4 A 14/2025 – Městský soud v Praze

4 A 14/2025- 35 - text  9 4 A 14/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: C. D. L. C. R. S., narozená dne X zastoupená zákonnou zástupkyní Y. S. L., dat. nar. X obě bytem X zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2025, č. j. MV-30495-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2025, č. j. MV-30495-4/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 1. 2025, č. j. OAM-31953-21/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) tak, že žádost zamítl a povolení k dlouhodobému pobytu neudělil podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně nesplňuje podmínku uvedenou v § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně namítala, že napadené a prvostupňové rozhodnutí jsou nezákonná, neboť zjevně odporují právu EU. 4. Ustanovení § 42a zákona o pobytu cizinců je implementací směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice č. 2003/86/ES“), žalovaná však toto ustanovení vyložila v rozporu se směrnicí. Matka žalobkyně je „osobou usilující o sloučení rodiny“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice č. 2003/86/ES, protože je státním příslušníkem třetí země, který oprávněně pobývá v ČR a jehož rodinný příslušník – žalobkyně – žádá o sloučení rodiny. Je zřejmé, že matka žalobkyně je nositelkou oprávnění ke sloučení rodiny podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice č. 2003/89/ES. Je totiž držitelkou povolení k pobytu s platností alespoň jeden rok, lze předpokládat, že získá povolení k trvalému pobytu a zároveň v jejím případě není použití směrnice vyloučeno (její povolení není uvedeno v čl. 3 odst. 2 směrnice). Matka žalobkyně tak je nositelkou oprávnění ke sloučení rodiny, na základě něhož má žalobkyně nárok na povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem. Zároveň platí, že vnitrostátní úprava nemůže být méně příznivá než unijní úprava (čl. 3 odst. 5 směrnice). Pokud tedy správní orgány vykládají § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců tak, že povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny nelze vydat nezletilému dítěti cizince s povoleným přechodným pobytem rodinného příslušníka občana EU, pak jejich výklad, příp. sám zákon odporuje směrnici č. 2003/86/ES. 5. Směrnice č. 2003/86/ES sice v čl. 3 odst. 3 vylučuje možnost rodinných příslušníků občana EU žádat o povolení k pobytu, nevylučuje však, aby na jejím základě žádali o povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny občané třetí země, kteří sami rodinnými příslušníky občana EU nejsou, ačkoli osobou, za kterou se slučují, je rodinný příslušník občana EU. Je proti smyslu směrnice č. 2003/86/ES i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“), aby žalobkyně byla vyloučena z působnosti obou z nich a nemohla se dovolávat ani jedné z nich za účelem sloučení s matkou. Pokud matka žalobkyně podala žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU, čímž splnila svou zákonnou povinnost podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je absurdní, aby se na základě splnění zákonné povinnosti dostala do postavení, kdy nemůže pro svou nezletilou dceru dosáhnout povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Není zřejmé, proč by žalobkyně měla mít nižší ochranu rodinného života s matkou pouze proto, že matka je rodinným příslušníkem občana EU a má z toho vyplývající povolení k přechodnému pobytu. Takový výklad práva by byl protiústavní, kategorie rodinných příslušníků občanů EU, do které spadá i matka žalobkyně, mohou dosáhnout povolení k trvalému pobytu až po 5 letech přechodného pobytu. Po celou tuto dobu by byli vyloučení z práva na sloučení rodiny pro své nezletilé děti, které jsou občany třetího státu. 6. Napadené rozhodnutí je navíc vnitřně rozporné. Žalovaná na jednu stranu tvrdí, že na se na případ žalobkyně směrnice č. 2003/86/ES neaplikuje, na druhou stranu však sama argumentuje čl. 17 této směrnice. 7. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017, č. j. 8 A 210/2014-57 a ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 A 56/2019-46 a Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 Azs 73/2019-48, na které žalovaná odkazovala, se týkají situace, kdy osoba usilující o sloučení rodiny neměla na území povolený pobyt. To však není případ matky žalobkyně, která platné povolení k pobytu má. Shrnula, že česká právní úprava odporuje směrnici č. 2003/86/ES, proto se přednostně použije tato směrnice. 8. Navrhla, aby soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu projednání a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Rovněž požádala o přednostní projednání věci ze závažných důvodů, neboť žalobkyně v ČR plní povinnou školní docházku, kdy matka zajišťuje její školní přípravu, a je proto třeba co nejdříve postavit najisto, zda bude moci ve školní docházce v ČR pokračovat. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 10. Trvala na svém výkladu práva, poukázala na recentní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2024 č. j. 41 A 26/2024-17. Soužití žalobkyně a matky je možné, pokud matka získá povolení k trvalému pobytu. Další možností pro žalobkyni je získání dlouhodobého víza za účelem rodinný. Bylo rozhodnutím matky pobývat na území ČR na základě povolení k přechodnému pobytu. Nelze zapomínat, že matka je osobou s odvozeným právem pobytu, nemůže tak být dále osobou, od které budou odvozovat právo pobytu další její rodinní příslušníci. 11. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. Důvody k přednostnímu projednání neshledala, když žalobkyně nedisponuje žádným pobytovým oprávněním v ČR a negativní rozhodnutí o její žádosti nemůže vést k jejímu nucenému vycestování. IV. Obsah správního spisu 12. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala dne 22. 7. 2024 na ZÚ v Havaně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně usilovala o společné soužití se svou matkou Y. S. L., která na území ČR pobývá na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU O. H., podle § 87b zákona o pobytu cizinců. 13. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 8. 1. 2025 správní orgán I. stupně žádost žalobkyně zamítl a povolení k dlouhodobému pobytu neudělil podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně nesplňuje podmínku uvedenou v § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Matka žalobkyně na území pobývá na základě povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana ČR, se kterým má doložený trvalý partnerský vztah. Matka žalobkyně tak není držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, ani jí nebyl udělen azyl. Nelze ji tak pokládat za nositelku oprávnění ke sloučení rodiny ve smyslu § 42a odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Zabýval se též otázkou dopadu do soukromého a rodinného života s ohledem na čl. 17 směrnice č. 2003/86/ES, kdy přihlédl k tomu, že žalobkyně nedisponuje pobytovým oprávněním v ČR, její matka odjela do ČR v roce 2020, žalobkyně žila na X s prarodiči a přicestovala za matkou 7. 7. 2023 na základě pozvání a krátkodobého víza, plní zde školní docházku. Nic jí přitom nebránilo, aby již na počátku podala žádost o vhodné pobytové oprávnění, namísto toho po skončení platnosti krátkodobého víza dne 10. 10. 2023 již nevycestovala a zůstala v zemi bez povoleného pobytu. Nepřiměřenost zásahu tak neshledal, přičemž žalobkyně má i jiné možnosti, jak získat pobytové oprávnění v ČR. 14. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání. Namítala, že správní orgán I. stupně vyložil zákon o pobytu cizinců v rozporu s unijním právem. Matka žalobkyně je bezesporu nositelkou oprávnění ke sloučení rodiny podle směrnice č.