21 Ad 30/2024 – Městský soud v Praze

21 Ad 30/2024- 33 - text 6 21 Ad 30/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci žalobce: X., narozený dne X. bytem X. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2024, č. j.: X. takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2024, č. j.: X., jímž byly podle ust. § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve spojení s ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuty jeho námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. I ze dne 11. 4. 2024, č. j.: X., kterým byl ve smyslu ust. § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „z.d.p.“), žalobci od 28. 9. 2023 přiznán starobní důchod ve výši 17 405 Kč měsíčně, přičemž výplata starobního důchodu žalobci nenáleží, a námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. II ze dne 11. 4. 2024, č. j.: X., kterým byla ve smyslu ust. § 54 odst. 2 z.d.p. žalobci od 1. 1. 2024 přiznána výplata starobního důchodu ve výši 17 765 Kč měsíčně. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě namítal, že vzhledem k daňovým a jiným odvodům do státního rozpočtu za léta 1990, 1991 a 1992 mu byl nesprávně vyměřen starobní důchod. Žalovaná mu nezapočetla skutečné odvody činící v souhrnu za tři roky 1 222 000 Kčs a nahradila je aplikačně vadnou zpětnou fikcí v částce 54 000 Kčs. Vyměřovací základy žalobce v částkách 1200 Kčs za 92 dnů v roce 1990, 4800 Kčs za 365 dnů v roce 1991 a 48 000 Kčs za 366 dnů v roce 1992 nebyly vysvětleny a nesouvisely s reálnými příjmy, žalobce totiž odvedl 38 300 Kčs na dani z příjmu za rok 1990, 639 000 Kčs na dani z příjmu za rok 1991 a 545 000 Kčs na dani z příjmu za rok 1992. Jako průkaz těchto odvodů zaslal žalobce kopie státním auditorem federálního Ministerstva financí ověřených účetních uzávěrek za roky 1990, 1991 a 1992. Částky 1200 Kčs, 4800 Kčs a 48 000 Kčs nebyly žádným důchodovým pojištěním, pročež se z nich neměl počítat vyměřovací základ. V roce 1992 žalobce nemohl ovlivnit výši svého starobního důchodu, jelikož do starobního důchodu měl odejít až za X. let, kdy se mu mělo započítat jen posledních pět či deset let. Pokud pozdější právní norma uvedla zpětně v život výpočet důchodů z reálné pracovní či obdobné činnosti i z let 1990, 1991 a 1992, pak se starobní důchod musí vypočítat zpětně ze skutečných příjmů i u osob samostatně výdělečně činných. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit s očekáváním, že následný nový výpočet provedený žalovanou bude trochu vyšší. III. Vyjádření žalované 3. Žalovaná po rekapitulaci žalobních námitek a průběhu správního řízení uvedla, že žalobce splnil podmínky pro přiznání starobního důchodu, poněvadž získal 15 732 dnů pojištění, tj. 43 roků a 37 dnů po snížení za náhradní doby pojištění. Při stanovení výpočtového základu žalovaná vycházela z žalobcova osobního vyměřovacího základu, který určila v souladu s ust. § 16 z.d.p. Jde-li o namítané období 1990 až 1992, osoby samostatně výdělečně činné byly povinny platit na své nemocenské a důchodové zabezpečení pojistné ve výši 25 % z přihlášeného vyměřovacího základu ve smyslu ust. § 145b zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění. V letech 1990 a 1991 žalobce platil pojistné na důchodové zabezpečení ve výši odpovídající přihlášenému vyměřovacímu základu v minimální výši, zatímco v roce 1992 pak z přihlášeného vyměřovacího základu 48 000 Kčs. Pro stanovení nároku a výše starobního důchodu v jednotlivých letech výkonu samostatné výdělečné činnosti za období od 1. 10. 1990 do 31. 12. 2022 byly žalobci hodnoceny vyměřovací základy ve výších, které si žalobce sám určil a které jsou uvedeny v osobním listu důchodového pojištění ze dne 27. 3. 2024. K zásadě legitimního očekávání v důchodovém pojištění žalovaná zmínila rozsudky Nejvyššího správního soudu, č. j.: 6 Ads 236/2015-20 a č. j.: 4 Ads 13/2010-80, zatímco k otázce rovnosti osob samostatně výdělečně činných se zaměstnanci odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j.: 3 Ads 20/2021-39. Žalovaná je vázána právními předpisy v oblasti důchodového pojištění a nemůže je měnit podle svého uvážení či uvážení pojištěnců. Žalobu navrhla žalovaná zamítnout. IV. Obsah správního spisu 4. Dne 24. 