16 A 30/2024 – Městský soud v Praze

16 A 30/2024- 47 - text 12 16 A 30/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: T. M., nar. X, státní příslušností Arménská republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2024, č. j. MV-71167-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2024, č. j. MV-145346-3/OAM-2023, kterým bylo podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále též „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podaná podle ustanovení § 67 téhož zákona. 2. Žalobce v žalobě namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Žalovaná dle něj došla k nesprávnému závěru, že v případě žalobce nebyla naplněna podmínka 4 let nepřetržitého pobytu ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Následně shledala posuzování tzv. důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 jako nadbytečných a k takovému posouzení nepřistoupila. Nepřistoupila ani k posouzení možné přítomnosti důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Tento postup byl podle žalobce nezákonný. Dále žalovaná nedostatečně zhodnotila přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků, kdy tato povinnost vyplývá z § 174a zákona o pobytu cizinců, ale i z mezinárodních závazků České republiky, především z čl. 8 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaná v podstatě zopakovala závěry správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné. 3. Žalovaná se nejprve zabývala naplněním podmínky dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podmínky podle žalované naplněny nebyly, poslední řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu probíhalo pouze od 11. 10. 2021 do 30. 5. 2023. V tomto ohledu se žalobce domnívá, že žalovaná postupovala formalisticky a předmětné ustanovení vyložila příliš restriktivně. Řízení o opakované žádosti žalobce probíhalo bez mála 1 rok a 8 měsíců, byl bezpochyby naplněn smysl a účel této podmínky. Žalovaná rovněž dospěla k názoru, že žalobce nesplnil další z podmínek, podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území. S tímto tvrzením se žalobce neztotožňuje, v období od 27. 10. 2016 do 31. 8. 2017 pobýval na území na základě dlouhodobého víza. Následně dne 24. 8. 2017 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu z pozice rodinného příslušníka občana EU. Tato žádost byla sice pravomocně zamítnuta dne 10. 8. 2023, v průběhu řízení však svědčila žalobci fikce pobytu ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců. Samotné období od roku 2017 do roku 2023, kdy na území na fikci pobýval, přesahuje ony 4 roky nepřetržitého pobytu. Závěr žalované je nesprávný a v rozporu se zákonem. 4. Žalobce dále namítl, že má za to, že není pravda, že v jeho případě nejsou „důvody hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců přítomny. Jde o neurčitý právní pojem, který je potřeba vyložit. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72. Ustanovení § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nedává správnímu orgánu prostor pro uplatnění správního uvážení, stejně jako § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, na který odkazuje. Naopak, správní orgán je povinen trvalý pobyt při splnění zákonných podmínek § 67 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců udělit Správní orgán měl nejprve přistoupit k výkladu pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“, a poté pečlivě posoudit individuální skutkové okolnosti jeho případu a zvážit, zda je lze na základě výkladu pod tento pojem podřadit. Této povinnosti správní orgán I. stupně nedostál a žalovaná na tuto námitku nereagovala. 