17 A 46/2025 – Městský soud v Praze

17 A 46/2025- 30 - text 9 17 A 46/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobce: proti žalovanému: M. R. bytem XXX zastoupen spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 28. 4. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0376069/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 28. 4. 2024 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0376069/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 28. 4. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0376069/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 28. 4. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 2. Žalobce je občanem Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu vycestoval na území Slovenska, kde měl do 4. 3. 2025 přiznanou dočasnou ochranu. Dočasná ochrana zanikla následně v důsledku jejího neprodloužení, žalobce 16. 4. 2025 ještě z opatrnosti písemně požádal slovenské ministerstvo vnitra o zrušení dočasné ochrany. 3. Žalobcova žádost o dočasnou ochranu v ČR byla následně žalovaným shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), konkrétně že žalobce získal dočasnou ochranou na Slovensku. II. Obsah žaloby 4. Žalobce předně uvedl, že je mu známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledává žalobce za rozpornou s právem EU v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23 (Krasiliva). 5. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odporuje evropskému právu, jelikož bod 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), počítá s právem uprchlých osob zvolit si členský stát EU, ve kterém budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, v návaznosti na což byla dle bodu 15 preambule k Prováděcímu rozhodnutí vyloučena možnost aplikace čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Dle žalobce citovaný rozsudek SDEU neomezuje možnost druhotného pohybu uprchlíků ve smyslu Prováděcího rozhodnutí mezi členskými státy na základě dohodnutého neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, což dokládá také shodnými závěry přijatými Veřejným ochráncem práv dle zprávy o šetření ve věci nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 585/2025/VOP/VVO, č. j. KVOP-14354/2025. 6. Žalobce dále zmínil, že aktuálně již nedisponuje dočasnou ochranou na Slovensku, tudíž by se na něj v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28 neměl vztahovat důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Toto ustanovení nadto považuje žalobce v návaznosti na recentní judikaturu správních soudů (zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42) za rozporné s právem EU. 7. Na základě výše uvedeného proto žalobce navrhl soudu, aby prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 8. Žalovaný uvedl, že žalobci již byla Slovenskem udělena dočasná ochrana, což odpovídá evidenci v Temporary Protection Platform (TPD), žalobce proto není osobou prchající před nebezpečím vyvolaným ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny. 9. Žalovaný dále uvedl, že SDEU řešená situace se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána. Žádost žalobce o dočasnou ochranu byla naopak shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jelikož žalobce měl přiznanou dočasnou ochranu na Slovensku. Žalovaný se rovněž domnívá, že dle logiky směrnice o dočasné ochraně není předpokládán druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU, přičemž český zákonodárce takovou možnost nepřipustil přijetím vstřícnější právní úpravy oproti směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z bodu 16 preambule k Prováděcímu rozhodnutí nedovozuje neomezené právo pohybu osob požívajících dočasnou ochranu dle Prováděcího rozhodnutí napříč členskými státy EU. 10. Žalovaný se taktéž vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu (konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42). Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle žalobce ze směrnice o dočasné ochraně ani českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 Prováděcího rozhodnutí nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 11. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, což dokládá žalovaný tím, že ČR obdobně jako Německo v roce 2024 vydali jednostranná prohlášení, dle kterého se z důvodu vyčerpání stávajících kapacit necítí vázáni původní dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tomto základě Nejvyšší správní soud nemohl své závěry přijmout s ohledem na výluku aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, protože z té se dle žalovaného ČR již vyvázala. 12. Zadruhé citované ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. Byť s tímto závěrem operuje Evropská komise ve sdělení ze dne 21. 3. 2022, č. C/2022/1806, považuje jej žalovaný za Komisí blíže nezdůvodněný. 13. Zatřetí by dle žalovaného přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu znamenalo další vytížení vyčerpaných kapacit ČR. Cílem tzv. Dublinské úmluvy přitom bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, c