3 A 96/2025 – Městský soud v Praze

3 A 96/2025- 28 - text 13 3 A 96/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: V. H., narozený dne X, občan X pobytem na území republiky na adrese X zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, a to vrácení žalobci žádosti o dočasnou ochranu ze dne 7. 7. 2025 č. j. OAM0395047/DO2025 pro nepřijatelnost, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci dne 7. 7. 2025 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0395047/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 7. 7. 2025, evidované pod č. j. OAM-0395047/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Předmět řízení 1. Žalobce je občanem Ukrajiny, který dne 7. 7. 2025 požádal v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina) (dále též „Lex Ukrajina“). Žádost žalovaný označil za nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. 2. Podání účastníků řízení a procesní vývoj věci 2. Žalobou se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 3. Žalobce v žalobě uvedl, že z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život a v Rumunsku mu dne 28. 9. 2024 byla udělená dočasná ochrana. Dne 23. 10. 2024 ji zrušil na Ambasádě Rumunska v Praze, o tom disponuje certifikátem o zrušení pobytu v Rumunsku ze dne 23. 10. 2024, který k žalobě připojil. Žalobce se rozhodl být v České republice, kde má otce a přátele, sociální zázemí. Jeho žádost proto měla být přijata. Na podporu tvrzení odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu i rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-753/23, Krasiliva ze dne 27. 2. 2025. Dále odkazuje na obdobnou věc, v níž bylo tamnímu žadateli vyhověno. Podle žalobce se jedná o nezákonný zásah do jeho práv. K tomuto poukázal na judikaturu. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žádost shledal za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, protože žalobce je veden v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Žalobce do žádosti neuvedl, že by na území byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany v České republice. Žalovaný proto nemohl uvažovat o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 Lex Ukrajina, ani z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona. Žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit za nepřijatelnou. Žalovaný si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42). Její závěry stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU však ze žádného právního předpisu nevyplývají a v současnosti ani nemohou obstát. Ačkoli dne 13. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany, v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) rozhodnutí o prodloužení došlo ke změnám v oblasti druhotných pohybů, jelikož byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být „zamítnuty“, což ale zahrnuje všechny formy negativního posouzení, tj. žádná asistence orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě. Druhý recitál by měl být vykládán tak, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě. Přesněji, kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byly nadbytečné články 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, které právo na sekundární pohyb těchto osob v některých specifických případech upravují (slučování rodin, přesuny osob požívajících dočasné ochrany z kapacitních důvodů). Toho si byl patrně vědom i Nejvyšší správní soud, jenž toto právo dovodil z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, z dohody členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law. S těmito závěry však žalovaný nesouhlasí. 5. Žalovaný nesouhlasí zejména s důsledky, které z vyloučení aplikace článku 11 směrnice o dočasné ochraně dovodil Nejvyšší správní soud. Podle žalovaného se cizinec v případě vyloučení tohoto článku toliko nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu automaticky předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. Právo na získání pobytového oprávnění podle článku 8 odst. 1 na území členského státu, na jehož území pobývá neoprávněně, mu tím nevznikne, alespoň nikoli na základě vyloučení článku 11; tento článek totiž neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy. Nepoužívání článku 11 mezi členskými státy tedy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. V operačních pokynech Komise je sice obsažen názor, podle nějž platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající skončí udělením pobytu v rámci dočasné ochrany v jiném členském státě, avšak jde pouze o tvrzení, u nějž Komise nevysvětluje, z čeho jej dovodila. Naproti tomu na svých internetových stránkách Komise existenci práva na sekundární pohyb nezmiňuje. Operační pokyny tak nemohou mít žádnou váhu ani coby soft-law. Žalovaným zastávaný výklad má pak oporu i v novém recitálu (bodu 6) návrhu nového prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2025. 6. Žalovaný dále poukázal na to, že cílem dohody o vyloučení článku 11 nebylo umožnění druhotných pohybů v rámci členských států Unie, nýbrž rovnoměrné rozprostření vysídlených osob z Ukrajiny po celém území Unie. Kromě toho Česká republika prohlášením z 24. 6. 2024 od této politické dohody členských států odstoupila, proto se v jejích vzájemných vztazích s ostatními členskými státy článek 11 aplikuje. Tento článek předpokládá, že se členské státy na základě dvoustranné dohody mohou rozhodnout, že jej nebudou aplikovat. Ačkoli se v tomto případě na jeho nepoužívání dohodly všechny členské státy, neznamená to, že by od takové dohody nemohl žádný členský stát odstoupit. Dohoda stojí mimo prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 a není žádným způsobem součástí normativního textu tohoto rozhodnutí, aby od ní nemohla Česká republika jednostranně odstoupit. 7. Přijetí závěru Nejvyššího správního soudu by prakticky znamenalo, že Česká republika jako jeden z nejvíce zatížených států EU, pokud jde o pobyt osob požívajících dočasné ochrany, by byla nucena přijímat na své území a poskytnout povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany i v případě osob, které již požívají práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě. Šlo by o jednoznačný faktor dalšího nedůvodného náporu na Českou republiku. Pokud by cílem prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které se týká vyhlášení a prodloužení dočasné ochrany, bylo naprosto volné přemisťování osob mezi členskými státy, došlo by k situaci, která nemá právní ani věcný základ v migračním systému EU. Unijní právo osobám s mezinárodní ochranou umožňuje přesun do jiného členského státu za podmínek definovaných ve směrnici 2003/109/ES až po uplynutí pěti let od přiznání mezinárodní ochrany. Právo sekundárního pohybu v rámci EU tedy nepatří mezi standardní práva přiznaná příslušníkům ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v některém z členských států, náleží pouze občanům EU. Směrnice o dočasné ochraně byla přitom přijata v době, kdy už platila tzv. Dublinsk