16 A 45/2025 – Městský soud v Praze

16 A 45/2025- 29 - text 13 16 A 45/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: M. U. S., nar., státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t. č. Přijímací středisko Praha-Ruzyně, Aviatická 1017/2, Praha 6, zastoupen zmocněncem Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2025, č. j. OAM-729/LE-LE31-LE05-NV5-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že ve smyslu § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), se žalobci vstup na území ČR nepovoluje. Dále bylo uvedeno, že ve smyslu § 73 odst.4 téhož zákona byla doba nepovolení vstupu na území ČR stanovena do 17. 10. 2025. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že za účelem spolehlivého zjištění a ověření své totožnosti doložil žalovanému dne 4. 8. 2025 kopii pobytového průkazu vydaného Ministerstvem vnitra Saúdské Arábie, dne 22. 8. 2025 informoval žalovaného, že disponuje originálem svého občanského průkazu a je připraven jej na vyžádání kdykoli fyzicky předložit za účelem prokázání totožnosti. Žalobce využil oprávnění dle § 73 odst. 9 zákona o azylu a dne 3. 9. 2025 podal novou žádost o povolení vstupu na území. Dne 11. 9. 2025 vydal žalovaný další rozhodnutí, kterým ze stejného důvodu prodloužil dobu, po kterou žalobce nesmí vstoupit na území České republiky, a to do 27. 10. 2025. Jako důvod uvedl skutečnost, že žalobce odmítl vydat doklad totožnosti k odbornému posouzení jeho pravosti Policií ČR. Dle žalobce muselo dojít k nedorozumění, neboť s předáním dokladu k tomuto účelu žádný problém neměl. Tuto skutečnost potvrzuje i následný vývoj, kdy dne 15. 9. 2025 žalovaný doručil žalobci opravné rozhodnutí (oprava spočívala v úpravě doby nepovolení vstupu, a to na dobu do 17. 10. 2025 namísto původně uvedeného 27. 10. 2025), a při této příležitosti mu za přítomnosti zmocněnkyně žalobce předal doklad totožnosti k ověření pravosti. Pokud by k tomuto náhodnému setkání zmocněnkyně se zaměstnancem žalovaného nedošlo, mohlo by být ověření totožnosti dále neúměrně oddalováno. V návaznosti na ověření totožnosti žalobce vydal žalovaný dne 19. 9. 2025 nové rozhodnutí ve věci povolení vstupu, kterým nebyl žalobci vstup povolen z důvodu, že je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí veřejný pořádek. Doba zákazu byla stanovena do 17. 10. 2025. V tomto rozhodnutí žalovaný zároveň potvrdil, že v případě žalobce odpadl důvod pro nepovolení vstupu dle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu, neboť správnímu orgánu žalobce předložil doklad totožnosti, jehož pravost byla ověřena. Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné. 3. Dle žalobce zákon žalovanému neumožňuje, aby poté, co vydal nejprve rozhodnutí o nepovolení vstupu dle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu poté po odpadnutí tohoto důvodu vydal nové rozhodnutí podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Dle žalobce takový postup narušuje právní jistotu žadatele i předvídatelnost rozhodování správního orgánu. Původní rozhodnutí o nepovolení vstupu i všechna navazující rozhodnutí se opírala výhradně o důvod podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu (potřeba spolehlivého zjištění nebo ověření totožnosti). Žalobce tento důvod odstranil tím, že předložil originální platný doklad totožnosti, jehož pravost byla žalovaným ověřena. Správní orgán byl proto dle žalobce povinen mu bez zbytečného odkladu povolit vstup na území. Vydání napadeného rozhodnutí založeného na zcela odlišném důvodu (§ 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu –nebezpečí pro veřejný pořádek) představuje nepřípustné rozšíření důvodů omezení osobní svobody žalobce. Důvody, na které se žalovaný odvolává v napadeném rozhodnutí, mu navíc byly známy již v době vydání prvního rozhodnutí o nepovolení vstupu, nedošlo k žádné změně skutkového stavu, která by mohla odůvodnit uplatnění nového důvodu. Postup žalovaného znamená podle žalobce porušení práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobce neměl možnost se k nově tvrzenému důvodu před jeho vydáním vyjádřit, předložit důkazy či uplatnit námitky. Žalobce poukázal na to, že řízení o nepovolení vstupu podle § 73 a § 74 zákona o azylu představuje ve smyslu čl. 8 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU řízení o zajištění (rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 42 A 1/2024–36 ze dne 13. 