6 As 24/2015 — Nejvyšší správní soud

11 A 40/2025- 122 - text pokračování 11 A 40/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobkyně: EKOSPOL a. s., IČ: 639 99 854 sídlem Dukelských hrdinů 747/19, 170 00 Praha 7 zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Jungmannova 35/29, 110 00 Praha 1 za účasti: 1. CETIN a. s., IČ 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 2. Úřad městské části Praha 4 sídlem Antala Staška 80b/2059, 140 46 Praha 4 3. prof. Ing. K. Z., CSc. bytem X zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2 4. Maverick Bezová s. r. o., IČ 216 35 641 Revoluční 655/1, 110 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2025, čj. MHMP 867699/2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního (dále také „stavební úřad“) ze dne 22. 1. 2024, čj. P4/493143/23/OST/FATU (dále jen „rozhodnutí prvního stupně“), kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání společného povolení pro záměr s názvem „EKOREZIDENCE BRANÍK“ na pozemcích parc. č. 1726/1, 1732/2, 2007/5, 2017, 2018/1, 2036/1, 2036/3, 2039/6, 2039/7, 2055/1, 2967/1, 3086/5, 3101, 3124/72 v katastrálním území Braník (dále také „záměr“). 2. Stavebním záměrem je zástavba dosud nezastavěného území na jihu ohraničeného obloukem komunikací Barrandovský most – Jižní spojka a na severu vodním tokem Kunratický potok. Stavebním záměrem je obytný soubor, který obsahuje dva bytové domy SO 01 a SO 02 s celkovou kapacitou 289 bytů a 187 parkovacích stání (z toho 14 na povrchu). Oba bytové domy jsou navrženy na principu společná podnož a členěná nadzemní část šesti nebo pětipodlažní s posledními ustupujícími podlažími do sekcí půdorysných rozměrů cca 35krát 21 metrů. Dům SO 01, který je umístěn v jižní části společně řešeného celku, má dvě sekce, dům SO 02 v severní části má sekce tři. Záměr má charakter neprůjezdného bloku tvaru písmene J, kde tvar určuje nová slepá komunikace, budovy jsou umístěny na její vnější straně a vnitřní prostor není součástí záměru, protože pozemek tohoto prostoru je ve vlastnictví prof. Ing. Karla Zemana, CSc. 3. [OBRÁZEK] Žalobní body 4. Žalobkyně nejprve namítla, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, neboť z rozhodnutí stavebního úřadu není seznatelná jeho vlastní úvaha, která jej vedla ke změně původního názoru. Žalovaný ve svém prvním rozhodnutí uvedl, proč není možné stavbu povolit. Tu následně formou citací převzal stavební úřad do rozhodnutí prvního stupně. 5. Byl to právě stavební úřad, který má nejdetailnější znalosti o dané lokalitě, jenž v původním rozhodnutí posoudil stavbu jako stavbu, která je plně v souladu se všemi těmito požadavky. Jeho změna v posouzení stavby, obsažená v rozhodnutí prvního stupně, pak byla pouze důsledkem direktivního názoru žalovaného, který však tak detailní znalosti o předmětné lokalitě nemá a mít nemůže. 6. Žalobkyně má dále za to, že stavební úřad a odvolací orgán vyjádřený názor orgánu územního plánování a nadřízeného orgánu územního plánování (Ministerstva pro místní rozvoj, dále také „MMR“), v rámci zjištění skutkového stavu i právního hodnocení zcela ignorovaly. Stavební úřad ani žalovaný se dle žalobkyně vůbec nevypořádali s jednoznačným názorem vyjádřeným v závazném stanovisku MMR, který výslovně uvádí: „Ministerstvo dále konstatuje, že stavby v daném území nemají jednotný charakter, proto nelze ani vysledovat, že by na stavby v daném území byly kladeny speciální urbanistické, architektonické či estetické požadavky;“ „Ministerstvo uvádí, že v platném ÚP SÚ HMP nebylo stanoveno, že by rozhodování o změnách v území v předmětné ploše SV-D mělo být podmíněno zpracováním územní studie nebo vydáním regulačního plánu. Pro dané území nebyla zpracována ani územní studie či vydán regulační plán z podnětu. Stavebník tedy nemá žádnou zákonnou povinnost pro rozhodování o změnách v daném území doložit územní studii či regulační plán, kde by bylo uspořádání zástavby v ploše SV-D řešeno komplexně, proto orgán územního plánování nemá ani zákonné zmocnění doložení těchto podkladů po stavebníkovi požadovat;“ „Ministerstvo k tomu uvádí, že s ohledem na regulativy ÚP SÚ HMP není dán důvod k tomu, že by pozemky parc.