4 A 38/2024 – Městský soud v Praze

4 A 38/2024- 50 - text  11 4 A 38/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: V. T. L., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Ondřejem Fialou sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2024, č. j. MV-81601-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2024, č. j. MV-81601-4/SO-2024 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 568 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2024, č. j. MV-81601-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 3. 2024, č. j. OAM-00538-39/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně obecně namítala § 2, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Správní orgány nepostupovaly v souladu se zásadami činnosti správních orgánů, porušily zásadu materiální pravdy, řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, není tak jasné, jak dospěly k závěrům o nenaplnění důvodu pro zamítnutí žádosti, a napadené rozhodnutí je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu. 4. Ve věci nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány zcela nesprávně vyložily a na případ žalobkyně aplikovaly neurčitý pojem „zájem České republiky“. Z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. rozhodně nelze dovozovat nezájem ČR na pobytu žalobkyně na území. Plyne z něj toliko to, že vláda přistoupila na omezování podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na konkrétních zastupitelských úřadech v zahraničí (včetně Hanoje). To však nelze chápat tak, že znemožňuje cizincům z Vietnamu podat žádost o zaměstnaneckou kartu na jiné ambasádě nebo na území ČR. Už vůbec se netýká změny účelu pobytu cizince již pobývajícího na území, tu upravuje zákon o pobytu cizinců. Správní orgány se tak dopouštějí nesmyslné a absurdní konstrukce, při níž z předpisu nižší právní síly, který ani věcně nedopadá na projednávaný případ, dochází k závěrům, které jsou v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, tedy zákonem o pobytu cizinců. I podle důvodové zprávy k novele zákona o pobytu cizinců je zavedení kvót navrhováno pouze vůči cizincům žádajícím ze zahraničí, nikoliv cizincům již pobývajícím na území ČR, kteří chtějí změnit svůj účel pobytu na výdělečný; vůči nim není zapotřebí kvóty uplatňovat. Správní orgány tak při výkladu neurčitého právního pojmu zcela ignorovaly jednoznačnou vůli zákonodárce. 5. Pokud jde o odkaz žalované na rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022-34, v odkazované věci se vůbec nejedná o změnu účelu pobytu cizince na území. Navíc NSS ve zmíněném rozsudku sám kritizuje svévoli správních orgánů, přičemž postup žalované představuje příklad svévole. Zároveň žalobkyně nesouhlasí s názorem, že se při rozhodování o žádosti o vydání zaměstnanecké karty nejedná o rozhodování o právním nároku cizince, v tomto kontextu odkázala na body 24 až 33 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 51 A 13/2021-45. Je přitom zřejmé, že žalobkyně splnila veškeré zákonné podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a zároveň nebyl naplněn žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Ani v rozsudcích Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, č. j. 17 A 28/2023-42 a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, č. j. 60 A 12/2023-40, na které žalovaná rovněž odkazovala, se nejedná o skutkově obdobné okolnosti jako v posuzovaném případě. 6. V případě žalobkyně rozhodně nelze shledat, že by její pobyt na území nebyl v zájmu ČR. Odkázala na rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2023, č. j. MV-118536-6/SO-2023, z něhož je zřejmé, že správní orgán I. stupně na základě interní metodiky paušálně zamítá všechny žádosti vietnamských studentů o změnu účelu pobytu. Takto však správní rozhodnutí nelze založit. Dále odkázala na rozhodnutí ze dne 14. 10. 