15 A 171/2025 – Městský soud v Praze

15 A 171/2025- 21 - text  9 15 A 171/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Y. P. zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 606/35 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 16. 11. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 17. 10. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-434020/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-434020/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 17. 10. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 2. V žalobě uvedl, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Německu, a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalovaný tudíž přistoupil k vrácení žádosti žalobce podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. 3. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“). Neztotožnil se se skutečností, že pokud bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, má být jeho žádost brána jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Postup žalovaného považuje za nezákonný. Učiněné prohlášení, resp. nové ustanovení § 3 odst. 3 Legis Ukrajina vybočuje z historicky ustálených kontinentálních právních tradic EU/ČR, stejně tak působí kontra legem EU, resp. ustálené judikatuře Soudního dvora EU. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025 č.j. 18 A 85/2025-21. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 opřený o platnou judikaturu, například o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Krasiliva. Žalobci je zároveň znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č.j. 6 A 122/2024-55, na základě kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. 4. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce považuje za soudně přezkoumatelné, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42. Žalobce dále uvedl, že z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v ČR společně se svými příbuznými a přáteli. Získal dočasnou ochranu v Německu, které mu udělilo dlouhodobý pobyt do 4. 3. 2024. Od této doby nedisponuje žádným jiným pobytem v rámci dříve udělené dočasné ochrany EU. Následně žalobce z vlastní vůle odevzdal svou neplatnou kartu k pobytu na LANDRATSAMT v Kulmbachu, kde zrušil i adresu svého místa pobytu v Německu. Žalobce je tak přesvědčen, že provedl vše nezbytné, aby mohl žít v ČR. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli, pokusil se dne 17. 10. 2025 podat svou žádost o udělení dočasné ochrany. Žalobce je přesvědčen, že bránění v podání jeho žádosti o dočasnou ochranu představuje nezákonný zásah. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Německu. Tvrzení žalobce, že se dočasné ochrany v Německu vzdal, nekoresponduje s údaji ve vnitrostátním systému Německa, odkud se data přenášejí přímo do uvedené Platformy pro výměnu informací. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je však stěžejní, že dočasnou ochranu či spíše povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě žalobce získal. Žalovaný poukázal na oznámení, které Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi (dále též „EK“) a vzápětí jej na svých internetových stránkách zveřejnilo. Zdůraznil, že z formulace aplikovaného ustanovení jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. 6. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se zákonem, pokud vyhodnotil žádost žalobce jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť situace předpokládaná v tomto ustanovení v případě žalobce nastala. Ministr vnitra učinil oznámení EK, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina a žalobce již dříve získal oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex. 7. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina považuje žalovaný za souladné s unijním právem, neboť z unijního práva nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění. 8. Toto právo podle žalovaného nevyplývá z textu směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) ani implicitně. O tom svědčí samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, kdy má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči osobám požívajícím dočasné ochrany. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady přijaté podle čl. 5 této směrnice. Tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně totiž používá množného čísla. Ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. 9. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. 10. Jestliže právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, pak tu již neexistuje jiný právní předpis, ze kterého by takové právo mělo vyplývat. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), ze samé podstaty věci takové právo založit nemůže, neboť provádí pouze čl. 5 této směrnice. Ani z jeho normativního textu nevyplývá, že by takové právo zakládalo. 11. Pokud právo sekundárního pobytu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a zavazuje členský stát, který osobě požívající dočasné ochrany vydal povolení k pobytu na svém území, aby ji převzal zpět na své území v případě, že se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Nic dalšího z něj nevyplývá. Na držitele oprávnění k pobytu může mít nanejvýše zprostředkovaný vliv. Neplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalovaný pak poukázal na to, že právě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně Nejvyšší