17 A 99/2025 – Městský soud v Praze

17 A 99/2025- 32 - text 8 17 A 99/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobců: proti žalovanému: a) K. G., narozená XY b) nezletilý N. G., narozený XY c) nezletilá M. G., narozená XY všichni státní příslušnost Ukrajina všichni bytem XXX všichni zastoupeni spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v označení žádostí žalobců o dočasnou ochranu dne 15. 7. 2025 a dne 28. 7. 2025 za nepřijatelné takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 15. 7. 2025 označil žádost žalobkyně a) zaevidovanou pod sp. zn. OAM-384527/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobkyně a) o dočasnou ochranu ze dne 4. 6. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-384527/DO-2025, jako nepřijatelné. III. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 28. 7. 2025 označil žádost žalobce b) zaevidovanou pod sp. zn. OAM-384528/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. IV. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce b) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobce b) o dočasnou ochranu ze dne 4. 6. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-384528/DO-2025, jako nepřijatelné. V. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 15. 7. 2025 označil žádost žalobkyně c) zaevidovanou pod sp. zn. OAM-384541/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. VI. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně c) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobkyně c) o dočasnou ochranu ze dne 4. 6. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-384541/DO-2025, jako nepřijatelné. VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobci se podanou žalobou domáhají vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jim dne 15. 7. 2025 a 28. 7. 2025 sdělil, že jejich žádosti o dočasnou ochranu byly shledány nepřijatelnými, byl nezákonný. Zároveň požadují, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejich práv, a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před sdělením, že podané žádosti o dočasnou ochranu byly nepřijatelné. 2. Žalobci jsou státními občany Ukrajiny. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou požádali dne 4. 6. 2025 o dočasnou ochranu na území ČR. Žádost byla ze strany žalovaného přijata, následně žalovaný vydal žalobcům ve dnech 15. 7. 2025 a 28. 7. 2025 sdělení o nepřijatelnosti podaných žádostí dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), jelikož žalobci získali v minulosti dočasnou ochranu v Rumunsku. Žalobci se ovšem dne 20. 5. 2025 již vzdali dočasné ochrany od Rumunska, a to přímo na ambasádě Rumunska v Kyjevě. II. Obsah žaloby 3. Žalobci předně uvedli, že je jim známa výluka žádostí o dočasnou ochranu dle Legis Ukrajina ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, tuto výluku ovšem shledávají žalobci rozpornou s právem EU, konkrétně s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 4. Žalobci dále považují postup žalovaného za nezákonný a odporující evropskému právu a judikatuře. Dle žalobců umožňuje Prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“) možnost druhotného pohybu ukrajinských uprchlíků mezi členskými státy EU, s čímž jsou ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina v rozporu. Dle žalobců měl žalovaný v návaznosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. j. 9 Azs 20/2024-37, č. j. 1 Azs 366/2024-42, ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, žalobce poučit o nemožnosti souběžného čerpání práv z dočasné ochrany ve více členských státech EU, umožnit jim vzdát se dočasné ochrany v Rumunsku, a následně jim přiznat dočasnou ochranu. 5. Na základě shora uvedeného proto žalobci navrhli soudu, aby prohlásil, že postup žalovaného byl nezákonný, a aby žalovanému přikázal obnovit stav před označením žádostí žalobců o dočasnou ochranu jako nepřijatelných. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný uvedl, že žalobcům již byla v Rumunsku udělena dočasná ochrana, což odpovídá aktuální či historické evidenci v Temporary Protection Platform (TPD), žalobci proto nejsou osobami prchajícími před nebezpečím vyvolaným ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny. 7. Žalovaný dále uvedl, že SDEU řešená situace se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána. Žádost žalobců o dočasnou ochranu byla naopak shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jelikož žalobci měli přiznanou dočasnou ochranu v Rumunsku. Žalovaný se rovněž domnívá, že dle logiky směrnice o dočasné ochraně není předpokládán druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU, přičemž český zákonodárce takovou možnost nepřipustil přijetím vstřícnější právní úpravy oproti směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný rovněž z bodu 16 preambule k Prováděcímu rozhodnutí č. 1 nedovozuje neomezené právo pohybu osob požívajících dočasnou ochranu dle Prováděcího rozhodnutí č. 1 napříč členskými státy EU. 8. Žalovaný se taktéž vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu (konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42). Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle žalovaného ze směrnice o dočasné ochraně ani českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 Prováděcího rozhodnutí č. 1 nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí č. 1 v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 9. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, tudíž toto právo nemohlo být pouze na tomto základě založeno. Ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. 10. Žalovaný dovozuje, že z nově zavedených recitálů prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“) již vyplývá dostatečně jasně, že evropské právo nezavedlo v případě ukrajinských uprchlíků žádné právo druhotného pohybu, což ostatně odpovídá skutečně projevené vůli členských států. Žalovaný je v této souvislosti přesvědčen, že evropské právo umožňuje osobám opětovně nabýt dočasnou ochranu, ovšem pouze ve státě, ve kterém již dočasnou ochranu v minulosti získala. 11. Na základě výše uvedeného žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou. IV. Posouzení žaloby