15 A 111/2023 – Městský soud v Praze

15 A 111/2023- 53 - text  9 15 A 111/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: N. S. zastoupený advokátkou Mgr. Azrou Drozdek se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0343264/DO-2023 jako nepřijatelné dne 16. 6. 2023 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 16. 6. 2023 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0343264/DO-2023 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0343264/DO-2023. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně advokátky Mgr. Azry Drozdek. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 16. 6. 2023 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen “EU”), a to v Itálii. 3. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná, neboť ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”) nelze pro rozpor s právem EU aplikovat. 4. Žalobce má za to, že mu měla být udělena dočasná ochrana v České republice. Upozornil na skutečnost, že členské státy EU samy rozhodly kolektivně neuplatňovat ustanovení čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Tato skutečnost fakticky umožnila volný pohyb v rámci EU a “svobodu volby” pro osoby, které spadají pod osobní působnost prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Držitele dočasné ochrany v rámci EU nelze držet v rámci jednoho členského státu, který jako první udělil povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 směrnice o dočasné ochraně. 5. Žalobce poukázal též na to, že interpretačním vodítkem při praktickém výkladu ustanovení směrnice o dočasné ochraně je sdělení Komise, které lze sice považovat za soft law instrument, dle závěrů Soudního dvora Evropské Unie jsou však členské státy k podobným dokumentům doporučující povahy povinny přihlížet, je-li jejich cílem doplnit závazné prameny unijního acquis. Z obsahu sdělení Komise vyplývá, že i Komise předpokládá možnost přesunutí beneficienta dočasné ochrany z jednoho členského státu do druhého po vydání povolení k pobytu. Tuto možnost Komise podmiňuje pouze zánikem platnosti prvního povolení v rámci dočasné ochrany vydaného prvním členským státem, neboť práv vyplývajících ze směrnice o dočasné ochraně lze požívat pouze v jednom členském státě. Žádné jiné překážky tomuto postupu sdělení Komise nepředpokládá. Nezákonnost postupu žalovaného vyplývá i ze zprávy o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 22. 2. 2023 č.j. KVOP-5417/2023. 6. Podle žalobce lze rovněž z ustanovení § 5 odst. 8 Legis Ukrajina dovodit, že zákonodárce uznává možnost požádat i získat dočasnou ochranu v jiném členském státu. Tuzemská právní úprava možnost přesunutí se do jiného členského státu evidentně uznává, neboť jej doprovází následkem v podobě ztráty pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany v České republice. Činí tak ovšem pouze ve vztahu k “odchozím” držitelům dočasné ochrany. Potenciální zvyšování počtu držitelů dočasné ochrany v České republice je jasnou cenou za neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. 7. Důvody nepřijatelnosti žádosti vymezené v § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina jsou podle žalobce neslučitelné s úpravou směrnice o dočasné ochraně, neboť článek 28 směrnice o dočasné ochraně taxativně vyjmenovává důvody, pro které je možné vyloučit osobu z poskytování dočasné ochrany. Žádné další důvody pro vyloučení z poskytování ochrany směrnice o dočasné ochraně nestanoví, a členské státy tedy nemohou v rámci vnitrostátní legislativy dotvářet další důvody pro vyloučení jednotlivce z dočasné ochrany. Přesně to však Česká republika učinila, když mezi důvody nepřijatelnosti žádosti zařadila situaci předvídanou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitel dočasné ochrany v Italské republice. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. 9. Žalovaný uvedl, že žalobci sice sdělil, že jeho žádost je nepřijatelná z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, ovšem opomněl mu sdělit, že vlastně není vůbec osobou požívající dočasné ochrany, tedy osobou, na niž by se vztahovalo povinně prováděcí rozhodnutí, tj. že žalobce není osobu uvedenou v § 3 Legis Ukrajina, pročež je žádost nepřijatelná také z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně přede dnem 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval, jelikož podle předloženého cestovního dokladu území Ukrajiny opustil již dne 10. 12. 2021 a vstoupil na území Polska, kde byl oprávněn dlouhodobě pobývat na základě dlouhodobého víza uděleného polskými orgány pod číslem vízového štítku X platného od 3. 12. 2021 do 13. 11. 2022. Od té doby až do podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice území států schengenského prostoru neopustil. Žalovaný má proto za to, že žádný nezákonný zásah se v případě žalobce nestal, neboť i kdyby bylo ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina skutečně v rozporu s právem EU, nic to nemění na tom, že žádost žalobce je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. 10. Žalovaný dále k aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina konstatoval, že závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2025 č.j. 2 Azs 314/2023-29 a ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU ve skutečnosti z žádného právního předpisu nevyplývají. 11. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči “osobám požívajícím dočasné ochrany”. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí přijaté podle čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. Tuto povinnost ovšem nemohou mít členské státy logicky vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tak tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesmělo být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Tato ustanovení by byla naprosto zbytečná, pokud by z čl. 8 směrnice o dočasné ochraně vyplývala členským státům povinnost udělit oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany i těm osobám požívajícím dočasné ochrany, kterým již bylo pobytové oprávnění z tohoto titulu vydáno v jiném členském státě. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v § 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 12. Cílem neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně členskými státy podle žalovaného b