8 As 118/2012 — Nejvyšší správní soud

19 A 12/2025- 35 - text 16 19 A 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: X. X., narozený dne X státní příslušnost Ruská federace zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 4, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. OAM-39540-36/DP-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. OAM-39540-36/DP-2022, kterým žalovaný zamítl žádost žalobce o a povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žadatel nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. II. Žalobní body 2. Žalobce uvedl, že do ČR přicestoval v roce 2022 na základě dlouhodobého víza za účelem studia. Dne 25. 8. 2022 podal u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žádost o vydání dlouhodobého pobytu za účelem studia. Žalobce postupně studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, poté Českou zemědělskou univerzitu v Praze a od 1. 9. 2023 je studentem Vysoké školy ekonomické v Praze, obor X, aktuálně je studentem 2. ročníku. Lze tedy shrnout, že po 1 roce a půl získal přehled o studiu a stanovil si cíle, kterých chce dosáhnout. Přestože byly ze strany žalobce splněny veškeré formální náležitosti pro vydání pobytového oprávnění a žalobce řádně studuje, došlo v tomto období k ojedinělému excesu a žalobce není osobou trestně zachovalou. 3. Žalobce byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 1 T 4/2024, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu dle § 217 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestný zákoník“). Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 18 měsíců, do 13. 2. 2026. 4. Žalovaný se dostatečně nezabýval konkrétní situací žalobce a bez dalšího žádost zamítl. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005-75: „Soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu (zde ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s.ř.s. obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v článku 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající.“ Stejný přístup je nutno aplikovat i ve vztahu § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“). Pokud by doslovná aplikace zásady přezkumu podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, vedla k tomu, že by soudní přezkum rozhodování o nepovolení vstupu na území nebylo možno pokládat za „účinný přezkum v rozumných intervalech“ požadovaný článkem 5 odst. 4 Úmluvy, vyplývá správnímu soudu povinnost přednostně aplikovat požadavky Úmluvy. To v daném případě znamená povinnost soudu zohlednit i podstatné změny, k nimž došlo po vydání přezkoumávaného rozhodnutí, pokud tyto změny mohly ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) Shishkov proti Bulharsku vést k tomu, že pokračování omezení osobní svobody, které bylo původně nařízeno v souladu se zákonem, se stalo nezákonným. Srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48. 5. Žalobce je toho názoru, že výše uvedený právní názor dopadá i na jeho případ a lze jej analogicky použít. Ačkoliv však subjektivně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, Listina základních práv a svobod cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být nuceným vycestováním z území ČR dotčena. Žalobce byl za své jednání pravomocně odsouzen, kdy jeho trest byl stanoven v rámci odvolacího řízení Městským soudem v Praze a byla zohledněna subjektivní stránka věci. Jiný trest v podobě soudního vyhoštění mu uložen nebyl. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu má však za následek povinnost žalobce vycestovat. S ohledem na současnou situaci v souvislosti s válkou, kterou vede Rusko proti Ukrajině, je více než pravděpodobné, že žalobce bude povolán do armády. 6. Dopady trestu vyhoštění a správního rozhodnutí o zamítnutí žádosti do soukromého života jednotlivce jsou obdobné. Podle názoru žalobce by právo na soukromý život, resp. možné výrazné zásahy do něj, měly být brány v úvahu i v případech jako je tento. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-54, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 60/97 (č. 13/1998 Sb. Rozh. tr.), trest vyhoštění je možné uložit pouze v případech, ve kterých to nevylučují osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v ČR, kde prožil převážnou část svého života. Jen tak je možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života, jen takové rozhodnutí je pak v souladu i s čl. 8 Úmluvy. 7. Žalobce je toho názoru, že žalovaný nepřímo zamítnutím žádosti postavil žalobce do obdobné situace, v podobě následků, jako v případě uložení správního vyhoštění. Městský soud v Praze uložil trest, který je adekvátní přečinu, který spáchal, záměrem zákonodárce není rozšířit dopady uloženého trestu do dalších subjektivních práv žalobce. Žalobce svého jednání velmi lituje, poučil se a v rámci sebereflexe vede spořádaný život a úspěšně studuje. 8. Žalovaný nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 18/2012-45, bodu 31, podle kterého v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného a soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury ESLP, vztahující se ke čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména rozsah v jakém byl soukromý nebo rodinný život narušen, délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země původu, imigrační historii cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. 9. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neposoudil dostatečně přezkoumatelným způsobem skutečnost, zda by žalobce nebyl ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi původu ve smyslu čl. 8 Úmluvy s vazbou na soukromé a sociální vazby na území ČR. Jak uvedl rozšířený senát, relevantní újmu pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a odst. 1 a 2 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), by mohla představovat pouze újma ve státě stěžovatelova původu. Žalobce namítá, že žalovaný se obavami žalobce v návaznosti na situaci v Rusku odmítl dostatečně přezkoumatelným způsobem zabývat. Podle Nejvyššího správního soudu dostatečná ochrana před nuceným vycestováním v rozporu s čl. 8 Úmluvy bude poskytována již v řízeních o pobytových oprávněních, resp. v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění. Zamezit nucenému vycestování v rozporu s čl. 8 Úmluvy v situaci, kdy případný rozpor v takových řízeních není náležitě zohledněn, je poté možno vízem za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců, které poskytuje pobytové oprávnění na dobu nezbytnou pro vyřešení pobytového statusu. Právě oprávnění cizince žádat o udělení víza za účelem strpění pobytu, a to i mimo rámec řízení o vyhoštění (§ 33 odst. 3 ve spojení s § 120a zákona o pobytu cizinců), shledal sedmý senát adekvátním pro řešení typických situací žadatelů o mezinárodní ochranu z důvodu rozporu vycestování s čl. 8 Úmluvy. 10. Žalobce se