5. Správní orgán I. stupně shledal, že případ žalobce nespadá pod „důvody hodné zvláštního zřetele“ a to především ve dvou ohledech. Věnoval se bezpečnostní situaci v Arménii a uvedl, že žalobci nehrozí v případě návratu do vlasti žádné nebezpečí, jelikož jeho posledním bydlištěm je hlavní město Jerevan, které je od míst bojů vzdálené 280 km. Tato argumentace je irelevantní, jelikož nebezpečí ohrožení života a zdraví žalobci vyplývá především ze skutečnosti, že by v případě nuceného vycestování do země původu byl nucen absolvovat povinnou základní vojenskou službu. Pokud by své povinnosti nedostál, nevyhnutelně by se vystavil nebezpečí trestního stíhání a navazujícího postihu. Správní orgán I. stupně se rovněž věnoval povinnosti absolvovat základní vojenskou službu a hrozbě ohrožení života a zdraví z ní vyplývající. Povinnost registrovat se v Arménii do armády a možnost být v 18 letech věku narukován a branná povinnost je legitimní občanskou povinností. Dle názoru správního orgánu se jedná o zákonnou povinnost, kterou státní příslušník dané země musí dodržovat, přestože z této povinnosti může vyplývat ohrožení jeho bezpečnosti. Stejně tak dle správního orgánu I. stupně nelze opomenout skutečnost, že stanovení trestu za nesplnění této Arménií stanovené zákonné povinnosti je zcela v rukou tamních představitelů, a ze strany správních orgánu České republiky do toho nelze jakkoli zasahovat. K obdobným závěrům dospěla také žalovaná. 6. Správní orgán I. stupně odkázal na Zprávu o zemi Arménie – Vojenská a civilní služba, ze dne 17. 9. 2020. K obsahu této zprávy se žalobce nemohl vyjádřit, neboť nebyla součástí spisového materiálu k datu 19. 9. 2023, kdy se právní zástupce žalobce seznamoval se spisovým materiálem. Dle žalobce zpráva z roku 2020 plynutím času ztratila relevanci. Součástí spisového materiálu není ani druhý dokument, na který se správní orgán odkazoval, a to Tematická zpráva k informacím o zemi původu ohledně vojenské služby a mobilizace v Arménii, ze dne 1. 3. 2023. Žalovaná uvedla, že tyto informace skutečně součástí správního spisu nejsou, ovšem „že bylo popsáno, z jakých konkrétních informací Ministerstvo vnitra vychází“. Toto však považuje žalobce za nedostatečné. 7. Správní orgán I. stupně se nijak nevěnoval současné situaci v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, což považuje žalobce za přinejmenším zvláštní. Skutečnost, že arménská armáda se účastní aktivních bojů, činí z povinné vojenské služby nikoliv formalitu, ale možné přímé ohrožení života a zdraví branců. Správní orgán I. stupně se nevěnoval ani podmínkám v arménské armádě, která je dlouhodobě kritizována za vysokou míru šikany, násilí, mučení a úmrtí mimo bojové akce. Arménští armádní představitelé odpovědnost odmítají a situaci neřeší. Žalobce si není jist, zda o těchto skutečnostech hovoří rovněž zprávy ze dne 17. 9. 2020 a 19. 9. 2023, právnímu zástupci žalobce jsou však známy materiály, které pojednávají o nepříznivém stavu dodržování lidských práv v Arménii obecně a rovněž konkrétně o podmínkách v armádě. Žalobce v rámci odvolání poukázal například na Zprávu o dodržování lidských práv za rok 2022, Arménie, Ministerstvo zahraničních věcí USA, 20. 3. 2023, která upozorňuje mimo jiné na násilné incidenty mezi Arménií a Ázerbájdžánem v roce 2022, v jejichž důsledku došlo k úmrtím a věznění osob. Odkazuje rovněž na závažné problémy v oblasti lidských práv, konkrétně na mučení ze strany příslušníků bezpečnostních složek, drsných podmínkách ve věznicích, svévolnému zatýkání a věznění, zasahování do soukromého života a dalších základních lidských práv atd. Zpráva dále upozorňuje na případy úmrtí, ke kterým došlo v rámci arménské armády mimo aktivní boj a neschopnost státních orgánů tato úmrtí důvěryhodně prošetřit. Ani této námitce se žalovaná nevěnovala. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/2019-33, domnívá se, že závěry Nejvyššího správního soudu, jsou v jeho případě aplikovatelné. V tomtéž případu vydal následně Krajský soud v Praze dne 27. 6. 2022 rozsudek č. j. 55 A 15/2022-38, ve kterém se dopodrobna zabýval aktualitou materiálů obstaraných správním orgánem, a ve kterém opětovně shrnul, že spisový materiál nebyl dostatečně doplněn. Obavy žalobce nelze bez dalšího odmítnout. 8. Poukazem na obecně uznávanou legitimitu branné povinnosti daly správní orgán I. stupně i žalovaná najevo, že existenci branné povinnosti cizích státních příslušníků v zemích původu nelze přezkoumávat či zohlednit. Takový závěr však není správný, resp. neplatí kategoricky, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020 - 45. Branná povinnost v Arménii je známá svým tvrdým přístupem k odpíračům vojenské služby. To shledal i Evropský so