2 Ads 33/2003 — Nejvyšší správní soud

17 Af 21/2024- 54 - text 9 17 Af 21/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: TeleMak Group s.r.o., IČO: 24236713 sídlem Jaromírova 6, Praha 2 zastoupena daňovým poradcem ROWAN TAX s.r.o. sídlem Na Pankráci 127, Praha 4 Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č. j. 30503/24/5300-22443-712892, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně brojí podanou žalobou proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání do celkem 24 dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro hl. m. Prahu vztahujícím se postupně k měsícům prosinec 2018 až listopad 2020. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni v předmětných měsících doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) včetně penále, a to z důvodu účasti žalobkyně na daňovém podvodu. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně shledává napadené rozhodnutí v první řadě nepřezkoumatelným z důvodu nesrozumitelnosti. Dle žalobkyně si žalovaný odporuje, kdy místy uvádí, že se žalobkyně vědomě účastnila podvodu na DPH, jinde ale zase přistupuje ke kroku přijetí opatření proti účasti na daňovém podvodu v rámci vědomostního testu, což je ovšem dle žalobkyně vyhrazeno případům nevědomé účasti na daňovém podvodu. Tato nejasnost podle žalobkyně znemožňuje efektivní procesní obranu, neboť každá z těchto variant by vyžadovala odlišnou argumentaci a důkazní strategii. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, č. j. 8 Afs 201/2021-74, a ze dne 29. 11. 2023, č. j. 8 Afs 80/2021-186, dle kterých není důvodné, aby správce daně vyhodnocoval přijatá opatření daňového subjektu, je-li vědomě zapojen do podvodu na DPH. 3. Žalobkyně rovněž tvrdí, že nebyla součástí fiktivního řetězce zasaženého podvodem na DPH. Obchodovala s mobilními telefony, přičemž správce daně ani žalovaný neprokázali, že by právě v tomto obchodním řetězci došlo k daňovému úniku. Pokud k podvodu došlo, pak se měl týkat dřívějších či jiných obchodů dodavatelů žalobkyně, kteří byli zapojeni i do jiných obchodních vztahů. Podle názoru žalobkyně není možné přenášet odpovědnost za daňové pochybení jiných subjektů na i velmi vzdálené obchodní partnery, tj. na žalobkyni, pokud nebyla do těchto transakcí přímo ani nepřímo zapojena. 4. Žalobkyně dále zpochybňuje splnění tzv. vědomostního testu. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgány neprokázaly, že mohla nebo měla vědět o existenci podvodu. Argumenty správce daně, jako jsou hotovostní platby, obchodování s firmami se sídlem na virtuálních adresách, absence písemných smluv, zahraniční původ statutárních orgánů jejích dodavatelů, či skutečnost, že se obchody s mobilními telefony uskutečňovaly pod hranicí 100 000 Kč rozhodné pro přenesení daňové povinnosti, považuje žalobkyně za irelevantní, případně diskriminační. Zdůrazňuje, že obchodovala standardním způsobem, v souladu s běžnou praxí v oboru, a že přijala přiměřená opatření k ověření svých obchodních partnerů. 5. Žalobkyně se konečně vymezuje proti způsobu provedeného dokazování. Tvrdí, že klíčovým důkazem, z něhož správní orgány vycházely, bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vydané Národní centrálou proti organizovanému zločinu, které čerpá z odposlechů. Tyto důkazy jsou podle žalobkyně v daňovém řízení nepřípustné, neboť § 88 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, jejich použití v jiném než trestním řízení výslovně omezuje, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012-62; a ze dne 28. 5. 2021, č. j. 2 Afs 375/2019-46). Správní orgány se podle jejího názoru neopřely o vlastní důkazní činnost, ale převzaly závěry jiného orgánu, čímž zatížily řízení vadou nezákonnosti. Dle žalobkyně je rovněž nezákonné, že správce daně i žalovaný přičetli žalobkyni k tíži to, že někteří svědci využili svého práva nevypovídat dle § 96 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 6. Na základě výše uvedeného navrhla žalobkyně soudu zrušit napadené rozhodnutí, vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a že žalobní námitky nejsou důvodné. K jednotlivým bodům žaloby se žalovaný vyjádřil podrobně a odkázal přitom na obsah zpráv o daňové kontrole, napadeného rozhodnutí a daňového spisu. 8. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole jednoznačně dospěl k závěru, že žalobkyně se podvodu na DPH účastnila nevědomě, resp. že o něm vědět měla a mohla. Přestože některé formulace ve zprávě mohou působit nejednoznačně, při posouzení celého dokumentu je zřejmé, že správce daně vyhodnotil účast žalobkyně jako nedbalostní. Žalovaný rovněž odmítl, že by použití výrazu „minimálně vědět měl a mohl“ zakládalo procesní nejistotu, a zdůraznil, že žalobkyně byla s tímto závěrem seznámena již v průběhu daňové kontroly. Odkaz žalobkyně na judikaturu ohledně nedůvodnosti vyhodnocení přijatých opatření považuje žalovaný za nepříhodný, protože v této věci vycházel pouze z nevědomé účasti na podvodu na DPH. 9. Ve vztahu k tvrzené absenci chybějící daně žalovaný uvedl, že v daném případě nešlo o dva oddělené obchodní řetězce, ale o jeden propojený celek, v němž byly fiktivními plněními snižovány daňové povinnosti z reálných obchodů s mobilními telefony. Dodavatelé žalobkyně si podle zjištění správce daně neoprávněně uplatňovali odpočty z fiktivních plnění, čímž došlo k narušení daňové neutrality. Žalovaný zdůraznil, že i když žalobkyně nebyla přímým účastníkem fiktivních transakcí, byla součástí řetězce, jehož prostřednictvím byl podvod realizován. 10. K námitce nenaplnění vědomostního testu žalovaný uvedl, že správce daně identifikoval řadu objektivních okolností, které ve svém souhrnu nasvědčují tomu, že žalobkyně mohla a měla vědět o své účasti na podvodu. Mezi tyto okolnosti patří například obchodování s rizikovými subjekty, platby v hotovosti, obcházení režimu přenesené daňové povinnosti, absence písemných smluv, komunikace přes jednu e-mailovou adresu a sídla dodavatelů na virtuálních adresách. Dle žalovaného rovněž měli dodavatelé prodávat žalobkyni mobilní telefony pod jejich vlastní nákupní cenou, což by ovšem bylo v rozporu s racionálním ekonomickým uvažováním. Žalovaný zdůraznil, že tyto okolnosti je třeba hodnotit komplexně, nikoli izolovaně. 11. Žalovaný se konečně neztotožnil s námitkou žalobkyně stran procesních vad předcházejícího daňového řízení. Správce daně i žalovaný sice využili usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak nikoli jako jediný nebo klíčový důkaz. Usnesení bylo užito pouze podpůrně pro závěry správce daně i žalovaného, které byly založeny především na důkazech získaných vlastní činností správce daně, což vyplývá mimo jiné z toho, že žalovaný i správce daně dospěli oproti orgánům činným v trestním řízení k závěru o pouze nedbalostní účasti žalobkyně na podvodném jednání. Dle žalovaného je využití jednotlivých závěrů orgánů činných v trestním řízení v rámci daňového řízení přípustné na základě judikatury Nejvyššího správního soudu (konkrétně dle rozsudků ze dne 5. 8. 2020, č. j. 10 Afs 43/2020-35, ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 2587/2017-31, či ze dne 10. 10. 2022, č. j. 10 Afs 105/2020-45). Dle rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017-31, je přípustné i využití úředního záznamu o podání vysvětlení jako důkazního prostředku. Žalovaný i správce daně nadto pracovali se skutkovými zjištěními obsaženými v předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání, ke kterému bylo dospěno mimo jiné na základě odposlechů, ale nikoli s odposlechy samotnými, což žalovaný považuje za přípustné v kontextu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 10 Af 38/2020-292. 12. Žalovaný rovněž nesouhlasil se závěrem žalobkyně, že jí žalovaný a správce daně přičetli k tíži odepření výpovědi ze strany některých svědků. Dle žalovaného tato okolnost nebyla nijak přičtena k tíži, pouze byla vyhodnocena v rámci vědomostního testu jako další prvek propojeného a nestandardního jednání dodavatelů, jelikož svědci obdobně odmítli vypovídat či se nedostavili ke svědecké výpovědi. To ovšem byl dle žalovaného pouze podpůrný argument k faktu, že uvedené společnosti byly personálně propojené skrze osoby jednatelů, což bylo zřejmé z obchodního rejstříku. Uvedená skutečnost proto byla využita pouze jako dílčí indicie podporující závěr správce daně o personální propojenosti dodavatelů. 13. Na základě výše uvedeného navrhl žalovaný soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zam