4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 22/2024- 31 - text 7 15 Af 22/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jan Schneeweise v právní věci žalobce: Laureta.servis s.r.o., IČO: 040 166 11 se sídlem Praha 1, Dlouhá 715/38 zastoupený Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 423/27 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2024 č.j. 33751/24/5100-41454-712886 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) č.j. 5013055/24/2008-52523-111291 ze dne 17. 6. 2024 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) tak, že část textu výroku: „… že rozhodnutí o odvolání č.j. 3447515/24/2008-52523-111291 ze dne 16. 5. 2024, kterým bylo povoleno rozložení úhrady daně a příslušenství daně z přidané hodnoty na splátky, …“ nahradil textem: „… že rozhodnutí o posečkání č.j. 1345006/24/2008-52523-111291 ze dne 8. 3. 2024 ve znění rozhodnutí o odvolání č.j. 3447515/24/2008-52523-111291 ze dne 16. 5. 2024, kterým bylo povoleno rozložení úhrady daně a příslušenství daně z přidané hodnoty na splátky, …“. Ve zbytku ponechal výrok prvoinstančního rozhodnutí beze změny. Prvoinstančním rozhodnutím správce daně žalobci sdělil, že rozhodnutí o odvolání č.j. 3447515/24/2008-52523-111291 ze dne 16. 5. 2024 (dále též „rozhodnutí o odvolání“ nebo „rozhodnutí o posečkání“), kterým bylo povoleno rozložení úhrady daně a příslušenství daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na splátky, z důvodu nedodržení podmínek stanovených uvedeným rozhodnutím pozbylo dnem 31. 5. 2024 účinnosti. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správce daně plně vyhověl odvolání žalobce proti jeho původnímu zamítavému rozhodnutí o posečkání úhrady daně a rozhodnutím o odvolání změnil toto rozhodnutí tak, že povolil rozložení úhrady nedoplatku na DPH s příslušenstvím v celkové výši 691 507 Kč na splátky. Správce daně povolené posečkání vázal v souladu s § 156 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) mimo jiné na podmínku, že splátky a daňové povinnosti budou hrazeny v částkách a termínech stanovených v rozhodnutí o odvolání. Žalobce byl současně řádně poučen o podmínkách povolených splátek. Přesto tyto podmínky nedodržel, neboť hned svou první splátku ve výši 50 000 Kč neuhradil nejpozději v den její splatnosti, tj. 31. 5. 2024. Z výpisu z osobního daňového účtu je zřejmé, že předmětná částka byla na účet správce daně připsána až dne 3. 6. 2024, tzn. že tato splátka byla žalobcem v plné výši uhrazena opožděně. Uplynutím dne, kdy došlo k nedodržení podmínek pro posečkání, tak pozbývá rozhodnutí o posečkání automaticky ze zákona účinnosti ve smyslu § 157 odst. 1 daňového řádu, aniž by správce daně mohl tuto skutečnost nějakým způsobem ovlivnit. Žalovaný zdůraznil, že podle § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla platba připsána na účet správce daně. Z kopie potvrzení Raiffeisenbank, a.s. (dále též „potvrzení banky“) vyplývá, že platba byla bankou realizována dne 31. 5. 2024, nicméně tento doklad nesvědčí o tom, kdy byla částka připsána na účet správce daně. Žalovaný podotkl, že nelze spoléhat na ujištění, že platební styk mezi bankami probíhá týž den, či na zkušenosti s platbami z jiných měsíců. Žalobce musí počítat s tím, že podle § 169 odst. 1 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku musí poskytovatel plátce zajistit, aby částka platební transakce byla připsána na účet poskytovatele příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne po přijetí platebního příkazu, což bylo v daném případě dodrženo, neboť platba zadaná v pátek 31. 5. 2024 byla na účet správce daně připsána v pondělí 3. 6. 2024. Je výhradně povinností daňového subjektu provést a zajistit řádnou a včasnou úhradu svých daňových povinností. Pro posouzení zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí je rozhodné pouze to, jaké byly v rozhodnutí o posečkání stanoveny podmínky a zda tyto podmínky byly dodrženy či nikoliv. Rozhodnutí o pozbytí účinnosti posečkání je rozhodnutím deklaratorním, v němž správce daně pouze konstatuje ze zákona nastalý stav. Správci daně proto není dán žádný prostor ke správní úvaze a individuálnímu posouzení okolností, tedy ani k posouzení, zda je rozhodnutí nepřiměřeně přísné a tvrdé. 