9 Aps 6/2010 — Nejvyšší správní soud

16 A 13/2024- 43 - text 10 16 A 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobkyně: nezl. C. d. l. C. R. S., nar., státní příslušností Kuba, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2024, č. j. 132985-6/2023-MZV/OPL, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2024, č. j. 132985-6/2023-MZV/OPL, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Velvyslanectví ČR v Havaně ze dne 3. 11. 2023, č. j. 1468-5/2023-MZV/HAVA, a rozhodnutí Velvyslanectví ČR v Havaně ze dne 26. 9. 2023, č. j. 1410-2/2023-MZV/HAVA, kterými byla zamítnuta žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a v důsledku toho i zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu pro absenci osobního podání žádosti. 2. V žalobě uvedla, že žalovaná opomenula její argumentaci, že její otec se jakožto nelegální emigrant nemůže na Kubu vrátit kvůli osobnímu podání její žádosti a matka je v ČR zaměstnaná, cesta na Kubu pouze kvůli podání žádosti by pro ni byla nepřiměřeně nákladná. Kromě rodičů žádná další osoba nepřipadá v úvahu, žalobkyně žije v ČR, kde o ni pečuje matka, neexistuje jiná osoba, která o žalobkyni „prokazatelně pečuje“, která by na ZÚ ČR v Havaně mohla osobně podat žádost. Zastupitelský úřad fakticky požaduje, aby matka žalobkyně osobně přicestovala na Kubu, a to pouze za účelem osobního předání žádosti a několika dalších dokumentů oprávněné úřední osobě úřadu. To je dle žalobkyně nepřiměřeně formalistické rozhodnutí, pro které neexistuje rozumný důvod ve veřejném zájmu. Ze strany matky by toto vyžadovalo nepřiměřené finanční a časové náklady, nehledě na nepohodlí spojené s cestou z ČR na Kubu a zpět. Žalobkyně sama je zastupitelskému úřadu známou osobou a byla jím prověřena již v rámci řízení o žádosti o schengenské vízum, to ZÚ potvrzuje. Podle čl. 3 bodu 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) má být základním hlediskem činnosti orgánů veřejné moci nejlepší zájem nezletilého dítěte. Je v rozporu s tímto ustanovením, pokud dle ZÚ údajná neschopnost matky zorganizovat po emigraci otce do USA podání žádosti o dlouhodobý pobyt v době pobytu matky na Kubě byla přičítána žalobkyni při rozhodování o upuštění od osobního podání žádosti. ZÚ nepřihlédl k tomu, že matka se snažila řešit situaci po emigraci otce do USA. Matka nebyla schopná během svého pobytu na Kubě včas zajistit potřebné dokumenty zejména písemný souhlas otce žalobkyně, který emigroval do USA. Byla schopná zařídit pouze doklady pro vyřízení krátkodobého schengenského víza pro žalobkyni. Závěry žalovaného o účelovosti jednání matky nejsou logické. Pokud by matka měla k dispozici veškeré doklady pro podání žádosti o dlouhodobé vízum nebo pobyt, tak by takovou žádost podala a žalobkyně by se neocitla ve své aktuální komplikované pobytové situaci. O nástupu žalobkyně do základní školy bylo rozhodnuto až po jejím příletu na území ČR s tím, že dlouhodobý pobyt na území ČR bude vyřešený jiným způsobem. Matka považovala za nejlepší zájem žalobkyně, aby zůstala s ní a začala chodit do školy. Žalobkyně po emigraci otce zůstala u prarodičů a bylo v jejím nejlepším zájmu, aby co nejdříve a natrvalo byla u matky. Matka skutečně dlouhodobě žije v ČR, avšak dvakrát během jednoho roku se na Kubu vrátila pouze v posledním roce, kvůli řešení situaci po emigraci otce žalobkyně. Není pravdou, že matka na Kubu cestuje pravidelně dvakrát ročně. V době pohovoru žalobkyně byla skutečně odkázaná na péči prarodičů, není však zřejmé, v jaké odpovědi v rámci pohovoru měl děda žalobkyně uvádět, že ji mají v péči „dlouhodobě“. Věděl, že matka připravuje přestěhování žalobkyně do ČR. Je pravdou, že s tím nebyl zcela srozuměn a nechtěl být od žalobkyně odloučen. Žalobkyně má však za to, že ve skutečnosti došlo ke zkreslení jeho výpovědi při pohovoru. Pohovor byl proveden ve španělském jazyce a není zřejmé, nakolik tento jazyk osoba provádějící pohovor skutečně ovládala. Záznam o pohovoru je proveden v českém jazyce, děda si jeho obsah ani nemohl zkontrolovat, záznam ani nebyl od dědy podepsán. Pohovor byl veden telefonicky nebo za pomoci videokonferenčního zařízení. Matka žije sice v ČR 5 let, ale prarodiče se o žalobkyni výlučně starali od emigrace otce. Žalovaný nemá pravdu v tom, že na řízení o