20 A 24/2024 – Městský soud v Praze

20 A 24/2024- 40 - text 10 20 A 24/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: V. N. C., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR: X zastoupený Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2024, č. j. MV-62118-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 6. 2024, č. j. MV-62118-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta se sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2024, č. j. MV-62118-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2024, č. j. OAM19806-22/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty s tím, že zaměstnanecká karta se dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) nevydá, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě označil napadené rozhodnutí za zcela nezákonné, neboť správní orgán jej nemůže sankcionovat za podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na území ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což mu ustanovení § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců explicitně umožňuje. Žádal přitom zcela v souladu s podmínkami upravenými tímto ustanovením a žádost byla akceptována. Bylo tak na místě zabývat se předmětem řízení, tedy zda splňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a zda doložil listinné náležitosti. Tím se však žalovaná nezabývala. 3. Odmítnout pro nepřezkoumatelnost a rozpor s úmyslem zákonodárce ohledně migračních kvót je podle žalobce třeba odůvodnění spočívající v odkazu na důvodovou zprávu k novele zákona o pobytu cizinců. Žalovaná totiž nezmínila klíčovou pasáž této důvodové zprávy týkající se toho, že ve vztahu k cizincům, kteří již na území České republiky pobývají za jinými účely, není zapotřebí kvóty uplatňovat. 4. Dále žalobce zdůraznil, že podal prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, která mu byla schválena. Uvedl, že je v rozporu s ustanovením § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pokud správní orgány dospěly v rámci zcela jiného druhu žádosti k závěru, že se dopustil obcházení zákona v případě prvotní žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia. Rovněž namítl, že není zřejmé, co žalovaná myslí pojmem nenaplnění deklarovaného účelu pobytu, když zákon o pobytu cizinců takový pojem nedefinuje. Podotkl, že účel pobytu plnil, a to na České zemědělské univerzitě. 5. Následně žalobce opět s odkazem na důvodovou zprávu k novele zákona o pobytu cizinců zavádějící migrační kvóty odkázal na příklady z aktuální správní praxe ilustrující, že v případech, v nichž by mohly být eventuálně kvóty uplatněny, uplatňovány nejsou. Jednalo se o případy žádostí o vydání zaměstnanecké karty občanů Vietnamské socialistické republiky podaných na jiných zastupitelských úřadech České republiky, kterým bylo vyhověno. Oproti tomu stojí jeho případ, v němž žalovaný uplatňuje svou představu o pracovní migraci z Vietnamu, byť se jednalo o žádost podanou na území. Odmítl tedy, že na jeho případ měly být aplikovány migrační kvóty. Postup žalované označil za rozporný nejen se zájmem a úmyslem zákonodárce, ale i s její vlastní aplikační praxí. Jeho případ přitom byl identický s celou řadou jiných. Identickým žádostem bylo vyhovováno až do zhruba konce dubna roku 2023. Napadené rozhodnutí je proto rovněž v hrubém rozporu se zásadou legitimního očekávání. 6. Taktéž žalobce uvedl, že závěr o nenaplnění účelu pobytu nemá oporu ani ve vlastních závěrech žalované. Poznamenal, že byť podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty, také nadále v České republice studoval. Žalovaná zcela opomenula, že žalobce mohl jako student využívat výhody volného přístupu na trh práce. I v případě pobytu na území na základě zaměstnanecké karty by mohl nadále v České republice studovat. Rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2024, č. j. 63 A 2/2024-39. Nelze podle něj akceptovat závěr, že může v České republice studovat a vzhledem ke studiu akreditovaného studijní programu využívat i volného přístupu na trh práce, avšak v okamžiku podání žádosti o změnu účelu pobytu na zaměstnaneckou kartu se stane jeho pobyt na území rozporným se zájmem České republiky. 7. Dále žalobce zmínil, že na povinnost správního orgánu prověřovat opravdovost předkládaných dokladů poukazují i některé důvody pro neudělení dlouhodobého víza a současně i důvody pro nevydání zaměstnanecké karty. Poukázal také na to, že ze spisového materiálu ani provedeného dokazování nevyplývá ničeho, z čeho by bylo možno dovodit naplnění skutkové podstaty ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Ohledně povahy usnesení vlády České republiky č. 474 ze dne 18. 7. 2018 odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019-54. S odkazem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“) podle něj není možné dovozovat, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. Výhradně na tomto základě tak nelze aplikovat ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Následně zdůraznil opakované použití pojmu omezení migrace ze strany správních orgánů, a nikoliv pojmu zřetelný zájem na bezpečnosti státu, který by jedině mohl aplikaci ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců ospravedlnit. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že on sám není žádným ohrožením bezpečnosti či veřejného pořádku. 8. Následně žalobce namítl, že skutková podstata ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců by měla být v souladu s jejím smyslem a účelem aplikována primárně v případě, že se žadatel nenachází v České republice na základě povolení k pobytu. Při přijetí argumentace správních orgánů by podle něj došlo k nepřípustné diferenciaci mezi jednotlivými druhy povolení k pobytu, ačkoliv faktický pobyt cizince na území zůstává stále identický. Taktéž poznamenal, že postupem správních orgánů dochází k nepřípustné diskriminaci na základě národnostního původu. 9. Žalobce označil napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné v části týkající se dopadu negativního rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgány se podle jeho názoru omezily na zcela obecná konstatování. Jeho skutečné a reálné zázemí pro zjištění celkové přiměřenosti nijak neověřovaly. Závěrem podané žaloby žalobce navrhl soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost uhradit náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 7. 2024 nejprve odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že většina námitek uplatněných v žalobě již byla vznesena v průběhu odvolacího řízení. Následně uvedla, že žalobce není za výkon svých práv sankcionován. Podotkla, že žalobci bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a nic mu nebrání tento účel plnit i nadále. V případě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia nebylo konstatováno, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. Jsou-li stanoveny kvóty pro ekonomickou migraci pro určitou zemi, pak nelze ignorovat záměr vlády omezit příliv nekvalifikovaných pracovníků a akceptovat postup žalobce spočívající v podání žádosti o změnu účelu pobytu krátce po příjezdu na území. Pobyt žalobce se stal nežádoucím až po projevení úmyslu neplnit původně požadovaný účel pobytu, ale vykonávat zde nežádoucí nekvalifikovanou práci. 11. Dále žalovaná konstatovala, že diferenciace mezi jednotlivými druhy povolení k pobytu vyplývá jak ze zákona, tak především z účelu pobytu na území. Stanovení maximálního počtu žádostí o pobytová oprávnění za účelem podnikání, zaměstnání a investování bylo v souladu se zákonem. Odůvo