3. Žalobce v žalobě uvedl, že platba byla na účet správce daně připsána až po víkendu, a tedy z čistě formálního hlediska nebyla splněna podmínka včasné úhrady této splátky. Žalobce měl ovšem zájem splátky hradit, což je doloženo potvrzeními o úhradě ze dne 2. 7. 2024, ze dne 25. 7. 2024 a ze dne 20. 8. 2024. Namítl, že postup správce daně je nepřiměřeně tvrdý a napadené rozhodnutí je nepřiměřené a nezákonné. Správce daně byl povinen postupovat v daňovém řízení tak, aby nepřiměřeným způsobem nezasáhl do legitimního očekávání daňového subjektu. Podle ustálené judikatury platí, že v případech, kdy je třeba zmírnění neúnosně tvrdých dopadů zákonné úpravy na fyzickou nebo právnickou osobu, může zmocnění ke „zmírňujícímu“ správnímu uvážení být obsaženo v zákoně toliko implicitně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012 č.j. 1 Afs 12/2012-21). Správce daně nepostupoval v souladu s principy správního řízení, především se zásadou dobré správy ve smyslu § 4 správního řádu uplatňovanou vždy při výkonu veřejné správy a zásadami daňového řízení ve smyslu § 6 daňového řádu, zejména zásadou přiměřenosti, vstřícnosti a součinnosti. Správce daně by měl vždy šetřit práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní a těmto osobám vycházet v rámci možností vstříc. V tomto kontextu žalobce zdůraznil, že na základě provedených plateb je zcela zjevné, že hodlal splátky hradit. Dopady, které může mít napadené rozhodnutí na existenci a fungování žalobce, jsou neúnosně tvrdé a zcela zjevně nepřiměřené vůči všem popsaným okolnostem a povaze pochybení, kterého se žalobce dopustil. 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že správci daně není dán žádný prostor ke správní úvaze a individuálnímu posouzení okolností, tedy ani k posouzení, zda rozhodnutí je nebo není nepřiměřeně přísné a tvrdé. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí o pozbytí účinnosti posečkání nelze vzít v úvahu okolnosti, pro které například došlo k porušení podmínek rozhodnutí o posečkání, ani to, zda byla předmětná částka následně uhrazena. 5. Žalovanému není známo, z čeho žalobce vychází, namítá-li porušení zásady legitimního očekávání. V souladu s letitou judikaturou Nejvyššího správního soudu je správní praxí zakládající legitimní očekávání ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů, přičemž jen takovou praxí je správní orgán při svém rozhodování vázán a jen taková praxe je doplněním psaného práva (srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č.j. 6 Ads 88/2006-132, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2022 č.j. 1 Ads 60/2021-41 nebo ze dne 9. 4. 2024 č.j. 6 Ads 298/2023-23). Za legitimní očekávání tak nelze považovat subjektivní očekávání kladného výsledku, jak se zřejmě domnívá žalobce. Žalovanému je z jeho činnosti známo, že konstantní praxí je, že správce daně ve skutkově obdobných případech deklaruje vždy pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání. 6. Zásady správního řízení vyplývající ze správního řádu nelze dle žalovaného v daňovém řízení použít, neboť § 262 daňového řádu použití správního řádu při správě daní vylučuje. Žalovaný též neshledal, že by správce daně postupoval v rozporu se zásadami daňového řízení, které žalobce uvedl v žalobě. Zdůraznil, že žalobní tvrzení jsou pouze obecná a žalobce nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem mělo k porušení uváděných zásad ze strany žalovaného dojít. 7. Daňový řád přímo správci daně ukládá, jakým způsobem má postupovat, přičemž možnost jakéhokoli jiného postupu, včetně správního uvážení, v uvedeném případě zcela vylučuje. Z § 157 daňového řádu tak nelze implicitně cokoliv vyvozovat, jelikož tato norma je kogentní a nedovoluje se odchýlit od jejího znění. Z rozsudku, na který žalobce odkázal, vyplývá, že prostor pro uvážení nelze dovodit z ustanovení, které správnímu orgánu jednoznačně stanoví, jakým způsobem má za splnění určitých podmínek rozhodnout. Žalovaný nemohl nepřiměřeným způsobem zasáhnout do legitimního očekávání žalobce, neboť správce daně postupoval př