2020, č. j. MV-133253-3/SO-2020, dle něhož z judikatury NSS vyplývá, že ani u žádostí o pobytová oprávnění, na které neexistuje právní nárok, žadatelé neztrácejí právo na spravedlivý proces, regulace migrace na území se musí dít při respektu k principům demokratického právního státu a dělbě moci. Zájem na zavedení určitého typu regulace je vždy třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétní osobě účastníka řízení, nelze jej dovozovat pouze z obecných bezpečnostních rizik. 7. Současná situace na trhu práce rozhodně neodůvodňuje přijetí restriktivnější politiky státu v oblasti zaměstnávání cizinců, neboť míra zaměstnanosti je v ČR dlouhodobě velmi nízká a český trh práce trpí nedostatkem pracovníků. Není pak zřejmé, z jakého důvodu by zaměstnávání vietnamských občanů mělo představovat zvýšené bezpečnostní riziko pro ČR. Už vůbec nelze z napadeného rozhodnutí seznat, proč by bezpečnostní riziko měl představovat zrovna žalobkyně. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 8. Shrnula, že aplikací důvodu pro zamítnutí žádosti podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců správní orgány fakticky nahrazují zákonodárnou činnost, když rozhodují na základě interní metodiky. Neurčitý právní pojem „zájem České republiky na pobytu cizince na území“ aplikují zcela libovolně, při výkladu se neměly omezit pouze na jedno nařízení vlády, naopak měly nahlížet na zájem ČR z mnohem širší perspektivy. Měla za to, že její pobyt rozhodně je v zájmu ČR. 9. Napadené i prvostupňové rozhodnutí je vnitřně logicky rozporné, když na jedné straně není pobyt žalobkyně v zájmu ČR a na straně druhé je nezájem ČR odůvodněn tím, že dosud nenaplnila původní účel pobytu, tedy studium. Zákon o pobytu cizinců v § 56 odst. 1 písm. j) nerozlišuje konkrétní účel pobytu, pobyt buďto je, nebo není v zájmu ČR. Dále namítala, že aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti musí být založen na individualizovaných okolnostech, nemůže se vztahovat k celé skupině cizinců z určité země, v tomto případě z Vietnamu. Takový postup vede k nepřípustné diskriminaci. Z napadeného rozhodnutí však nelze seznat, proč by konkrétně pobyt žalobkyně neměl být v zájmu ČR. Obě rozhodnutí jsou rovněž v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Nařízení platí již 4 roky a za tuto dobu správní orgány v obdobných případech žádostem vyhověly. Není zřejmé, jak se případ žalobkyně liší od ostatních vietnamských studentů. Ani současná situace na trhu práce neodůvodňuje přijetí restriktivnější politiky státu v oblasti zaměstnávání cizinců na nekvalifikovaných nebo nízko kvalifikovaných pozicích, míra nezaměstnanosti je velmi nízká a ČR trpí nedostatkem pracovníků. Naopak tak lze dovodit spíše zájem ČR na zaměstnávání cizinců. 10. Ve věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a skutkové závěry jsou v rozporu se skutečným stavem věci tak, jak byl zjištěn ve správním řízení. Z podkladů rozhodně nevyplývá, že by žalobkyně neplnila dosavadní účel pobytu nebo že by neměla v úmyslu nadále studovat. Po celou dobu svého povoleného pobytu plnila jeho účel a studovala, a to i po podání žádosti o změnu účelu pobytu. Závěry správních orgánů stran nenaplnění účelu předchozího pobytu jsou tedy zcela v rozporu se skutečným stavem věci. Žádost navíc byla zamítnuta z jiného důvodu. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33 je nepřiléhavý. Studium vyžaduje značné náklady na živobytí, žalobkyně tak chtěla pomoci své rodině a na území pracovat, aby ji rodina nemusela po celou dobu studia hradit veškeré výdaje spojené s pobytem a studiem. 11. Aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců rozhodně nebyl bez důvodných pochybností prokázán, nebylo prokázáno, že žalobkynin pobyt není v zájmu ČR. Závěry správních orgánů o nenaplnění účelu předchozího pobytu jsou zcela v rozporu se skutečným stavem věci, když žalobkyně účel pobytu plní. Ostatně jí v nedávné době správní orgán I. stupně prodloužil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. 12. Žalobkyně uznala