19 A 39/2025 – Městský soud v Praze

19 A 39/2025- 60 - text 26 19 A 39/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost Nigerijská federativní republika zastoupený zmocněnkyní Mgr. X, narozenou dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2025, č. j. MV-58568-13/OAM-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2025, č. j. MV-58568-13/OAM-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 2. 3. 2025, č. j. CPR-35149-21/ČJ-2024-931200-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydané Policií České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie, Přijímací středisko Zastávka (dále jen „správní orgán I. stupně“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba jeden rok, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Zároveň byla stanovena doba k vycestování z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. II. Žalobní body 2. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s přezkumem důvodů znemožňujících vycestování. Žalobce během výslechu dne 1. 7. 2024 vypověděl, že měl v Nigérii problémy s pasteveckou skupinou Fulanů, přičemž tito pastevci ho chtěli zabít. Z Nigérie poté uprchl po konfliktu s touto skupinou, kdy Fulani napadli jeho farmu. V současné době je jeho dům v Nigérii vypálený a jeho matka a sourozenci bydlí v azylovém domě. 3. V rámci prvoinstančního rozhodnutí se správní orgán s tvrzeními žalobce vypořádal pouze jednoduchým argumentem, že šlo o jednání soukromých osob, což údajně nelze podřadit pod důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, dále má žalobce údajně možnost obrátit se na bezpečnostní složky státu a požádat o pomoc. Při posuzování hrozby skutečného nebezpečí je potřeba brát v potaz i jednání soukromých osob za předpokladu, že státní orgány nejsou schopny nebo ochotny poskytnout ochranu (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2024, č. j. 5 Azs 131/2024-24). Žalobce odkazoval na zdroje, dle nichž nigerijská vláda není schopna poskytnout před nebezpečím ze strany Fulanů účinnou ochranu i z důvodu podezření ze spolupráce s fulanskými útočníky. Žalovaný na tento argument v napadeném rozhodnutí reaguje tím, že se žalobce ochrany nigerijských státních orgánů ani nepokusil domoci a „v takovém případě jsou jeho další námitky o nedostatečnosti reakce nigerijských státních orgánů čistě spekulativní“. Žalovaný tak nebere v potaz, že podmínka schopnosti či ochoty státních orgánů poskytnout ochranu předpokládá právě situace, kdy se osoba nebude moci na orgány své země obrátit, neboť má odůvodněný předpoklad, že jí účinná pomoc nebude z nějakého důvodu poskytnuta. 4. Žalobce odkázal na judikaturu k řízení o udělení mezinárodní ochrany, například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, a dále ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009-51. 5. Pokud tedy žalovaný došel k závěru, že se žalobce měl obrátit na nigerijské státní orgány, ale žalobce zároveň v odvolání uváděl informace dokládající, že tak učinit nemohl, byl žalovaný povinen zajistit si relevantní informace o zemi původu, na základě nichž by byl schopen objektivně posoudit, jakým způsobem se nigerijské státní orgány k problému fulanské agrese staví a jak jsou schopny své občany před tímto problémem chránit. To ovšem žalovaný neučinil, a to ač Informace OAMP: Nigérie - Fulové z 19. 8. 2021 uvádí, že mezi příčiny konfliktu patří mimo jiné nedostatek politické vůle a liknavý přístup úřadů, které nejsou s to vymáhat existující práva a spravedlnost ponechávají v rukou občanů. Samotné podklady pro rozhodnutí tak naznačují, že nigerijská vláda není schopna své občany účinně chránit, což mělo žalovaného vést k tomu, že by si k této otázce opatřil více relevantních informací, namísto stručného odůvodnění, že se žalobce měl obrátit na státní orgány. 