4 A 56/2024 – Městský soud v Praze

4 A 56/2024- 45 - text  11 4 A 56/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: H. C. P., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2024, č. j. CPR-47497-2/ČJ-2024-930310-V230, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2024, č. j. CPR-47497-2/ČJ-2024-930310-V230 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 7. 2024, č. j. KRPA-391826-63/ČJ-2019-000022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Správní orgán I. stupně prvostupňovým rozhodnutím žalobci uložil povinnost opustit území členských států Evropské unie podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), současně mu stanovil dobu k opuštění území členských států EU nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 5 správního řádu. II. Obsah žaloby 3. Žalobce namítal, že správní orgány nevěnovaly dostatečnou pozornost nejlepšímu zájmu jeho nezletilé dcery v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 písm. a) návratové směrnice. Připomněl, že s matkou žalobcovy dcery se rovněž vede řízení o povinnosti opustit území. Správní orgán I. stupně si sice vyžádal stanovisko OSPOD, avšak to bylo ještě v době, než vyšlo najevo, že i její matka možná na území pobývá neoprávněně, poté si již nové stanovisko nevyžádal. Tato skutečnost tak nebyla reflektována. Navíc je alarmující, že správní orgány automaticky uzavřely, že dcera bude muset vycestovat s rodiči, aniž by byla řešena její povinná školní docházka nebo dopad, jaký by vycestování mělo na její další vzdělávání a vývoj. Nejlepší zájem dítěte nebyl ani definován, natož reflektován. Upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudcích ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 Azs 311/2023-44 a ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020-43 judikoval, že v případě nezletilých dětí mají správní orgány povinnost aktivně zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností. Žalobce tak v nevyžádání nového stanoviska OSPOD spatřuje závažnou vadu správního řízení, která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stejně tak spatřuje závažnou vadu ve skutečnosti, že řízení obou rodičů nezletilé dcery žalobce nebyla spojena tak, aby bylo situaci možno řešit komplexně. 4. Správní orgány nesprávně a nedostatečně posoudily přiměřenost dopadu rozhodnutí do základního práva žalobce a jeho dcery na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nejlepšího zájmu nezletilého dítěte, neboť bagatelizovaly intenzitu takového zásahu s odkazem na jimi tvrzenou mírnost uloženého správního opatření, aniž by přihlédly ke všem faktickým a právním důsledkům. Vyhýbavě žalobci doporučili, aby vycestoval, než se bude moct vrátit, a to samé očekávají od jeho dcery, která disponuje trvalým pobytem. Nezabývali se však faktickými a právními možnostmi návratu a délkou doby, na kterou by měli vycestovat a opustit veškeré své sociální a ekonomické zázemí v ČR včetně plnění povinné školní docházky. Otázka proporcionality dopadu rozhodnutí byla nesprávně posouzena jako celek. 5. Upozornil, že i povinnost vycestovat může být svými důsledky v kontextu individuálních okolností nepřiměřeným zásahem, jak judikovaly správní soudy. Výjimečnost své situace žalobce dovozuje z délky svého pobytu na území (přicestoval v roce 2001 v 15 letech), existence veškerého zázemí v ČR (přicestovali s ním oba rodiče a bratr), míry integrace celé rodiny do společnosti, plnění školní docházky dcerou a faktické nemožnosti návratu do ČR z faktického i právního hlediska. Žalobce je nutné posuzovat jako „trvale usazeného cizince“ ve smyslu judikatury ESLP, důsledkem čehož by měl být požadavek zvýšené opatrnosti. Žalovaná se však k judikatuře ESLP, ze které orgány veřejné moci musejí vycházet a kterou žalobce uvedl v odvolání, nijak nevyjádřila a argumentaci žalobce nijak nereflektovala. 