3 A 90/2025 – Městský soud v Praze

3 A 90/2025- 54 - text 12 3 A 90/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: P. K., narozena dne X, občanka X pobytem v ČR na adrese X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žalobkyni žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné ze dne 22. 1. 2025 evidované pod č. j. OAM-0005562/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žalobkyni žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné ze dne 22. 1. 2025, evidované pod č. j. OAM-0005562/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením žádosti žalobkyni o udělení dočasné ochrany evidované pod č. j. OAM-0005562/DO-2025. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně, občanka Ukrajiny, se žalobou původně podanou u Krajského soudu v Plzni domáhala soudní ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala ve skutečnosti, že žalovaný jí dne 22. 1. 2025 vrátil její žádost o dočasnou ochranu podle § 5 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“) jako nepřijatelnou, jelikož dočasnou ochranu získala v jiném členském státě Evropské unie, v Polsku; současně žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně v žalobě považuje nepřijatelnost žádosti v rozporu s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c), d) Lex Ukrajina odporuje evropskému právu, jelikož bod 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), počítá s právem uprchlých osob zvolit si členský stát EU, ve kterém budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, v návaznosti na což byla podle bodu 15 preambule k Prováděcímu rozhodnutí vyloučena možnost aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně též poukázala na operační pokyny k provádění Prováděcího rozhodnutí a čl. 28 směrnice o dočasné ochraně a konstatovala povinnost brát v potaz existující soft law. Poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajských soudů. III. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout, jelikož postupoval podle zákona. K důvodu nepřijatelnosti žádosti uvedl, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako bývalá držitelka dočasné ochrany v Polské republice. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, není pro naplnění ustanovení rozhodné. Žalovaný tak neměl jinou možnost než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit za nepřijatelnou. 4. Žalovaný uvedl, že rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 sp. zn. C-753/23 ve věci Krasiliva (dále jen „rozsudek Krasiliva“) nelze vztáhnout na případ žalobkyně, je skutkově odlišný. SDEU v něm pod bodem 30. uvedl, že členský stát by měl zkoumat, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo či nebylo jiným členským státem vydáno. Uvedené žalovaný dodržel, proto má za to, že pokud žadatelka již držitelem povolení byla, pak žádost by měla být vyhodnocena negativně a povolení k pobytu by v dalším členském státě být vydáno nemělo. Dále uvedl, že cílem unijní úpravy bylo, aby osobě, na niž se vztahuje čl. 5 prováděcího rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu, tato je po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, z níž byla vysídlena. Směrnice o dočasné ochraně se vztahuje na „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“, tj. jimž bylo jedním členským státem pobytové oprávnění již vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která má povolenu dočasnou ochranu v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje toliko na případy z čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. Ustanovení čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně by byla naprosto zbytečná, pokud by z čl. 8 vyplývala členským státům povinnost udělit oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany i těm osobám požívajícím dočasné ochrany, kterým již bylo pobytové oprávnění k tohoto titulu vydáno v jiném členském státě. 5. Žalovaný považuje závěr Nejvyššího správního soudu o druhotném pohybu vysídlených osob za nesprávný, neboť nevyplývá z Prováděcího rozhodnutí ani z dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, zavazuje členský stát, který osobě požívající dočasné ochrany vydal povolení k pobytu na svém území, aby ji převzal zpět na své území v případě, že se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalobkyně z aplikace institutu nepřijatelnosti žádosti dočasné ochrany vyloučena není, dočasná ochrana jí již udělena byla, jen ne v České republice, ale v jiném členském státě. Podle žalovaného, pokud se cizinec povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě vzdal, či mu platnost skončila, je oprávněn o jeho vydání znovu požádat v tom členském státě, který mu jej předtím vydal. Směrnice o dočasné ochraně totiž nepočítá s druhotným pohybem osob, jímž svědčí právo dočasné ochrany, než již zmiňované případy v čl. 15 či 26. směrnice. Smyslem je zabránit cizincům, kteří jsou či již byli drželi dočasné ochrany v jednom členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali znovu na území České republiky. 6. Žalovaný v doplněném svém vyjádření v návaznosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které následovaly vydání rozsudku Krasiliva, poukázal na nedostatky, jimiž podle jeho názoru trpí argumentace Nejvyššího správního soudu směřující k závěru o rozporu § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s unijním právem. Rozebírá zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a navrhuje nově, aby soud předložil opětovně předběžné otázky Soudnímu dvoru EU stran slučitelnosti důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s unijním právem. Vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. Podle žalovaného nelze na základě rozsudků SDEU ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Obdobně podle žalovaného nelze Prováděcím rozhodnutím omezit možnost užití mechanismu solidarity podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Citovaný mechanismus společně s povinností slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně nadto podle žalovaného představují jediné případy dovolených případů druhotného pohybu mezi členskými zeměmi. Žalovaný rovněž podotkl, že cílem tzv. Dublinské úmluvy bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping, tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury Nejvyššího správního soudu naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob podle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou