6 Ads 87/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Ad 12/2024- 47 - text  9 2 Ad 12/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou v právní věci žalobce: X bytem X zastoupený Mgr. Ing. Janem Soudkem, advokátem sídlem Bělehradská 1909/34, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j.: MPSV-2023/265240-711/2 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j.: MPSV-2023/265240-711/2 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště pro Prahu a střední Čechy (dále jen „ČSSZ“), ze dne 23. 11. 2023, č. j. X, kterým bylo ve zkráceném přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 a § 98 správního řádu změněno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ze dne 14. 6. 2023, č. j. X, ve věci zhodnocení doby a rozsahu péče žalobce o jeho matku, paní X (dále jen „opečovávaná osoba“). II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí ČSSZ jsou v rozporu s právními předpisy, nesprávná a nespravedlivá. Po obecném popisu vývoje domácí péče o osoby závislé na pomoci jiných osob a judikatury žalobce konstatoval, že orgány správy sociálního zabezpečení postupovaly podle obsoletní úpravy a přisvojily si více pravomocí, než jim přísluší. Stanovily totiž další podmínky pro uznání doby péče za náhradní dobu, čímž porušily čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Správní úvaha týkající se dostatečnosti poskytované péče přináleží úřadům práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 108/2006 Sb.“). Ze zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), vyplývá pro předmětné řízení jen ověření jednoduchých podmínek největšího podílu (§ 14 odst. 2), osobní péče účastníka (§ 5) a rozhodnutí (§ 12 odst. 1), naopak se nepředpokládá žádný minimální hodinový rozsah péče. Nezákonný je požadavek, aby pečující osoba „plně“ osobně pečovala. ČSSZ pochybila, když názor PSSZ podepřela více než deset let neplatným ustanovením § 2 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., zejména, když už tehdy bylo zrušeno zákonné zmocnění žalovaného v § 108 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. 3. Podle žalobce neexistuje ani věcný důvod pro paušální vyloučení souběhu řádné osobní péče a zaměstnání na obvyklou pracovní dobu. Rozsah pracovní doby je jen jednou ze složek určujících časovou, fyzickou a duševní zátěž ze zaměstnání. Jediným spravedlivým kritériem může být poskytování odpovídající péče, ovšem ke kontrole nemají orgány správy sociálního zabezpečení pravomoc ani příležitost, neboť se žádost o uznání zpravidla podává až dlouho po zahájení péče. Po zrušení § 2 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. nemá pečující osoba běžně dostupnou informaci, jak budou její péče a souběh se zaměstnáním posuzovány, jak ji má uspořádat a jaké důkazy si má po dobu péče shromažďovat, v čemž žalobce shledává porušení předvídatelnosti rozhodování. Jak se žalobce domnívá, veřejným zájmem je motivovat náhradní dobou k péči i osoby, které vedle ní pracují a pro které zapojení do péče znamená pokles příjmů. 4. Dále žalobce tvrdil, že PSSZ pochybila, když nezkoumala, zda zaměstnání nebylo vykonáváno za jiných podmínek, jež nebránily řádnému výkonu péče. PSSZ vycházela jen z formálního hlediska délky stanovené pracovní doby, přičemž žalobce nebyl vyzván k doložení jiných podmínek. Dotazování u zaměstnavatelů nebylo bez souhlasu žalobce legální a nevedlo k pravdivému zjištění. Žalobce si organizoval práci tak, aby nebránila řádnému výkonu péče. U společnosti Accenture Services, s.r.o., mohl čerpat pracovní volno pro péči o osobu blízkou s napracováním v jinou dobu, pročež se čerpání nemusí projevovat v evidenčních listech. K péči mohl žalobce využívat také přestávky na oběd a na řadu pracovních úkolů se žalobce mohl připravovat z domova. Větší část pracovních úkolů i u dalších zaměstnavatelů nebyla na překážku tomu, aby se žalobce mohl neodkladným úkolům péče věnovat dálkovým způsobem i z místa výkonu zaměstnání. Žalovaný ignoroval návrh žalobce na provedení důkazu evidencí příchodů a odchodů. 