15 Ad 19/2024 – Městský soud v Praze

15 Ad 19/2024- 97 - text 11 15 Ad 19/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: M. H. zastoupena advokátem JUDr. Pavlem Širokým, LL.M. sídlem Vodičkova 710/31, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2024, č. j. PPR-25153-5/ČJ-2024-990131 takto: I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 25. 9. 2024, č. j. PPR-25153-5/ČJ-2024-990131 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Pavla Širokého, LL.M. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jejímu odvolání změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále též „služební funkcionář“) ze dne 21. 2. 2024, č. j. KRPA-64724-75/ČJ-2021-0000ZU (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí č. 2“). Prvoinstančním rozhodnutím č. 2 byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 11. 3. 2021 (podaná dne 12. 3. 2021) o zaplacení dlužné částky za odpracované hodiny z let 2018, 2019, 2020 a 2021 (tedy za období od 1. 1. 2018 do 12. 3. 2021), konkrétně za přestávky ve službě na jídlo a odpočinek ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon o služebním poměru) (dále jen „zákon o služebním poměru“). Výrokem I. napadeného rozhodnutí žalovaný prvoinstanční rozhodnutí č. 2 změnil tak, že vypustil část výroku znějící: „…, kdy k době od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 uplatnil služební funkcionář námitku promlčení“. Dále část výroku znějící:„ … uvedenou žádost ze dne 11.3.2021 o zaplacení dlužné částky za odpracované hodiny z let 2018, 2019, 2020 a 2021 (tedy za období od 1.1.2018 do 12.3.2020) zamítám 1) pro období od 1.1.2018 do 31.1.2018 z důvodu promlčení a 2) pro období od 1.2.2018 do 12.3.2021 z důvodu nenaplnění podmínek pro přiznání nároku na služební příjem, neboť účastnice řízení v této době vykonávala službu, jejíž výkon může být přerušen.“ změnil tak, že nově zní: „… uvedenou žádost ze dne 11. 3. 2021 o zaplacení dlužné částky za odpracované hodiny z let 2018, 2019, 2020 a 2021 (tedy za období od 1. 1. 2018 do 12. 3. 2021) zamítám z důvodu nenaplnění podmínek pro přiznání nároku na služební příjem, neboť účastnice řízení v této době vykonávala službu, jejíž výkon může být přerušen.“, s tím, že v ostatních částech zůstal tento výrok beze změn. Výrokem II. napadeného rozhodnutí žalovaný nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů v řízení podle § 177 odst. 2 zákona o služebním poměru. II. Dosavadní průběh řízení a napadené rozhodnutí 2. Rozhodnutím služebního orgánu prvního stupně č. j. KRPA-64724-48/ČJ-2021-0000ZU ze dne 25. 1. 2022 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí č. 1“) byla zamítnuta žádost žalobkyně o zaplacení dlužné částky služebního příjmu za odpracované hodiny v období od 1. 1. 2018 do 12. 3. 2021 jako proplacení služebního příjmu za přestávky ve výkonu služby, které žalobkyně nepovažovala za přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek s tím, že tato doba jí byla nezákonně odečítána z pracovní doby. Ve výroku rozhodnutí bylo současně uvedeno, že za období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 uplatnil služební funkcionář námitku promlčení. 3. Žádost žalobkyně byla zamítnuta z důvodu, že výkon služby žalobkyně na úseku zpracování dopravních nehod je sice nepřetržitý, avšak není nepřerušitelný a organizace výkonu této služby umožňuje, aby výjezdové dvojici skupiny zpracování dopravních nehod mohla být naplánována přestávka ve výkonu, přičemž je jim poskytnuta určitá volnost pro čerpání těchto přestávek a žalobkyně v řízení konkrétně neuvedla žádné skutečnosti, žádnou konkrétní službu, v rámci které jí bylo znemožněno čerpat přestávku na odpočinek a jídlo a to, že by čerpaná přestávka byla přerušena výkonem služby, nebo že by žalobkyně informovala své nadřízené, že v konkrétní den služby nečerpala přestávky tak, aby na takovou skutečnost mohli nadřízení reagovat. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl dne 4. 7. 2022, č. j. PPR-27668-4/ČJ-2022-990131(dále jen „druhoinstanční rozhodnutí č. 1“) tak, že potvrdil prvoinstanční rozhodnutí č. 1 a zároveň nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. 4. Žalobkyně následně podala podnět ministrovi vnitra k přezkumu druhoinstančního rozhodnutí č. 1, na jehož základě ministr vnitra sdělením č. j. MV-158993-7/SO-2022 ze dne 29. 