9 As 43/2010 — Nejvyšší správní soud

20 Ad 31/2023- 47 - text 9 20 Ad 31/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLI5.2.20KA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) K. O., narozená dne X bytem X b) K. O., narozená dne X bytem X c) Mgr. Š. O., narozená dne X bytem X všechny zastoupeny advokátkou Mgr. Klárou Hrbkovou sídlem Na Zderaze 1275/15, 120 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/198831-911, a rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/199421-911, takto: I. Žaloba žalobkyň a) a b) se odmítá. II. Žaloba žalobkyně c) se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhaly zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/198831-911 (dále jen „napadené rozhodnutí 1“), a rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/199421-911 (dále jen „napadené rozhodnutí 2“, napadené rozhodnutí 1 a napadené rozhodnutí 2 dále společně jen jako „napadená rozhodnutí“). 2. Napadeným rozhodnutím 1 bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně c) ze dne 23. 7. 2023 a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 7. 2023, č. j. 1115285/23/AB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí 1“). Prvostupňovým rozhodnutím 1 správní orgán prvního stupně nepřiznal od 1. 6. 2022 žalobkyni b) dávku státní sociální podpory přídavek na dítě. Napadeným rozhodnutím 2 bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobkyně c) ze dne 23. 7. 2023 a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 7. 2023, č. j. 1115286/23/AB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí 2“, prvostupňové rozhodnutí 1 a prvostupňové rozhodnutí 2 dále společně jen jako „prvostupňová rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím 2 správní orgán prvního stupně nepřiznal od 1. 6. 2022 žalobkyni a) dávku státní sociální podpory přídavek na dítě. II. Podstatný obsah žaloby 3. Žalobkyně v podané žalobě nejprve shrnuly některé skutkové okolnosti. Mimo jiné uvedly, že žalobkyně c) požádala o přiznání přídavku na dítě na žalobkyně a) a b). Doložila přitom všechny potřebné dokumenty. Správní orgán prvního stupně podle nich vzal za prokázané, že žalobkyně c) měla čistý roční příjem za rok 2020 ve výši 82 129 Kč, přičemž z této částky činil příjem z pronájmu 36 440 Kč a čistý roční příjem z hlavní činnosti 45 689 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem tedy činil 6 844 Kč. Dále žalobkyně c) doložila příjem dalších společně posuzovaných osob ve výši 7 000 Kč, což bylo výživné od otce žalobkyň a) a b). Správní orgán prvního stupně podle nich odůvodnil svá rozhodnutí tak, že žalobkyně c) měla rozhodný příjem 89 988 Kč, k čemuž dospěl tak, že započetl příjem z pronájmu ve výši 36 588 Kč a dále fiktivní částku za 3 měsíce hlavní činnosti ve výši 53 400 Kč. 4. Následně žalobkyně odkázaly na ustanovení § 4 a § 17 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) a uvedly, že životní minimum rodiny je 9 250 Kč a hranice rozhodného příjmu 31 450 Kč. Celkový měsíční příjem rodiny v roce 2020 přitom byl 13 844 Kč. Správní orgány dospěly dle názoru žalobkyň k nesprávnému závěru, že průměrný měsíční příjem rodiny za 1. čtvrtletí roku 2022 počítaný z rozhodného období v roce 2020 činí 36 996 Kč. Dále žalobkyně uvedly, že žalovaný svá rozhodnutí odůvodnil citací ustanovení § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Zcela však ignoroval ustanovení § 5 odst. 4 téhož zákona. Z toho totiž podle nich vyplývá, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře se týká pouze poplatníka v paušálním režimu, kterým žalobkyně c) není, jelikož nesplňuje podmínky vyplývající z ustanovení § 2a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně c) pak doplnila, že za rok 2020 a 2021 jí byl vrácen tzv. daňový bonus. 