6. V souvislosti s vnitrostátní ochranou žalovaný dále uvádí, že žalobce měl možnost vyhledat ochranu ve své domovské zemi i formou vnitřního přesídlení. Soudí tak čistě na základě toho, že žalobce během pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, že jeho rodina po útoku Fulanů z farmy odjela a získala útočiště na armádou hlídaném místě v obci P. Žalovaný si tak nezajistil relevantních informace a z pouhé skutečnosti, že se rodina žalobce po útocích na jaře 2023 přesunula do uprchlického tábora, vyvodil, že vnitřní přesídlení je reálným a účinným řešením pronásledování ze strany Fulanů. Žalovaný měl přitom k dispozici žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany v případě žalobce (žalobce tuto žalobu zasílal žalovanému dne 23. 12. 2024), kde je poměrně obšírně rozvedeno, z jakých důvodů vnitřní přesídlení není reálným a účinným řešením pronásledování ze strany Fulanů. 7. Při posuzování vnitřního přesídlení nelze pouze vycházet z obecné informace, že v Nigérii jsou zřizovány tábory pro vnitřně vysídlené osoby, žalovaný si měl mimo jiné opatřit i informace o reálném fungování těchto táborů a reálné situaci vnitřně vysídlených osob v Nigérii, což ovšem neučinil. Žalobce též odkázal na kritéria dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74. 8. Ke konci roku 2023 žilo v Nigérii zhruba 3,3 milionu osob ve vnitřním vysídlení, přičemž zpráva Internal Displacement Monitoring Centre z roku 2024 zmiňuje, že „při absenci trvalých řešení počet lidí žijících ve vysídlení se nadále zvyšoval. Ničení domovů a nejistota v oblastech původu patřily k hlavním překážkám, které lidem bránily v návratu. Omezený přístup ke službám a k pomoci v hostitelských oblastech také zůstával hlavním problémem.“ 9. Podle zprávy organizace IOM z roku 2024 žilo ve státě Plateau ke konci roku 2023 na 54 457 osob ve vnitřním vysídlení. Zpráva No Road Home organizace Open Doors ale upozorňuje, že čísla mohou být ještě vyšší: „IOM oznámila, že ve státě Plateau je umístěno 54 457 vnitřně vysídlených osob k prosinci 2023. Když však naši výzkumníci kontaktovali místní agentury, jako je Mwaghavul DevelopmentAssociation (MDA), sdělily, že výrazně vyšší počty vnitřně vysídlených osob; údaje IOM byly téměř o 80 % nižší. MDA například zdokumentovala 103 000 vnitřně vysídlených osob jen v Mangu LGA k lednu 2024.“ Dle zprávy IOM pak pouze 2 % vnitřně vysídlených osob žijí ve státě Plateau ve speciálně zřízených táborech, naopak většina z nich přebývá v tzv. hostitelských komunitách, tedy například u přátel, příbuzných či neznámých lidí. 10. Článek v Journal on Migration and Human Security (Social Inclusion and Justice for the Internally Displaced by the Herdsmen-Farmers Conflict in Benue State, Nigeria) z roku 2024 popisuje, že důvodem, proč tak malé procento vnitřně vysídlených osob v Nigérii zůstává v oficiálních táborech jsou i špatné materiální podmínky, které zde panují; „Vnitřně vysídlené osoby hlásí hrubě nevyhovující přístřeší v oficiálních táborech, kde jsou namačkány v malých místnostech s různými rodinami bez odpovídajícího vybavení na spaní. Popisují také, že přístřešky nemají okna ani dveře, což vyvolává obavy o bezpečnost. (...) V neoficiálních táborech zjištění studie ukazují, že s vnitřně vysídlenými osobami je zacházeno bez jakéhokoli prvku spravedlnosti, neboť žijí v těch nejznepokojivějších podmínkách bez vládou přidělených přístřešků a věcí na spaní (...).“ Kromě špatných materiálních podmínek článek popisuje i nedostatečné zajištění bezpečnosti: „Kromě nejistoty v jejich domovských vesnicích nejsou bezpečné ani tábory pro vnitřně vysídlené osoby. Respondenti z oficiálních i neoficiálních táborů informovali o ohrožení života a majetku v sousedních obcích a o hrozbách, které představují pro klidný život v jejich táborech. V oficiálních táborech uváděli případ obnovených útoků na tábor vnitřně vysídlených osob v sousední osadě Abagana. Obávali se, že by se mohli stát dalšími oběťmi, protože vláda nezajistila bezpečnost v jejich táborech: (...) Vnitřní uprchlíci uváděli, že v oficiálních a neoficiálních táborech nejsou žádná vládní bezpečnostní opatření. Uvedli také, že vláda nezajistila bezpečnost jejich táborů.“ 11. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, č. j. 45 Az 23/2018-55, který zdůrazňuje, že je při posuzování otázky vnitřního přesídlení třeba pečlivě vyhodnotit, zda tím pro žalobce zmizí hrozba