto rozhodnutí též plyne, že překážka věci pravomocně rozhodnuté se v daňovém řízení obecně neuplatňuje. Jestliže překážka věci rozhodnuté nevzniká v situaci, kdy nárok na odpočet je uplatněn a správcem daně vyměřen, tím spíše nevzniká v situaci, kdy ho správce daně nevyměří. 10. V citovaném rozhodnutí pod č. 2329/2011 Sb. NSS dále Nejvyšší správní soud dovozuje tři podmínky totožnosti věci v daňovém řízení. Pokud nedojde k jejich kumulativnímu splnění, překážka věci rozhodnuté se zde nemůže uplatnit. Jedná se o totožnost předmětu, časového období a posuzované otázky. Žalobkyně uznává, že v jejím případě je sice dána totožnost předmětu (DPH) a uplatňovaného nároku (nárok na odpočet), nesouhlasí však s tím, že by se jednalo o totožné časové období (prosinec 2022 oproti prosinci 2021, březnu 2022 a dubnu 2022). Navíc, i kdyby došlo ke splnění všech třech podmínek, překážka věci rozhodnuté je přípustná pouze tehdy, bylo-li o nároku na odpočet daně rozhodnuto na základě podkladů a posouzení učiněných odvolacím orgánem. V případě žalobkyně ale nároky na odpočet citované v tomto bodě odvolací orgán věcně vůbec neposuzoval, tím spíš by překážka rei iudicatae neměla nastat. 11. Oprávněnost nároku navíc vyšla najevo při daňové kontrole za období prosinec 2022, když se při místním šetření v rámci porovnání skladové evidence se skutečným stavem skladových zásob ukázalo, že dané lahve se ve skladu skutečně nacházejí. 12. Doslovné znění ZDPH přitom opakované uplatňování nároku na odpočet daně v případě jeho neuznání výslovně nezakazuje. Z aplikace zásady legální licence vyjádřené v ústavním pořádku České republiky žalobkyně dovozuje, že daný postup není zákonem zakázaný, tudíž je dovolený. 13. Ke konečnosti uplatňovaných nároků nemůže vést ani nabízející se jazykový výklad ustanovení § 73 odst. 2 ZDPH, který volí formulaci „uplatnit,“ nikoli „uplatňovat.“ Takovouto argumentací žalobce rezignuj