žádosti o schengenské vízum se nevztahuje správní řád. Stále se jedná o správní řízení, pro které platí ustanovení § 177 správního řádu. Žalobkyně v odvolání uváděla, že má za to, že jsou splněny zákonné podmínky, které umožňují, aby žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání bylo vyhověno. V současnosti žije s matkou v ČR a chodí zde do školy. Její otec emigroval do USA a nemůže se na Kubu vrátit. Oba prarodiče jsou sice na Kubě, o žalobkyni žijící v ČR z tohoto důvodu nepečují a pečovat nemohou, proto ani nemohou vystupovat jako její zákonní zástupci a žádost osobně podat. Pokud by bylo umožněno, aby žádost o dlouhodobý pobyt podali prarodiče, nemusela by podávat tuto žalobu. Zastupitelský úřad v Havaně však v rozporu s argumentací žalovaného podání žádosti prarodiči odmítá, a to přesto, že matka prarodičům udělila plnou moc a vydala jim písemné potvrzení o tom, že o žalobkyni skutečně pečovali v době, než odcestovala do ČR. K prokázání toho, že ZÚ v Havaně žádost od prarodičů odmítá přijmout, předložil právní zástupce korespondenci se ZÚ v Havaně. Pokud by žádost byla od prarodičů žalobkyně přijata, žalobkyně by žalobu obratem vzala zpět. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítá-li žalobkyně, že kdyby její matka měla k dispozici veškeré potřebné doklady, tak by podala žádost o povolení k pobytu, matce v tom dle žalovaného nic nebránilo. Dle tvrzení žalobkyně v žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti její matka přicestovala na Kubu v květnu 2023, aby zařídila pro žalobkyni povolení k pobytu. Protože údajně neměla veškeré potřebné doklady, podala za žalobkyni pouze žádost o schengenské vízum. K tomu žalovaný odkázal na § 169i odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). I přes nedostatek podpůrných dokumentů mohla žalobkyně (resp. její matka) žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podat. Pokud by žádost byla neúplná, ZÚ by žalobkyni vyzval k doplnění a poskytl jí k tomu potřebnou lhůtu, kterou lze na žádost i prodloužit. Nic nebránilo tomu, aby žalobkyně předložila chybějící náležitosti žádosti prostřednictvím zmocněnce. Nadto mohla matka žalobkyně podat zároveň jak žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, tak žádost o schengenské vízum. Žalovaný proto považuje námitky za nedůvodné, rozhodnutí dle něj není v rozporu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ačkoli je nejlepší zájem žalobkyně (žít s matkou) zásadním kritériem, není v tomto případě zájmem převažujícím nad veřejným zájmem na tom, aby cizinci pobývali na území České republiky s platným oprávněním k pobytu. Žalobkyně se ocitla v České republice bez oprávnění k pobytu, přičemž ze správního spisu vyplývá, že k tomu došlo vědomým jednáním její matky. Žalobkyně je dle zákona o pobytu cizinců povinna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na zastupitelském úřadu - institut upuštění od osobního podání žádosti neslouží jako pohodlný prostředek legalizace pobytu na území. Toto lze pouze výjimečně, například právě tehdy, když by splnění této povinnosti bylo v rozporu mj. s Úmluvou o právech dítěte. V tomto případě však tomu tak není, do země původu žalobkyně cestovat nemusí a do její právní sféry napadené rozhodnutí nezasáhne, protože žádost o povolení k pobytu za ni podává zákonný zástupce, není také vyloučeno, aby tak učinili i prarodiče. I kdyby žalobkyně musela cestovat na Kubu, odjela by do země, kde má zázemí a prarodiče, kteří o ni dlouhodobě pečovali po dobu nepřítomnosti matky. Nehledě na to, že žalobkyně přicestovala do České republiky na schengenské vízum a musela počítat s povinností návratu do vlasti. Ani skutečnost, že na řízení o vydání schengenského víza se vztahují základní zásady činnosti správní orgánů a v omezené míře i další ustanovení správního řádu, nezpochybňuje obsah záznamu o pohovoru. Žalovaný rovněž uvádí, že nikdy netvrdil, že pohovor byl veden na dálku, v napadeném rozhodnutí pouze vysvětlil, proč není záznam o pohovoru podepsán. Není zřejmé, kam námitka zpochybňující výpověď dědy žalobkyně směřuje. Detaily, které žalobkyně zdůrazňuje, např. že se o ni prarodiče nestarali celých 5 let, co matka žalobkyně pobývá v České republice, ale pouze od emigrace otce, či skutečnost, že matka žalobkyně dvakrát na K