19 Az 22/2025 – Městský soud v Praze

19 Az 22/2025- 17 - text 8 19 Az 22/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: B. N., narozený dne X státní příslušnost Republika Uzbekistán zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2025, č. j. OAM-631/ZA-ZA11-ZA05-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2025, č. j. OAM-631/ZA-ZA11-ZA05-2025, kterým žalovaný rozhodl o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), z důvodu nepřípustnosti podle ust. § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že druhá v pořadí podaná žádost vykazuje oproti původně prezentované argumentaci novinky v zesíleného tlaku na jeho osobu ze strany vymahačů, kteří po něm vymáhají úhradu neuhrazené pohledávky, kterou není v silách žalobce splatit. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce je státním příslušníkem Uzbekistánu, který stran důvodů pro udělení mezinárodní ochrany uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení. Celá jeho rodina žije v domovském státě. Žalobce pokládá napadané rozhodnutí za nezákonné, neboť z jeho odůvodnění vyplývá, že se správní orgán odmítl podanou žádostí věcně zabývat s ohledem na závěr, že žalobce nečelí azylově relevantnímu pronásledování. Žalovaný nepostupoval dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil skutečný stav věci a zcela pominul ústřední bod výpovědi žalobce, a sice opakující vydírání, které mu je komunikováno přes rodinu žijící v Uzbekistánu, ale i napřímo. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné již z důvodu nedostatku odůvodnění, kdy se nijak nezaobírá hodnocením činnosti policejního orgánu v Uzbekistánu, nejsou vyvráceny obavy žalobce z možného pronásledování. 3. Je-li proces hodnocení důkazů založen na jejich pořízení a následném vypořádání (a to nejprve izolovaně a poté ve vzájemném kontextu), v tomto uvedené rozhodnutí zaostává, žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007-66. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, co si správní orgán myslí o důvodech obav žalobce, natož komparace s odůvodněním prvotní žádosti žalobce, pro kterou pokládá správní orgán nyní projednávanou věc za duplicitní. Skutečnost, že žalobce čelí stejným obtížím, jaké popisoval v prvotní žádosti, i nyní, neznamená, že podává duplicitní žádost, a to s ohledem na zesílené incidenty, kdy osoby, které od něj vymáhají peníze, opakovaně navštěvují jeho rodiče a tlak na jeho osobu je zesílen. Nad rámec uvedeného je pak zapotřebí akcentovat i tu skutečnost, že žalobce je k podání žádosti motivován i humanitárními důvody, když není schopen prací v domovském státě zabezpečit životní náklady své rodiny, v ČR nalezl uplatnění a prosadil se na trhu práce. III. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Navrhl žalobu zamítnout. IV. Obsah správního spisu 5. Žalobce podal dne 18. 4. 2024 první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl dne 23. 4. 2024, že je ženatý a v Uzbekistánu má ženu a dvě děti. Z vlasti vycestoval v roce 2023. V minulosti neměl žádné povolení k pobytu ve státech Evropské unie, měl pouze řecké vízum, rok také pobýval pracovně v Rusku. Je bezúhonný, nikdy nebyl trestně stíhán. K důvodům své žádosti uvedl, že se do Uzbekistánu nemůže vrátit kvůli dluhům. V roce 2021 si půjčil peníze od muže, který mu teď pravidelně volá a požaduje je zpět. Při pohovoru dne 23. 4. 2024 sdělil, že přicestoval, protože má v České republice (dále jen ČR“) známé. Pracovní vízum si nevyřídil, protože se o to 3x neúspěšně pokoušel, přičemž potřetí šlo o podvod a dostal řecké turistické vízum, o kterém mu zprostředkovatel tvrdil, že na základě tohoto víza smí v ČR pracovat. Peníze dluží švagrovi, ten mu každý den volá, vyhrožuje mu, že si půjde stěžovat na policii. Na dluh si nemůže v Uzbekistánu vydělat, protože je tam příliš nízká mzda. Jeho plánem do budoucna je v ČR pracovat, platit daně, vydělat si a splatit dluh. Momentálně pracuje na brigádách, protože ho nikdo nechce zaměstnat, neboť je v ČR nelegálně. Kdyby se vrátil do Uzbekistánu, osoba, které dluží peníze, by se obrátila na policii. Věřitel má k půjčce potvrzení v podobě výpisu z účtu. V Uzbekistánu by svou situaci vyřešit nemohl, protože průměrná výplata je tam 100 až 150 USD. Dluh nemůže splatit kvůli válce na Ukrajině, kvůli které nemůže provozovat svůj obchod v Rusku, protože slyšel, že cizinci se v Rusku odvádějí na frontu. Jiné důvody pro svou žádost o mezinárodní ochranu nemá. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 10. 2024, č. j. OAM-542/ZA-ZA12-ZA21-2024, rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona azylu. 6. Žalobce v žalobě proti prvnímu rozhodnutí žalovaného namítal, že jeho obavy souvisí s pronásledováním ze strany věřitele, od kterého si půjčil významnou finanční částku, přičemž neuhrazení půjčky vyústí v jeho trestní stíhání v domovském státě. Žalovaný se dostatečně nezaobíral pozicí uzbecké policejní složky, potažmo existencí případného orgánu vnitřní kontroly, který by dohlížel na zákonnost postupů policistů. Uvedl, že pokud čelil výhrůžkám již v době pobytu v domovském státě a následně i po přesídlení, tak se nedomnívá, že by se situace po jeho návratu uklidnila. Namítal nedostatečné posouzení důvodů pro udělení tzv. humanitárního azylu, kdy z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by se správní orgán věnoval posouzení ekonomické situace v domovskému státu žalobce, resp. možnosti či nemožnosti dosažení adekvátního výdělku pro obživu rodiny. 7. Tuto žalobu zamítl zdejší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 13 Az 37/2024-20, když uzavřel, že žalobce rezignoval na jakékoliv kroky vedoucí k získání pomoci v domovském státě, není možné se domnívat, že by mu adekvátní pomoc poskytnuta nebyla. Soudu je z jeho činnosti (rozsudek ze dne 20. 12. 2023, č. j. 13 Az 3/2023-29) známo, že v případě nečinnosti policie je možné v Uzbekistánu podat stížnost. Zejména po reformách v rámci uzbecké policie je tato schopná přijmout opatření. Dále může zakročit úřad ombudsmana, avšak jsou případy, kdy je ochrana neefektivní, a to zejména, když je potřeba chránit zájem státu. Také je možné podat stížnost na policii v kanceláři prokuratury, která má na starost monitoring legitimity činnosti policejních úředníků. V Uzbekistánu rovněž existují prostředky ochrany, které jsou dostatečně účinné, aby byla žalobci poskytnuta ochrana v zemi původu. Bylo tedy namístě, aby žalobce nejprve využil prostředky vnitrostátní ochrany, které mu jeho domovský stát nabízí. 8. Kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2025, č. j. 6 Azs 33/2025-28. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z tvrzení stěžovatele vyplynulo, že motivem k opuštění země původu byl dluh, který tam měl, a potíže s věřitelem, jemuž svůj dluh nebyl schopen splácet, pročež mu hrozilo trestní stíhání. Městský soud se tak příhodně zabýval otázkou, zda v případě stěžovatele jde o pronásledování či hrozbu vážné újmy ve smyslu zákona o azylu, když původcem výhrůžek je jeho věřitel. K této otázce existuje četná judikatura (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54, nebo ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008-101, č. 1806/2009 Sb. NSS). Z judikaturních východisek městský soud správně vycházel, když dospěl k závěru, že stěžovatel se nepokusil svou situaci vyřešit prostřednictvím vnitrostátní ochrany, a proto není možné poskytnout ochranu mezinárodní. V takové situaci totiž nelze případ podřadit pod pronásledování či hrozbu vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Městský soud přiléhavě odkázal rovněž na judikaturu, podle níž sama nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit, není podřaditelná pod azylově relevantní důvody (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37). Horší socio-ekonomická situace ani odlišný standard ochrany práv jednotlivců v zemi původu ve srovnání s ČR bez dalšího nezakládá důvod pro udělení azylu v ČR, podstatná pro posouzení naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu je konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1.