11. 2022 nezahájil přezkumné řízení, protože neshledal rozpor předmětného rozhodnutí s právními předpisy. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí č. 1 podala žalobkyně dne 5. 9. 2022 u Městského soudu v Praze správní žalobu, které soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 9 Ad 14/2022-154 (dále jen „rozsudek č. j. 9 Ad 14/2022-154“ či „zrušující rozsudek“) vyhověl, druhoinstanční rozhodnutí č. 1 zrušil a věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení. Proti rozsudku č. j. 9 Ad 14/2022-154 podal žalovaný kasační stížnost. 5. V návaznosti na shora uvedené žalovaný rozhodnutím č. j. PPR-27668-27/ČJ-2022-990131 ze dne 21. 12. 2023 (dále jen „druhoinstanční rozhodnutí č. 2“) zrušil prvoinstanční rozhodnutí č. 1 a věc vrátil služebnímu funkcionáři, který rozhodnutí vydal, k novému projednání a rozhodnutí. 6. Po zrušení původního rozhodnutí žalovaného nebyly dle náhledu žalovaného shromážděné podklady dostatečné, resp. bylo zapotřebí doplnit dokazování a opětovně vyhodnotit spisový materiál. 7. Nárok žalobkyně opětovně zamítl služební funkcionář prvoinstančním rozhodnutím č. 2. V důsledku podaného odvolání žalovaný prvoinstanční rozhodnutí č. 2 změnil; v nosné části se však právní názor žalovaného od názoru služebního funkcionáře nijak neodchýlil. 8. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí dále vyjádřil k přerušení výkonu služby, zabýval se judikaturou správních soudů k předmětu sporu, shrnul výpovědi svědků a účastníků řízení o obdobných žádostech, neboť jejich výpovědi a materiály opatřené v jejich řízeních byly použity jako podklady pro rozhodování v nyní projednávané věci. Zabýval se knihou dopravních nehod, pořadníkem výjezdů organizací služeb, tzv. „lančovníkem“ (dále jen „lančovník“), personálním stavem, průběhem přestávek, rozsahem práce útvaru, plánováním přestávek a možných alternativ, aby uzavřel, že služba vykonávaná žalobkyní byla přerušitelná a byl doložen způsob řešení její „zastupitelnosti“, byť primárně svědecky. Byla doložena jak faktická možnost čerpání přestávek, tak jejich skutečné čerpání. Odvolacím námitkám žalobkyně, které jsou obdobné jako námitky uplatněné v žalobě, žalovaný nepřisvědčil z důvodů podrobně uvedených v napadeném rozhodnutí. III. Žaloba 9. Žalobkyně v žalobě nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, popsala skutkový stav a vymezila podstatu řízení. Tvrdila, že se v jejím případě jednalo toliko o přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek dle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, a proto je její nárok oprávněný. 10. Citovala z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a poukázala na právně závazný názor zrušujícího rozsudku uvedený v bodech 55 a 56. 11. Žalobkyně poukázala na to, že jinému jejímu kolegovi, který pracoval na stejném oddělení a stejné pozici (pouze v jiné směně), byl obdobný nárok přiznán rozhodnutím, které konkrétně označila. Žalobkyně tak v souladu se zásadou legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu měla za to, že mělo být vyhověno i jejímu nároku, neboť skutkové okolnosti obou případů jsou téměř identické a není důvodu, aby bylo v její věci rozhodnuto rozdílně. Žalovaný se nadbytečně zabýval celou řadou skutkových okolností, které nejsou v řízení relevantní. Měl se toliko zaměřit na skutečnost, zda bylo na oddělení dopravních nehod (dále též „ODN“) v rozhodném období organizační opatření, které by zajišťovalo plnohodnotné vystřídání policisty během přestávky ve službě. Žalovaný ale dospěl k závěru, že takovým opatřením byl systém lančovníku spolu s konkrétně pověřeným operátorem. Dle žalobkyně je tento právní závěr neudržitelný a je také v přímém rozporu s právními názory zrušujícího rozsudku a rozsudků Nejvyššího správního soudu. 12. Dle žalobkyně tak neobstojí ani nynější argumentace žalovaného, který opětovně dospěl k právnímu názoru, že organizační, technické a personální opatření spočívá v lančovníku, tentokráte však s doplněním, že tento lančovník má na starosti konkrétní operátor. Ani tento závěr žalovaného nemůže obstát před požadavky kladenými judikaturou na opatření. Lančovník je vždy někým ovládán, nejedná se o automatizovaný systém, tudíž skutečnost, že lančovník zpracoval pověřený oper