2 As 64/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 79/2025- 50 - text pokračování 6 A 79/2025 10 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: XXX zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Joklem sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 za účasti: XXX o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. MHMP 714165/2025, sp. zn.: S-MHMP 406259/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 18. 3. 2025 byl žalobci zrušen rozhodnutím Úřadu městské části Praha 14 (dále též „prvostupňový orgán“), odboru správních agend a přestupků, č. j. UMCP14/25/54735/OSAP/RUZ, sp. zn. UMCP14/25/00172/OSAP/RUZ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), trvalý pobyt na adrese XXX Právním základem tohoto rozhodnutí bylo ust. § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), a to na žádost osob zúčastněných na řízení. [2] Dne 25. 6. 2025 bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, č. j. MHMP 714165/2025, sp. zn.: S-MHMP 406259/2025 (dále též „napadené rozhodnutí“) zamítnuto žalobcovo odvolání. [3] Žalobce upozorňuje na znění ust. § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Dle něj je ke zrušení údaje o místu trvalého pobytu zapotřebí kumulativního splnění dvou podmínek, kterými jsou – zánik užívacího práva k dané nemovitosti a faktické neužívání této nemovitosti občanem. [4] Dle žalobce představuje otázka existence či zániku výše uvedeného užívacího práva otázku právní, a je tak nutno ji vyřešit za současného objektivního zjištění právního stavu. Uvádí, že „existuje spor o to, zda účastník řízení – žalobce – nezískal užívací právo jako dědic, resp. zda mu toto právo nezůstalo zachováno z jiného právního titulu (např. ústní dohody se zůstavitelkou, souhlasem s trvalým pobytem, faktickým spoluužíváním domácnosti)“. K tomuto žalobce připomíná probíhající civilní řízení, jehož předmětem je žaloba na vydání dědictví podle § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Žalobce se v daném řízení domáhá vydání rozsudku, který by mu přiznal postavení dědice v rámci druhé dědické třídy. Uvádí, že ačkoli byla jeho žaloba zamítnuta v nalézacím i odvolacím řízení, podal dne 1. 6. 2025 dovolání k Nejvyššímu soudu, kde v době podání žaloby nebylo v této věci jednáno ani rozhodnuto. Zdůrazňuje, že právě posouzení věci Nejvyšším soudem „může mít zásadní dopad nejen na civilněprávní postavení žalobce, ale i na posouzení zákonnosti rozhodnutí správního orgánu o zrušení trvalého pobytu“. [5] Žalobce podotýká, že správní orgán je povinen vyčkat, jaký bude výsledek řízení o žalobcově dovolání a do té doby řízení přerušit, jak mu to ukládá § 64 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). [6] Dále se žalobce podrobněji vyjadřuje k jedné z podmínek zakotvených v ust. § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel – zániku užívacího práva. Namítá, že nelze rozhodnutí správního orgánu opřít o pouhé faktické opuštění objektu žalobcem, nýbrž je zapotřebí prokázat pozbytí právního titulu k užívání nemovitosti. [7] Uvádí, že nemovitost neopustil dobrovolně. Došlo totiž k jejímu exekučnímu vyklizení, které navrhly osoby uznané za dědice. Žalobce tak nepovažuje zánik užívacího práva za legitimní, jelikož vyklizení bylo provedeno v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o žalobcově dědickém nároku. K samotnému vyklizení uvádí, že bylo „předčasné, jednostranné a fyzickou silou prosazené“. Zdůrazňuje výměnu zámků provedenou novými vlastníky či osobami, které za ně jednaly. Podotýká, že mu tak byl upřen přístup do nemovitosti, v níž měl trvalý pobyt a také sídlo svého podnikání. Rovněž dodává, že v nemovitosti byly ponechány jeho movité věci. Proto žalobce hodnotí takovýto zásah jako „protiprávní znemožnění výkonu práva, o němž soud ještě nerozhodl“, a nikoli jako samotný zánik užívacího práva. [8] Jak dle žalobce vyplývá z příslušné judikatury týkající se nyní posuzované otázky, je správní orgán povinen zabývat se tím, jestli skutečně užívací právo žalobce zaniklo. Samotný závěr, že daná osoba objekt neobývá není dostačující. Správním orgánům žalobce vytýká, že nebraly ohled na skutečnosti, jakými jsou ještě neukončené dědické řízení, trvání žalobce na jeho dědickém nároku, přítomnost osobních a podnikatelských věcí žalobce v předmětné nemovitosti a žalobcovo legitimní očekávání budoucího soudního rozhodnutí o jeho