4 A 57/2024 – Městský soud v Praze

4 A 57/2024- 28 - text  8 4 A 57/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: P. R., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Svatoslavem Prochorovem sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 11. 2024, č. j. CPR-53676-2/ČJ-2024-930310-V223, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 11. 2024, č. j. CPR-53676-2/ČJ-2024-930310-V223 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 9. 2024, č. j. KRPA-306803-5/ČJ-2024-000022-50 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně žalobkyni uložil povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), současně jí stanovil dobu k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a uložil jí povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč podle § 79 odst. 5 správního řádu. II. Obsah žaloby 3. Napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou postaveny na názoru, že žalobkyni nesvědčí fikce legálního pobytu na území ČR. Žalovaná na důkaz tohoto názoru odkazovala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 Azs 96/2015-44 a ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 Azs 11/2017. Žalobkyně nijak nezpochybňuje závěry předestřené v těchto rozsudcích, tedy, že fikce pobytu nemůže založit další fikci pobytu, její situace je nicméně zcela odlišná od situace posuzované ve zmíněných rozsudcích. 4. Rozsudky řešily otázku, která je v judikatuře již konzistentně řešena, a to, zda fikce pobytu může založit další fikci pobytu. Tedy situaci, kdy žadatel, který na území pobývá na základě fikce pobytu, požádá o jiné povolení k dlouhodobému pobytu a zůstává na území. V takovém případě svědčí fikce pobytu pouze v souvislosti s první žádostí a pokud této žádosti nebude vyhověno, nezískává novou fikci pobytu z důvodu řízení o druhé žádosti. Situace žalobkyně se však liší. Žalobkyni byl totiž na základě první žádosti zpětně povolen dlouhodobý pobyt od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2023, tudíž i doba podání druhé žádosti se považuje za dobu pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V případě žalobkyně tak byly splněny podmínky pro vznik nové fikce pobytu založené řízením o druhé žádosti, neboť žalobkyně žádost podala v době platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. 5. Uvedený názor sdílí, byť nepřímo, i zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 222/2017 Sb., který novelizuje zákon o pobytu cizinců, je uvedeno, že pokud stát cizinci povolení k pobytu udělí, jeho pobyt se bude považovat za formálně povolený od počátku na základě tzv. fikce platnosti povolení k pobytu. Z rozhodnutí, kterým se pobyt na území nepovoluje, však logicky vyplývá, že fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zůstává fikcí, na kterou nelze pohlížet, jako na legální pobyt. 6. Uvedla, že prostřednictvím právního zástupce opakovaně kontaktovala OAMP MVČR za účelem umožnění nahlížení do spisu vedeného v řízení o jiném pobytu, avšak na žádnou z těchto žádostí nebylo ze strany OAMP reagováno (k důkazu: kopie odeslaných datových zpráv zástupce). 7. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost uhradit žalobkyni nákladu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 8. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde vyslovila své závěry ohledně neoprávněného pobytu a nesplnění podmínek pro přiznání fikce pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnou skutečností je platné povolení k pobytu v době podání žádosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 96/2015-44 a 6 Azs 11/2017). 9. K argumentaci odkazující na důvodovou zprávu k zákonu č. 222/2017 Sb. konstatovala, že v tomto případě jsou řešeny podmínky pro (ne)započítávání doby fikce pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců do doby 5 let nepřetržitého pobytu související se splněním podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR. Dle žalované tak tento odkaz nesouvisí s předmětným řízením a je v projednávané věci irelevantní. 10. Žalovaná je přesvědčena, že v odvolacím řízení postupovala v souladu se zákony i ostatními právními předpisy. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Obsah správního spisu 11. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně se dne 28. 9. 2024 dostavila ke správnímu orgánu I. stupně kvůli řešení svého pobytu na území ČR. Lustrací a kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že žalobkyně má v cestovním dokladu vylepené výjezdní vízum s platností do 27. 9. 2024, které jí bylo uděleno po dlouhodobém pobytu na území ČR za účelem studia. Žádné jiné pobytové oprávnění nebylo zjištěno. 12. Dne 28. 9. 2024 proběhlo podání vysvětlení žalobkyně. 13. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 28. 9. 2024 správní orgán I. stupně uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně na území ČR pobývala bez oprávnění pouze dne 28. 9. 2024, a to v řádu pouze několika hodin, a do dnešního dne řádně plnila povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců, neshledal důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Přistoupil proto k vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ve věci byly naplněny všechny podmínky ustanovení § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a proto nic nebrání tomu, aby bylo rozhodnutí o povinnosti žalobkyně opustit území členských států EU a smluvních států vydáno. Dále posoudil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí není nepřiměřené. 14. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Namítala, že pobývá na území ČR zcela legálně na základě existence fikce pobytu. V srpnu 2022 podala žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Vyřizování žádosti se však protáhlo, proto podala v únoru 2023 další žádost, tentokrát o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“. V době podání této druhé žádosti pobývala na území na základě fikce předchozího pobytu, tj. povolení k pobytu za účelem studia z roku 2021/2022. Vedení řízení v době podání druhé žádosti jí tedy neposkytovalo novou fikci pobytu. Následně došlo v roce 2023 k tomu, že o první žádosti bylo rozhodnuto kladně, přičemž řízení o druhé žádosti nebylo zastaveno a pokračovalo se v něm. Díky tomu, že měla současně požádáno o změnu účelu pobytu na jiné (druhá žádost), zůstala od září 2023 na území ČR na základě fikce pobytu, kterou jí založilo řízení o druhé žádosti. O druhé žádosti dosud nebylo rozhodnuto, fikce pobytu tak žalobkyni svědčí do dnešního dne. Z uvedeného důvodu byly žalobkyni opakovaně v průběhu roku 2023/2024 vylepovány překlenovací štítky. Není jasné, proč jednoho dne Ministerstvo vnitra, oddělení azylové a migrační politiky změnilo svůj postoj a začalo tvrdit, že žalobkyně fikci pobytu neměla. 15. V napadeném rozhodnutí ze dne 26. 11. 2024 žalovaná konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných skutkových zjištění, protiprávní jednání žalobkyně bylo vymezeno zákonným způsobem a bylo správně definováno jako neoprávněný pobyt na území naplňující podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně pobývala na území po uplynutí platnosti výjezdního příkazu, fikce podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců probíhající žádosti o nové povolení k pobytu nesvědčí. Žalobkyně pobývala na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia platného od 10. 2. 2022 do 31. 8. 2022. Dne 31. 8. 2022 podala žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení a jelikož tato žádost byla podána v souladu s § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, příslušela žádosti fikce pobytu, a to od 1. 9. 2022. Dne 1. 2. 2023 podala žalobkyně žádost o vydání nového povolení k pobytu, v té době již neměla platné povolení k pobytu (od 1. 9. 2022 pobývala na území na základě fikce pobytu), a tudíž podáním žádosti o nové povolení k pobytu fikce nevznikla. Na této skutečnost nic nezměnilo ani to, že dne