19 A 45/2025 – Městský soud v Praze

19 A 45/2025- 39 - text 16 19 A 45/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: A. A. S., narozený dne X státní příslušnost Pákistánská islámská republika t. č. X zastoupený Sdružením pro integraci a migraci, o.p.s. sídlem Havlíčkovo náměstí 2, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2025, č. j. OAM-1047/LE-LE05-LE05-NV-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný nepovolil žalobci vstup na území České republiky (dále jen „ČR“) na základě § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přičemž doba, na niž se nepovoluje vstup na území ČR, byla podle § 73 odst. 4 zákona o azylu stanovena do 13. 10. 2025. II. Žalobní body 2. Dle žalovaného byly v případě žalobce naplněny důvody pro nepovolení vstupu na území podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, protože existuje důvodná obava, že by žalobce mohl v případě povolení vstupu představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Je nezbytné s ním vést řízení o udělení mezinárodní ochrany za současného omezení jeho osobní svobody, protože nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Podle názoru žalobce správní orgán neprokázal, že by žalobce představoval hrozbu pro veřejný pořádek podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. 3. Pro žalovaného bylo podstatné, že žalobce přicestoval do ČR a pokusil se vstoupit na její území, ačkoliv k tomu nedisponoval platným vízem ani pobytovým oprávněním. Do ČR přicestoval za použití padělku cestovního dokladu, který mu zařídil za úplatu převaděč. Z jeho výpovědi vyplývá, že v ČR nechce setrvat a chce pokračovat do Nizozemska, kde má známé a kde chce pracovat. K tomuto žalobce odkázal na výklad pojmu „veřejný pořádek“ v kontextu zajištění žadatele o mezinárodní ochranu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C‑601/15 PPU, J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie ze dne 15. 2. 2016. 4. Žalovaný uvádí, že žalobce přicestoval do ČR a pokusil se vstoupit na její území bez platného víza či povolení k pobytu. Žalobce nepopírá, že takové jednání je v rozporu s právními předpisy; samo o sobě však není důkazem skutečné hrozby pro bezpečnost státu či veřejný pořádek. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pouhý fakt nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR nepředstavuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. rozsudek ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 Azs 119/2020-30, rozsudek ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 Azs 312/2016-31 či usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151). Pokud je neoprávněný vstup spojen s podáním žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu obavy z pronásledování, nelze hrozbu pro veřejný pořádek dovozovat pouze z absence platného pobytového oprávnění. 5. Žalobce je příslušníkem náboženské menšiny Ahmadíjů, kteří v Pákistánu čelí dlouhodobé a systematické perzekuci. Od roku 1974, kdy byli ústavně prohlášeni za „nemuslimy“, jsou jejich náboženské projevy kriminalizovány, což zahrnuje zákaz identifikace jako muslim, používání islámské symboliky či veřejné praktikování víry. Od roku 1984 byly přijaty další zákony, které dále omezily jejich náboženskou svobodu. Ahmadíjové jsou vystaveni rozsáhlému násilí, včetně vražd, útoků na modlitebny, ničení hrobů, falešných obvinění z rouhání, svévolného zadržování, diskriminace v politickém i veřejném životě a nenávistné propagandy – často ze strany extremistických skupin, ale i za mlčenlivé účasti nebo nečinnosti státních orgánů. Podle mezinárodních organizací je jejich perzekuce zakotvena v zákonech a podporována státem. Úřady často nechrání Ahmadíje před útoky, naopak někdy oběti kriminalizují. Situace se dále zhoršila v letech 2023 a 2024, kdy došlo k nárůstu útoků, zatčení během svátků a zásahům do jejich soukromého i náboženského života. Tito lidé nejsou v praxi chráněni ani rozhodnutími soudů a jejich základní práva jsou systematicky porušována. V této souvislosti žalobce odkázal na různé zdroje. 6. Žalobce neměl reálnou možnost legálně opustit Pákistán a požádat o mezinárodní ochranu v bezpečné zemi, neboť jako příslušník náboženské menšiny Ahmadíja čelil systémové diskriminaci. Získání právní pomoci či kontakt s úřady je pro Ahmadíje obtížné a pokus o legální vycestování (například za účelem podání vízové nebo azylové žádosti) je spojen s vysokým rizikem dalšího pronásledování, neboť taková aktivita může být odhalena a zneužita státními orgány. 