3. 2024 a č. j. 53 A 2/2023–22 ze dne 23. 10. 2023). Každé omezení osobní svobody musí být vykládáno restriktivně. Postup žalovaného, který fakticky prodloužil omezení osobní svobody žalobce bez možnosti žalobce účinně se bránit, překračuje meze správního uvážení a představuje nepřípustný zásah do práva žalobce na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Jestliže byl původní důvod zajištění odstraněn, nelze jej nahrazovat jiným, dříve neuplatněným důvodem pouze za účelem prodloužení omezení svobody. Vzhledem k tomu, že skutková situace se po odpadnutí původního důvodu nezměnila a žalovaný měl veškeré skutečnosti k dispozici již při vydání prvního rozhodnutí, byl postup zjevně účelový. 4. Dle žalobce žalovaný dále nesplnil svou povinnost prokázat, že by žalobce představoval hrozbu pro veřejný pořádek ve smyslu § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-601/15 PPU, J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie ze dne 15. 2. 2016. Zajišťovací opatření nelze zakládat na obecném odkazu na veřejný pořádek, aniž by vnitrostátní orgány v každém jednotlivém případě prokázaly, že jednání dané osoby naplňuje konkrétní a individuálně hodnocené ohrožení odpovídající závažnosti zásahu do základních práv, zejména práva na osobní svobodu. Žalovaný uvedl, že žalobce přicestoval do ČR a pokusil se vstoupit na její území bez platného víza či povolení k pobytu. Žalobce nepopírá, že takové jednání je v rozporu s právními předpisy, samo o sobě však není důkazem skutečné hrozby pro bezpečnost státu či veřejný pořádek. Jediný fakt, že cizinec vstoupil do státu neoprávněně, nelze automaticky považovat za reálné, aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti státu. Individuální chování musí představovat konkrétní a závažné ohrožení, nikoli jen formální porušení vstupních pravidel (rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 42 A 1/2024–36 ze dne 13. 3. 2024 a č. j. 56 A 17/2023–28 ze dne 5. 1. 2024). Žalovaný dále dovodil účelovost žádosti o mezinárodní ochranu z toho, že byla podána až po odepření vstupu na území České republiky. Žalobce projevil svůj úmysl požádat v České republice o mezinárodní ochranu v okamžiku, kdy mu byl odepřen vstup na území. Žalobce pochází z odlišného kulturního a jazykového prostředí, nebyl obeznámen s českým právním řádem ani právním řádem jiného evropského státu, zákon o azylu ani žádný přesný postup či formální náležitosti žádosti o mezinárodní ochranu nestanoví, že by tak měl žadatel o azyl učinit ještě před tím, než předloží doklady ke kontrole. Z rozhodovací praxe správních soudů vyplývá, že podání žádosti o mezinárodní ochranu nemusí nutně následovat okamžitě po vstupu na území bezpečné země (rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 50 A 11/2023 - 20 ze dne 9. 8. 2023, rozsudek NSS č. j. 1 Azs 119/2020 – 30 ze dne 17. 6. 2020). Žalovaný neprokázal, že by individuální chování žalobce představovalo skutečné, aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku. 5. Žalobce dále namítl, že žalovaný dále dospěl k závěru, že výše uvedená porušení (vstup na území bez cestovního dokladu a dokladu totožnosti, jakož i bez víza opravňujícího ke vstupu; údajně účelové podání žádosti o mezinárodní ochranu; a nevěrohodná výpověď) svědčí o tom, že by v případě žalobce nebylo uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu účinné. Žalovaný se omezil na formální posouzení situace žalobce, aniž by konkrétně zhodnotil, zda by sledovaného účelu, tedy zajištění přítomnosti žalobce na území České republiky po dobu probíhajícího řízení, nebylo možné dosáhnout mírnějším způsobem. Žalovaný konkrétně neodůvodnil, proč by v případě žalobce nebylo možné očekávat spolupráci se správními orgány při uložení některého ze zvláštních opatření. Obecné tvrzení o systematickém nerespektování právního řádu je paušální. Žalobce také poukázal na nevyhovující podmínky v Přijímacím středisku Praha - Ruzyně, ve kterém se nachází od 2. 7. 2025. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Sdělil, že má za to, že řádně zjistil stav věci, který následně v souladu s platným právem vyhodnotil. Jak je v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedeno, správní orgán po posouzení všech okolností případu zjistil existenci nových důvodů pro nepovolení vstupu žalobce na území dle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, ne