5. Žalobce péči o matku vykonával řádně podle jejích potřeb, přičemž žalobcova matka neprojevila za pět let péče žádnou stížnost. PSSZ nijak nezpochybnila řádné poskytování péče ani věcně neprokázala, že by ji žalobce nemohl poskytovat. PSSZ své rozhodnutí a neoprávněné správní uvážení řádně nezdůvodnila, uvedla-li pouze pravidlo bez právního podkladu a bez přiřazení rozhodujících skutečností jednotlivým ustanovením pravidla. V právních předpisech neexistuje žádný standard minimálního množství času věnovaného péči, nicméně pokud podle žalobcova propočtu jedna osoba dokonce s částečným úvazkem může poskytovat osobní péči osobě se závislostí stupně IV, nelze pochybovat, že osoba zaměstnaná na plný úvazek může poskytovat řádnou péči osobě se závislostí stupně II. 6. V důsledku zamítavých výroků byl žalobce zkrácen na výši důchodu řádově o několik set Kč měsíčně. Nemohl se ucházet o lépe placená náročná zaměstnání s přesčasy, s pracovními cestami a s omezeným uvolňováním při překážkách v práci. 7. Žalobce dále namítl, že mu rozhodnutí PSSZ ze dne 14. 6. 2023, č. j. X nebylo řádně doručeno, a tudíž nenabylo právní moci. Další vadu spatřoval v nesprávném vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí PSSZ ze dne 28. 2. 2019, č.j. X a v nesprávném označení data doručení odvolání proti rozhodnutí ČSSZ v napadeném rozhodnutí. 8. Žalobce závěrem navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a výroky č. I, II a IV rozhodnutí ČSSZ ze dne 23. 11. 2023 a výroky č. I, II a IV rozhodnutí PSSZ. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 13 Ad 16/2019-32, byly šetřeny konkrétní podmínky zaměstnání žalobce v dobách od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013, od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2014 a od 29. 6. 2015 do 20. 9. 2015. Podle evidenčního listu důchodového pojištění měl žalobce v roce 2013 jen pět dnů vyloučené doby a v dalších obdobích nebyla evidována žádná vyloučená doba, zohlednila se i doba dojíždění žalobce v rozsahu cca 1,5 hodiny denně. Výkon výdělečné činnosti na plný pracovní úvazek v uvedených dobách žalobci zajistil plnohodnotnou příspěvkovou účast na důchodovém pojištění. Souběžný výkon zaměstnání na plný pracovní úvazek, navíc na pracovišti ve značné vzdálenosti od místa pobytu, správní orgány hodnotily jako překážku výkonu osobní péče. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 5 Ads 66/2018, a navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 10. Žalobce ve své replice sdělil, že pro opečovávanou osobu nebyl třeba stálý dohled, natož dozor. K výčtu evidovanému čerpání volna je třeba připomenout, že je klíčové, zda byly vytvořeny podmínky, a nikoli zda byly využívány. Názor Nejvyššího správního soudu v judikátu citovaném žalobcem neodpovídá současné úpravě. Tvrzení, že zrušením předpisu nedošlo k žádné změně právní úpravy, popírá význam právních předpisů. Není rozhodné, zda snad orgány správy sociálního zabezpečení nezamýšlely žádnou jinou změnu než přejmenování právních institutů. IV. Obsah správního spisu 11. Rozhodnutím PSSZ ze dne 14. 6. 2023, č. j. X, s právní mocí ke dni 26. 7. 2023, bylo stanoveno, že žalobce nelze považovat za osobu pečující o osobu závislou na péči jiné osoby, a to v období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013 ve smyslu § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2013 (výrok I), v období od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2014 (výrok II) a v období od 29. 6. 2015 do 20. 9. 2015 (výrok IV) ve smyslu § 5 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 1. 2018. Podmínka osobní péče o osobu závislou při výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti je totiž považována za splněnou jen tehdy, je-li zaměstnání konáno při zkrácení pracovní doby nebo za jiných takových podmínek, které nebrání řádnému výkonu péče. V ostatních dobách, tj. od 1. 2. 2014 do 31. 3. 2014 (výrok III), od 1. 9. 2016 do 31. 1. 2018 (výrok V) a od 1. 2. 2018 do 7. 4. 2020 (výrok VI), žalobce podmínky § 5 odst. 2 písm. e) a d) zákona o důchodovém pojištění naopak splňoval. 12. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 23. 11. 2023, č. j. X, byl dle § 98 správního řádu změněn výrok VI rozhodnutí PSSZ ze dne 14. 6. 2023, č. j. X, tak, že žalobce v plném rozsahu osobně pe