nároku. [9] Žalobce uvádí, že „MHMP [pozn. soudu: Magistrát hlavního města Prahy] v napadeném rozhodnutí vychází z právní úvahy, že užívací právo k nemovitosti nikdy nevzniklo, protože souhlas předchozího vlastníka k přihlášení k trvalému pobytu nemá konstitutivní povahu – a tudíž musí být podmínka zániku považována za splněnou“. Připomíná však, že mu svědčí právní titul spočívající v ústní dohodě se zůstavitelkou, faktickém společném soužití a očekávaném dědictví. [10] Dle názoru žalobce tak správní orgán neměl svůj závěr vyvozovat pouze z formálního výkladu absence zápisu nebo zániku nájemní smlouvy, nýbrž se měl zabývat konkrétním postavením žalobce. [11] Ust. § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel žalobce vykládá tak, že pouhý formální stav nemůže vést ke zrušení údaje o jeho trvalém pobytu. Musí být totiž současně naplněny obě výše uvedené podmínky tohoto ustanovení. Žalobce zdůrazňuje, že účelem daného v zákoně obsaženého pravidla je snaha o zabránění fiktivnímu a účelovému přihlašování osob k trvalému pobytu, aniž by tyto měly na danou nemovitost jakoukoli vazbu. V žalobcově věci však tomuto takto nebylo. Naopak se jednalo o situaci, kdy daná osoba „byla z objektu vytlačena okolnostmi, jež sama napadá jako protiprávní“. Žalobce tak shledává vztažení tohoto ustanovení na žalobce za „účelově extenzivní“. Uvádí, že tato interpretace je provedena „nad rámec smyslu a účelu zákona“. Zároveň podotýká, že je zde rozpor s „požadavkem racionální intepretace právních norem“, stejně jako se zásadou předvídatelnosti správního rozhodnutí. Prvostupňovému orgánu i žalovanému vytýká, že nebyl zhodnocen dopad, jaký bude mít jejich rozhodnutí na situaci žalobce, zejména ve vztahu k jeho bydlení, nutnosti změny osobních a podnikatelských údajů a narušení faktického a právního vztahu k dané nemovitosti. Dodává, že „zohlednění těchto dopadů je přitom nezbytné při výkladu neurčitých pojmů jako ‚neužívání objektu‘ či ‚zaniklé užívací právo‘ ‌“. Výklad provedený ze strany správních orgánů tak žalobce považuje za formalistický, nezohledňující dané skutkové okolnosti a rovněž neslučitelný s ústavně konformním pojetím správního řízení. II. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí [12] Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplynuly následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. [13] Prvostupňový orgán uvedl, že ode dne 5. 8. 2024, kdy bylo provedeno exekuční vystěhování, již žalobce danou nemovitost neužívá. Vlastnictví předmětné nemovitosti ověřil v katastru nemovitosti, kde na listu vlastnictví č. 360 jsou jako spoluvlastníci nemovitosti čp. 367 vedeny osoby zúčastněné na řízení. Jejich spoluvlastnictví bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 3. 8. 2020, s účinky zápisu ke dni 20. 7. 2020, kdy bylo vydáno usnesení soudu o dědictví č.j. 13 D-906-2017 222. Dodal, že daný výpis neobsahuje žádnou poznámku spornosti týkající se jejich vlastnického práva. Zároveň zdůraznil, že výpis z katastru nemovitostí představuje veřejnou listinu ve smyslu § 53 odst. 3 s. ř., a proto o něm platí zásada presumpce správnosti a pravdivosti. [14] K pobývání žalobce v předmětné nemovitosti uvedl, že dle údajů v informačním systému evidence obyvatel a rovněž dle tiskopisu přihlašovacího lístku bylo zjištěno, že žalobce „byl k trvalému pobytu na předmětné adrese přihlášen dne 14. 5. 2014 se souhlasem tehdejší (nyní zemřelé) vlastnice objektu paní xxx (…), a že tento údaj o místu trvalého pobytu xxx je v evidenci obyvatel veden jako platný do současné doby“. [15] Osoby zúčastněné na řízení (žadatelé v rámci správního řízení) předložily rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 52 C 331/2020-363 ze dne 14. 10. 2022, o vyklizení nemovitosti (právní moci nabyl dne 17. 4. 2023). Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 43/2023-386 ze dne 21. 3. 2023 (právní moci nabyl dne 17. 4. 2023). Doloženo bylo dále potvrzení vydané soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem o provedení exekuce vyklizením nemovitosti č. p. 367, a to dne 5. 8. 2024. Následně předložily také usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2204/2023-449 ze dne 13. 9. 2023, kde Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce ve věci vyklizení dané nemovitosti. [16] Rovněž uvedl, že z vyjádření žalobce v rámci řízení o zrušení údaje o místu jeho trvalého pob