č. 2037 a 2056 v k.ú. Braník nemohly být i po realizaci předmětného záměru stavebně využity.“ „K námitce týkající se urbanistické struktury a charakteru území ministerstvo uvádí, že soulad záměru s urbanistickou strukturou a charakterem území byl posouzen výše a ministerstvo nedospělo k závěru, že by se záměr svými parametry nepřiměřeně vymykal stávající urbanistické struktuře a charakteru území.“ „Předmětný záměr je navržen v rozvojové ploše, a pokud by bylo z urbanistických či jiných důvodů skutečně žádoucí zachovat pohled z Branického náměstí na pivovar, měl být pro danou rozvojovou plochu SV-D a pro rozvojovou plochu OV-D, v níž je situován „Obytný soubor Braník“, zpracován regulační plán, po jehož vydání by bylo jednoznačně stanoveno, jakým způsobem má být v těchto rozvojových plochách zástavba uspořádána mj. za účelem zachování pohledu z náměstí na pivovar. Regulační plán pro dané území však vydán nebyl, ač je v kompetenci jednoho z odvolatelů ho vydat (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy zastupuje v daném řízení hl. m. Praha), proto neexistuje ani žádný zákonný důvod k tomu, aby bylo umístění předmětného záměru, který již po realizaci záměru „Obytný soubor Braník“ podstatně omezený vizuální kontakt náměstí a pivovaru zruší zcela, hodnoceno z tohoto hlediska ministerstvem jako orgánem územního plánování negativně.“ 7. Stavební úřad a žalovaný tím, že nezohlednili závěry závazného stanoviska dotčeného orgánu a v napadeném rozhodnutí a rozhodnutí prvního stupně ani neodůvodnili, proč dospěli k jiným závěrům ohledně souladu s charakterem území, urbanistickou koncepcí, možností požadovat po stavebníkovi komplexní řešení lokality a využitelnosti sousedních pozemků, zatížili tato rozhodnutí vadami. 8. Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že stavba nevyhovuje požadavkům ustanovení § 76 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Ustanovení § 76 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 požaduje, aby ten, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí, byl šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, ale nestanoví žádné konkrétní parametry, jak se má taková šetrnost projevit a jak je stanovena její míra. 9. Realizace jakékoli výstavby ovlivňuje sousední pozemky. Pokud by tedy měla být vlastníkům sousedních pozemků zachována možnost využití pozemku v absolutním rozsahu, nemohl by být žádný záměr povolen. Stavba je dle žalobkyně k sousednímu pozemku v maximální míře šetrná, prostřednictvím nové komunikace vytváří lepší podmínky pro jeho zastavění, než jsou stávající, a umožňuje jeho maximální využití. 10. Podle stavebního úřadu nedostatkem není jakékoli konkrétní omezení využití sousedního pozemku, ale skutečnost, že zde chybí urbanistická koncepce. Urbanistické začlenění teoretické budoucí zástavby sousedního pozemku do záměru nebylo doplněno, tudíž nebyla prokázána zástavba s logickými urbanistickými vazbami. Stavební úřad se dle žalobkyně v rozhodnutí prvního stupně nevypořádal s doplněním spisu o nové listiny, které měly vliv na zjištěný skutkový stav, a žalovaný takový postup potvrdil jako řádný. 11. Žalovaný tak dovozuje, že urbanistickou kompozici musí vytvořit projektant a stavební úřad je oprávněn ji posuzovat podle § 20 nařízení č. 10/2016 Sb., kterým se stanovují obecné požadavky na využívám území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (tzv. Pražské stavební předpisy, dále jen „PSP“). To ovšem z ustanovení § 20 PSP nevyplývá. 12. Jak správně uvádí MMR v závazném stanovisku, pro danou lokalitu neexistuje územní studie ani regulační plán a ani jedno není podmínkou pro povolení záměru v daném území. Požadovat po žalobkyni, aby v lokalitě bez urbanistických a architektonických hodnot prakticky nahrazovala regulační plán či územní studii a vytvářela tím urbanistickou koncepci či kompozici pro okolní pozemky, je zcela nepochybným překročením limitů správního uvážení. 13. Také požadavek na prostupnost území podle § 11 PSP tak, jak jej uplatňuje žalovaný a jak jej převzal stavební úřad, je dle