8. 2023 žalobce uplatnil nárok na dávku důchodového pojištění, načež následně dne 15. 2. 2024 podal žádost o starobní důchod před dosažením důchodového věku s datem přiznání 27. 8. 2023. 5. Z kartotéky s platbami pojistného a z žalobcova osobní listu důchodového pojištění vyplynulo, že od října 1990 do konce roku 1991 odvedl za každý měsíc pojistné 100 Kčs, za rok 1992 pak za každý měsíc pojistné 1 000 Kčs; jeho vyměřovacím základem ze samostatné výdělečné činnosti byla částka za rok 1990 1 200, za rok 1991 4 800 a za rok 1992 48 000. 6. Dne 11. 4. 2024 vydala žalovaná pod č. j.: X., rozhodnutí č. I o přiznání starobního důchodu od 28. 9. 2023 v částce 17 405 Kč měsíčně. Jak vyplývá z odůvodnění, žalobce podal žádost o přiznání starobního důchodu od 28. 9. 2023 s tím, že o jeho výplatu od tohoto data nežádá, výplata starobního důchodu mu tudíž od tohoto data nenáleží. Rozhodnutím č. II z téhož dne, č. j.: X., byla žalobci od 1. 1. 2024 přiznána výplata starobního důchodu ve výši 17 765 Kč měsíčně. 7. Proti oběma rozhodnutím podal žalobce námitky, které se obsahově překrývají s žalobními body. 8. Dne 7. 8. 2024 žalovaná vydala napadené rozhodnutí, kterým námitky zamítla. V odůvodnění uvedla, že v roce 1990 žalobce za říjen, listopad a prosinec zaplatil pojistné v minimální částce 100 Kčs, v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 92 dnů od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1990 a vyměřovací základ ve výši 1200 Kčs. Také v roce 1991 žalobce zaplatil po 100 Kčs za jednotlivé měsíce, v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 365 dnů od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 a vyměřovací základ ve výši 4800 Kčs. Za jednotlivé měsíce v roce 1992 žalobce zaplatil po 1000 Kčs, čímž v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 366 dnů od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992 a vyměřovací základ ve výši 48 000 Kčs. V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili souhlas účastníci ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. 11. Podle ust. § 16 odst. 1 z.d.p. osobní vyměřovací základ je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období (§ 18). Tento průměr se vypočte jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby (odstavce 4 a 5), snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. 12. Podle ust. § 145b odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992, osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit na své nemocenské a důchodové zabezpečení pojistné a podávat přihlášky a odhlášky k tomuto zabezpečení; to neplatí, jestliže osoba samostatně výdělečně činná bude vykonávat činnost tak malého rozsahu, že její příjem nemá dosahovat 9 600 Kčs ročně, nebo je-li již účastna nemocenského a důchodového zabezpečení z jiného důvodu anebo pobírá-li starobní nebo invalidní důchod.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „výše pojistného činí 25 % z přihlášeného vyměřovacího základu, který činí nejméně 2000 Kčs měsíčně; pojistné se platí za stanovené období dopředu. 13. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným ani nedostatečně odůvodněným. V projednávaném případě lze totiž jednoznačně vysledovat úsudek žalované, který v napadeném rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, když vysvětlila, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních ustanovení zákona daný případ řešila. Stejně tak je ve spojení s napadeným rozhodnutím možné hodnotit i odůvodnění obou rozhodnutí prvostupňového orgánu, jež odpovídají judikaturním požadavkům na přezkoumatelnost správního rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že bylo nutno postupovat dle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v příslušném znění, není nedostatkem zakládajícím nepřezkoumatelnost, pokud výslovně nezmínila § 16 z.d.p., na jehož základě k aplikaci dřívější právní úpravy do