7. Žalovaný dále dovozuje existenci nebezpečí pro veřejný pořádek z použití padělaného cestovního dokladu. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 52 A 12/2023–38, potvrzený usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j. 9 Azs 221/2023-24, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 58 A 3/2023–37, potvrzený usnesením ze dne 15. 12. 2023, č. j. 4 Azs 311/2023-25. Ve všech těchto případech se jednalo o žadatele o mezinárodní ochranu, jimž bylo nepovoleno vstoupit na území z důvodu údajného ohrožení veřejného pořádku, přičemž rozhodným faktorem bylo pouze padělané vízum. Soudy však konstatovaly, že samotné použití padělaného víza nepostačuje ke konstatování skutečného ohrožení veřejného pořádku bez další individualizace jednání. Ve světle judikatury a výkladu pojmů „bezpečnost státu“ a „veřejný pořádek,“ by muselo jít o jednání zjevně závažnější povahy, než je samotné použití padělaného dokladu. 8. V daném případě je nezbytné zohlednit také osobní situaci žalobce, a to zejména v kontextu systematického pronásledování příslušníků náboženské menšiny Ahmadíja v Pákistánu. Jednalo se o jeho první cestu mimo území Pákistánu, kterou absolvoval výhradně na základě pokynů zprostředkovatele, ve snaze dostat se do bezpečné země. Žalobce neměl žádné právní povědomí o způsobu cestování ani o povaze či pravosti dokladů, které mu byly předány, a nebyl schopen posoudit, do jaké míry může být takový postup právně problematický. 9. Žalovaný dále tvrdí, že žalobce hodlá v porušování právních předpisů pokračovat tím, že chce opustit ČR a dostat se do Nizozemska. Toto tvrzení žalovaný vyvozuje z odpovědi žalobce při podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce také uvedl, že bylo domluveno, že po příletu pojede taxíkem do Nizozemska. Žalovaný však nezjišťoval širší kontext situace. Žalobce si cílovou destinaci sám nevybral – cesta do Nizozemska mu byla sdělena převaděčem, který zajišťoval celou přepravu. Žalobce neměl možnost ovlivnit trasu ani cílovou destinaci a přijal ji pouze jako součást zajištěného úniku ze země. Z tohoto důvodu následně kontaktoval známé ahmadíjské krajany v Nizozemsku. O tom svědčí i skutečnost, že po příletu nevěděl, že se nachází v Praze, a měl pouze informaci, že se má přesunout taxíkem dál do Nizozemska. Žalobce nemá v úmyslu pokračovat v cestě po tom, co požádal o mezinárodní ochranu v ČR. Jeho předchozí tvrzení bylo popisem původního plánu převaděče, kterému se podřídil. Nelze vyvozovat jednoznačný závěr o úmyslu žalobce porušovat právní předpisy či ohrožovat veřejný pořádek pouze na základě jeho uvedení cílové destinace (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2023, č j. 9 Azs 221/2023-24). 10. Dále bylo pro žalovaného podstatné, žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co mu byl odepřen vstup na území ČR, když skutečnosti, které vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, mu byly známy již před příjezdem do ČR a před samotným odepřením vstupu. Žádost o mezinárodní ochranu se správnímu orgánu proto jeví jako účelová. Žalobce nepřicestoval do ČR z žádné země, kde by mu hrozilo nebezpečí, nýbrž ze Spojených arabských emirátů, přičemž předtím pobýval v Kataru. 11. Žalobce však pochází ze zcela odlišného kulturního a jazykového prostředí, nebyl obeznámen s českým právním řádem ani právním řádem jiného evropského státu, který se podílí na Společném evropském azylovém systému, a ani nezná přesný postup pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochranu, ať již v ČR nebo v jiném evropském státě. Český zákon o azylu ani žádný přesný postup či formální náležitosti žádosti o mezinárodní ochranu nestanoví, že by tak měl žadatel o azyl učinit ještě před tím, než předloží doklady ke kontrole. Z rozhodovací praxe správních soudů vyplývá, že podání žádosti o mezinárodní ochranu nemusí nutně následovat okamžitě po vstupu na území bezpečné země. Například Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 8. 2023, č. j. 50 A 11/2023-20, konstatoval, že „nespatřuje nic závadného na tom, že se osoba zamýšlející požádat po příletu o mezinárodní o