4 A 25/2025 – Městský soud v Praze

4 A 25/2025- 43 - text  13 4 A 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: N. T. B., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 za účasti: V. T. M., narozená dne X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2025, č. j. CPR-8691-7/ČJ-2025-930310-V242, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2025, č. j. CPR-8691-7/ČJ-2025-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 1. 2025, č. j. KRPA-95330-63/ČJ-2021-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že část výroku ve znění „Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanovuje na 2 roky.“ se mění a nově zní „Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanovuje na 1 rok.“ Ve zbylé části žalovaný rozhodl podle § 90 odst. 5 správního řádu a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba 2 let, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a jejíž počátek byl stanoven od okamžiku, kdy vycestuje z území Evropské unie a smluvních států, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobkyně nebo třetí země, kde je žalobkyně oprávněna pobývat nebo která ji příjme, a to do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.; správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 120a zákona o pobytu cizinců se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobkyně a jejich rodinných příslušníků, kteří na území ČR pobývají. Pokud by správní orgány postupovaly řádně a v souladu se zákonem, musely by minimálně zvážit použití mírnějších opatření, jakými je např. povinnost opustit území. 4. Žalobkyně přicestovala do ČR v roce 2018 a od té doby na území soustavně pobývá. Její pobyt je citově i materiálně spjat s veškerou nejbližší rodinou, kterou na území má, a to se dvěma dcerami, nezletilými vnuky a vnučkou, která je dokonce českou občankou. Na území tak pobývá již téměř 7 let, za tu dobu si vytvořila významné vazby, zejména se stala nepostradatelnou součástí života svých dcer, s jednou dcerou (T. M. V.), jejím manželem a dvěma dětmi dokonce sdílí společnou domácnost, o děti dcer (svá vnoučata) žalobkyně všestranně pečuje ve chvíli, kdy dcery materiálně zajišťují rodinu. Vytvořila si zvlášť silné pouto se svými vnoučaty, o které téměř denně pečuje, a je závislá na materiální podpoře rodiny své dcery, se kterou žije, jde o vzájemnou závislost. Žalobkyně rozporovala tvrzení správního orgánu, že ji dcery mohou materiálně podporovat i v případě návratu žalobkyně do země původu. Správní orgán totiž nezohlednil, že dcery žalobkyně mohou být ekonomicky aktivní v takové míře právě proto, že se žalobkyně stará o jejich domácnosti. Pokud by žalobkyně vycestovala, dcery by nemohly naplno vykonávat své pracovní aktivity, což by vedlo ke snížení jejich příjmů a možnosti finančně podporovat žalobkyni. Na okolnosti společného života žalobkyně opakovaně upozorňovala ve správním řízení, prokázal to i výslech dcery. Naproti tomu v zemi původu žalobkyně nemá žádné vazby, žádný majetek ani jiné zázemí, a vzhledem ke svému věku blížícímu se odchodu do důchodu již ani možnost pracovního uplatnění. V případě opuštění ekonomického zázemí ČR by se tak vystavila riziku materiální nouze. Žalobkyně je rovněž v současnosti žadatelkou o udělení přechodného pobytu, žádost iniciovala dne 19. 3. 2025, ale dosud o ní nebylo rozhodnuto. 5. Uložení správního vyhoštění by tak v případě žalobkyně znamenalo nepřiměřený zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Upozornila na povinnost správních orgánů dbát ustanovení mezinárodních smluv. Dále poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudky ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33 a ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 Azs 94/2019-33. Žalovaný neprovedl test přiměřenosti v intencích zmiňované judikatury. Správní orgán nepravdivě tvrdí, že žalobkyně pobývá na území ČR dlouhodobě nelegálně a vědomě stav udržuje, už z obsahu žádosti žalobkyně je však zřejmé, že se svou pobytovou situaci snaží aktivně a dlouhodobě řešit. V případě vycestování žalobkyně bude jejich soukromý a rodinný život závažně narušen, nelze s jistotou předpokládat, kdy jí bude vydáno pobytové oprávnění, o které dlouhodobě usiluje. S ohledem na to, že vnoučata žalobkyně jsou nezletilé děti, je třeba brát v úvahu jejich nejlepší zájem ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tímto je bezesporu možnost udržovat blízký a pravidelný kontakt se svou babičkou. Ze správního rozhodnutí je patrné, že si správní orgán uvědomuje, že napadené rozhodnutí bude mít mimořádně závažný dopad do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků, přesto se s touto skutečností dostatečně nevypořádal. Přístup žalovaného je povrchní a v rozporu s požadavky na individualizované a přiměřené rozhodování ve věcech, které se zásadně dotýkají lidských práv jednotlivce. 6. Navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí podrobně a přezkoumatelně uvedl důvody svého rozhodnutí a vypořádal se s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně podle § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců. Ve věci byly zjištěny a posouzeny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně. Délka uloženého správního vyhoštění byla stanovena v zákonném rozpětí. Žalovaný je přesvědčen, že za daných okolností nelze od uložení správního vyhoštění upustit a že v daném případě je třeba shledat napadené rozhodnutí jako přiměřené opatření. 8. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Osoba zúčastněná na řízení 9. Dle obsahu spisu soud jako případnou osobu zúčastněnou na řízení shledal dceru žalobkyně, paní T. M. V., které zaslal vyrozumění o probíhajícím řízení, žalobu a její doplnění a vyzval jí, aby do 5 dnů od doručení výzvy výslovně oznámila, zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, výzva jí byla doručena do vlastních rukou dne 7. 7. 2025 (viz č.l. 19). Soud zaslal osobě zúčastněné na řízení i vyrozumění o nařízeném jednání, které jí bylo doručeno dne 1. 7. 2025 (viz č.l. 23). Osoba zúčastněná na řízení přípisem ze dne 9. 7. 2025 doručeným soudu dne 14. 7. 2025 sdělila soudu, že souhlasí s dostavením se k soudnímu jednání dne 17. 7. 2025 v 9:00 hodin, jinak se ve věci nevyjádřila. S ohledem na to soud zajistil tlumočnici k ústnímu jednání. V. Obsah správního spisu 10. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně na území ČR přicestovala na základě krátkodobého víza s platností od 3. 10. 2018 do 13. 1. 2019, doba povoleného pobytu jí vypršela 5. 1. 2019, po ukončení platnosti krátkodobého víza však z území nevycestovala. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 2. 6. 2019, č. j. KRPM-10980-35/ČJ-2019-140022-SV bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění na 6 měsíců s dobou vycestování do 50ti dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobkyně byla od 14. 6. 2019 do 4. 2. 2020 vedena v ENO. 11. Žalobkyně se dne 19. 4. 2021 dostavila ke správnímu orgánu I. stupně řešit svůj neoprávněný pobyt na území ČR. Následnou lustrací v CIS bylo zjištěno, že dne 21. 10. 2020 bylo s žalobkyní zahájeno řízení ve věci přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU, přičemž nebyla prokázána fikce podle § 87y zákona o pobytu cizinců. 12. Dne 19. 4. 2021 bylo s žalobkyní zahájeno správní řízení