5. Žalobkyně tedy shrnuly, že správní orgány nesprávně aplikovaly ustanovení § 5 odst. 4 písm. b) zákona o státní sociální podpoře, ačkoliv mělo být aplikováno ustanovení § 5 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Žalovaný pak zcela nezákonně doplnil svoji úvahu, když tvrdil, že osoby samostatně výdělečně činné sdělují výši svých příjmů a nákladů finančnímu úřadu zcela podle své libovůle. Žalobkyně c) pak poukázala ještě na to, že v letech 2020 a 2021 byla Česká republika zasažena epidemií onemocnění COVID-19, přičemž se v té době starala o předškolní a následně školní děti. Hlavní podnikatelskou činnost vykonávala v omezeném režimu a i přes omezení podnikatelské činnosti byla nucena hradit výdaje související s podnikáním. Správním orgánům také podle žalobkyň nepřísluší posuzovat příjmy a výdaje vyplývající z daňových přiznání, jelikož tato činnost přísluší jiným orgánům státní správy. Závěrem podané žaloby tak žalobkyně navrhly zdejšímu soudu, aby zrušil napadená rozhodnutí a také prvostupňová rozhodnutí a přiznal žalobkyním náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve uvedl, že správní orgán prvního stupně stanovil životní minimum rodiny (9 250 Kč) a zjišťoval rozhodný příjem. Následně odkázal na ustanovení § 5 odst. 1, 4 a 5 zákona o státní sociální podpoře. Zdůraznil, že v ustanovení § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře je stanovena limitace pro osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost, která je vykonávána jako hlavní. V takovém případě se jako příjem započte vždy nejméně 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství. Tento limit přitom platí pro všechny osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní, nikoliv jen pro poplatníka v paušálním režimu. Znění tohoto ustanovení je podle žalovaného jednoznačné, když je v něm uvedeno, že minimální rozhodný příjem se započte vždy, jde-li o činnost hlavní. Pokud by bylo toto pravidlo navázáno toliko na poplatníka v paušálním režimu, bylo by z legislativně technického hlediska celé uvedeno v ustanovení § 5 odst. 4 písm. b) zákona o státní sociální podpoře. 7. Důvodem uvedené úpravy pak je podle žalovaného zohlednění skutečnosti, že příjem osob samostatně výdělečně činných je pro daňové účely stanoven odlišně než u osob majících příjem ze závislé činnosti. Vzhledem k žalobním námitkám považoval žalovaný za podstatné, že správní orgány nepovažovaly žalobkyni c) za poplatníka v paušálním režimu. Příjem žalobkyně c) ze samostatné výdělečné činnosti totiž byl stanoven dle ustanovení § 5 odst. 4 písm. a) zákona o státní sociální podpoře na základě informací Finančního úřadu Praha 10, a to ve výši 45 689 Kč za rok 2020. Tento příjem ve výši 3/12 za kalendářní čtvrtletí byl přitom nižší než 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství, pročež se započetlo 50 % průměrného měsíčního příjmu v národním hospodářství ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. K limitnímu příjmu pak byl žalobkyni c) připočten vykázaný příjem z pronájmu ve výši 36 588 Kč. Celkový příjem žalobkyně c) tak činil 89 988 kč za čtvrtletí. Průměrný měsíční příjem rodiny činil 36 996 Kč, což je částka vyšší než součin životního minima rodiny a koeficientu 3,40. Žalovaný tak navrhl zamítnutí žaloby. IV. Obsah správního spisu 8. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení. 9. Žalobkyně c) podala správnímu orgánu prvního stupně dne 25. 8. 2022 žádost o přídavek na dítě od 1. 6. 2022. Jako rozhodné období uvedla 1. čtvrtletí roku 2022 a jako nezletilé nezaopatřené děti, na něž nárok uplatňuje, uvedla žalobkyni a) a žalobkyni b). Kromě dalších dokladů byly ve správním spisu založeny i vyplněné doklady o výši čtvrtletního příjmu žalobkyň za 1. čtvrtletí 2022. V případě žalobkyně a) a žalobkyně b) byl u každé uveden příjem přijatý v rámci plnění z vyživovací povinnosti ve výši 10 500 Kč. V případě žalobkyně c) byl uveden příjem z pronájmu ve výši 36 588 Kč. Dále bylo vyznačeno, že žalobkyně c) vykonávala ve všech měsících rozhodného období činnost, z níž má příjmy ze samostatné činnosti v České republiky jako hlavní. Vyznačila také, že za předminulý rok vykonávala činnost, z níž má příjmy ze samostatné činnosti v České republice a podávala přiznáni k dani z příjmů fyzických osob. Správní orgán prvního stupně pak automatizovaným způsobem od finančního úřadu zjistil, že žalobkyně měla za zdaňovací období roku 2020 příjmy ze samostatné činnosti evidované na FÚ ve výši 45 689 Kč. 10. Správní orgán prvního stupně vyrozuměl žalobkyni c) o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a následně vydal prvostupňová rozhodnutí. V obou rozhodnutích vyšel z toho, že životní minimum rodiny činí 9 250 Kč a průměrný měsíční př