6. V případě žalobce má povinnost opustit území stejné důsledky jako vyhoštění. Kvůli nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nebude žalobce ani matka jeho dcery po návratu do země původu moci zažádat o vydání zaměstnanecké karty či udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání z důvodu stanovených kvót. Žalobce tak nemá reálnou možnost návratu do ČR z důvodu ekonomické migrace, současně nemá osobu, vůči níž by mohl pořádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Nemá tak reálnou možnost získat pobytové oprávnění. Argumentace žalované je zcela nepřiléhavá a šablonovitá. Pokud by se ani žalobci, ani matce jeho dcery nepodařilo obstarat jakékoliv pobytové oprávnění, byla by navíc donucena emigrovat i dcera žalobce, která by tak mohla přijít o trvalý pobyt podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. 7. Napadené rozhodnutí též považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 8. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Je v zájmu každého státu, aby na jeho území pobývali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Žalobce v žalobě neuplatnil žádnou námitku, ke které by se žalovaná podrobně nevyjádřila v napadeném rozhodnutí, za daných okolností nelze upustit od uložení povinnosti opustit území členských států EU. Žalobcův nelegální pobyt nelze jiným způsobem zlegalizovat než zákonně nejmírnějším způsobem. Z aktuální lustrace navíc plyne, že žalobce zcela ignoruje napadené rozhodnutí. 10. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Obsah správního spisu 11. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 14. 11. 2019 v 9:30 hod se žalobce dostavil k výslechu v trestní věci vedené pod č. j. KRPA-322058/TČ-2019-001179, přičemž bylo lustrací v CIS zjištěno, že mu bylo zrušeno povolení k pobytu rozhodnutím ze dne 27. 6. 2019 s nabytím právní moci dne 1. 7. 2019, měl opustit území ČR do 30 dnů od nabytí právní moci, neexistují žádné skutečnosti, které by ho opravňovaly pobývat na území ČR. 12. Dne 14. 11. 2019 správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. 13. Žalobce při výslechu dne 14. 11. 2019 uvedl, že si je vědom zrušení svého trvalého pobytu, nevycestoval, protože tady má dítě, žalobce je v ČR 18 let od roku 2001, je svobodný, v ČR má družku a společnou dceru, narozenou v roce 2009, s nimi žalobce žije, dcera zde chodí do školy, žalobce má v ČR i rodiče a bratra, všichni mají trvalý pobyt, žalobce pracuje brigádně u matky v obchodě, ve Vietnamu nemá příbuzné, má peníze na pobyt v ČR, ale nikoli na vycestování, má tady celou rodinu a neví, kam by ve Vietnamu jel. 14. Žalobce byl dne 28. 11. 2022 znovu vyslechnut, ale využil svého práva nevypovídat a nic nesdělil. Žalobce se v písemném vyjádření ze dne 28. 11. 2022 vyjádřil ke svým soukromým a rodinným vazbám na území. 15. Při pobytové kontrole dne 12. 1. 2024, že žalobce žije odděleně od družky a jejich dcery, žalobce bydlí v bytě se svou matkou. 16. Družka (resp. bývalá družka) žalobce dne 28. 3. 2024 vypověděla, že bydlí již šest let se svým přítelem (odlišným od žalobce), se kterým má dceru narozenou 2021, žalobce je její bývalý přítel, se kterým má rovněž dceru (ročník 2009), kterou má družka ve své péči, dcera navštěvuje základní školu, žalobce ji navštěvuje každý týden, bere ji na výlety, přispívá na ni 7 000 Kč měsíčně, bez těchto peněz by to bylo složitější, družka si přeje, aby žalobce mohl zůstat na území kvůli dceři. 17. Dne 28. 3. 2024 byla vyslechnuta též matka žalobce, která uvedla, že žalobce s nimi pouze bydlí, mají dobrý vztah, matka je však na něm nezávislá, její zdravotní stav je dobrý a ona je finančně zajištěná do konce života. 18. Dle vyjádření OSPOD ze dne 9. 5. 2025 se ža