4 A 28/2024 – Městský soud v Praze

4 A 28/2024- 41 - text  10 4 A 28/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: H. X. S., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Fialou sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2024, č. j. MV-60217-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2024, č. j. MV-60217-4/SO-2024 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 9 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2024, č. j. MV-60217-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 2. 2024, č. j. OAM-6361-37/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. II. Obsah žaloby 3. Žalobce obecně namítal porušení § 2, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Správní orgány nepostupovaly v souladu se zásadami činnosti správních orgánů, porušily zásadu materiální pravdy, řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, není tak jasné, jak dospěly k závěrům o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti, a napadené rozhodnutí je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu. 4. Ve věci nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány zcela nesprávně vyložily a na žalobcův případ aplikovaly neurčitý pojem „zájem České republiky“, čímž vybočily ze zákonem svěřených pravomocí. Z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. rozhodně nelze dovozovat nezájem ČR na pobytu žalobce na území. Plyne z něj toliko, že vláda z kapacitních důvodů přistoupila na omezování podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na konkrétních zastupitelských úřadech v zahraničí (včetně Velvyslanectví ČR v Hanoji). To však nelze chápat tak, že znemožňuje cizincům z Vietnamu podat žádost o zaměstnaneckou kartu na jiné ambasádě nebo na území ČR. Už vůbec se netýká změny účelu pobytu cizince již pobývajícího na území, tu upravuje zákon o pobytu cizinců. Správní orgány se tak dopouštějí nesmyslné a absurdní konstrukce, kdy z předpisu nižší právní síly, který ani věcně nedopadá na projednávaný případ, dochází k závěrům, které jsou v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, tedy zákonem o pobytu cizinců. I podle důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců je zavedení kvót navrhováno pouze vůči cizincům žádajícím ze zahraničí o vstup na území ČR, nikoliv vůči cizincům již pobývajícím na území ČR, kteří chtějí změnit svůj účel pobytu na výdělečný. Správní orgány tak při výkladu neurčitého právního pojmu zcela ignorovaly jednoznačnou vůli zákonodárce. 5. V případě žalobce rozhodně nelze shledat, že by jeho pobyt na území nebyl v zájmu ČR, zároveň žalobce splnil veškeré podmínky pro vydání zaměstnanecké karty. Odkázal na rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2023, č. j. MV-118536-6/SO-2023, z něhož je zřejmé, že správní orgán I. stupně na základě interní metodiky paušálně zamítá všechny žádosti vietnamských studentů o změnu účelu pobytu ze studia na zaměstnání. Takto paušálně však správní rozhodnutí nelze založit. Dále odkázal na rozhodnutí ze dne 14. 10. 2020, č. j. MV-133253-3/SO-2020, dle něhož z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) vyplývá, že ani u žádostí o pobytová oprávnění, na které neexistuje právní nárok, žadatelé neztrácejí právo na spravedlivý proces, regulace migrace na území se musí dít při respektu k principům demokratického právního státu a dělbě moci. Zájem na zavedení určitého typu regulace je vždy třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétní osobě účastníka řízení, nelze jej dovozovat pouze z obecných bezpečnostních rizik vztahujících se k imigraci do ČR z Vietnamu. 6. Současná situace na trhu práce rozhodně neodůvodňuje přijetí restriktivnější politiky státu v oblasti zaměstnávání cizinců na nízko kvalifikovaných pozicích, míra zaměstnanosti je v ČR dlouhodobě velmi nízká a český trh práce trpí nedostatkem pracovníků. Není pak zřejmé, z jakého důvodu by zaměstnávání vietnamských občanů – bývalých studentů mělo představovat zvýšené bezpečnostní riziko pro ČR. Už vůbec nelze z napadeného rozhodnutí seznat, proč by bezpečnostní riziko měl představovat zrovna žalobce. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 7. Shrnul, že aplikací důvodu pro zamítnutí žádosti podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců správní orgány fakticky nahrazují zákonodárnou činnost, když rozhodují na základě interní metodiky. Neurčitý právní pojem „zájem České republiky na pobytu cizince na území“ aplikují zcela libovolně, při výkladu se neměly omezit pouze na jedno nařízení vlády, naopak měly nahlížet na zájem ČR z mnohem širší perspektivy. Žalobce má za to, že jeho pobyt rozhodně je v zájmu ČR. 8. Napadené i prvostupňové rozhodnutí je dle žalobce vnitřně logicky rozporné, když na jedné straně není pobyt žalobce v zájmu ČR a na straně druhé je nezájem odůvodněn tím, že žalobce dosud nenaplnil původní účel pobytu, tedy studium. Zákon o pobytu cizinců v § 56 odst. 1 písm. j) nerozlišuje konkrétní účel pobytu, pobyt cizince buďto je nebo není v zájmu ČR, nezáleží na účelu pobytu. Dále namítal, že aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti musí být založen na individualizovaných okolnostech týkajících se daného cizince, nemůže se vztahovat k celé skupině cizinců z určité země, v tomto případě z Vietnamu. Takový postup vede k nepřípustné diskriminaci. Z napadeného rozhodnutí však nelze seznat, proč by konkrétně pobyt cizince neměl být v zájmu ČR. Obě rozhodnutí jsou rovněž v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Nařízení vlády platí již 4 roky a za tuto dobu správní orgány v obdobných případech žádostem vyhověly. Není zřejmé, jak se případ žalobce liší od ostatních vietnamských studentů. Ani současná situace na trhu práce neodůvodňuje přijetí restriktivnější politiky státu v oblasti zaměstnávání cizinců na nekvalifikovaných nebo nízko kvalifikovaných pozicích, míra nezaměstnanosti je velmi nízká a ČR trpí nedostatkem pracovníků. Naopak tak lze dovodit spíše zájem ČR na zaměstnávání cizinců. 9. Ve věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a skutkové závěry jsou v rozporu se skutečným stavem věci tak, jak byl zjištěn ve správním řízení. Z podkladů rozhodně nevyplývá, že by žalobce neplnil dosavadní účel pobytu nebo že byl neměl v úmyslu nadále studovat. Po celou dobu svého povoleného pobytu plnil jeho účel a studoval, a to i po podání žádosti o změnu účelu pobytu. Úvahy správních orgánů stran nenaplnění účelu předchozího pobytu jsou tedy zcela v rozporu se skutečným stavem věci. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33 je nepřiléhavý. Také v případech řešených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, č. j. 17 A 28/2023-42 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. 3. 2024, č. j. 60 A 12/2023-40 se jedná o jiné skutkové okolnosti. Navíc soud není vázán rozhodnutím jiného krajského soudu. V rozsudku NSS ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022-34 se nejedná o změnu účelu pobytu cizince na území, ale o otázku nepřijatelnosti žádosti o zaměstnaneckou kartu, o níž rozhoduje zastupitelský úřad ČR ve Vietnamu, ani tento rozsudek tak není pro danou věc relevantní. 10. Aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců rozhodně nebyl bez důvodných pochybností prokázán, nebylo prokázáno, že žalobcův pobyt není v zájmu ČR. Závěry správních orgánů o nenaplnění účelu předchozího pobytu jsou zcela v rozporu se skutečným stavem věci, když žalobce účel pobytu plní. Ostatně mu v nedávné době správní orgán I. stupně prodloužil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. 11. Žalobce nezpochybňoval svrchované právo státu regulovat pracovní migraci na svém území. Musí se tak ale dít s ohledem na základní principy právního státu, za předem legislativně upravených a transparentních podmínek tak, aby některá skupina cizinců nebyla svévolně a bezdůvodně znevýhodněna oproti jiné skupině. Pokud by měl