2 Afs 55/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Af 1/2025- 77 - text 6 Af 1/2025-77 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: AUTRIO stavební s. r. o. sídlem U Trativodu 184/6, Klánovice, 190 14, Praha 9 zastoupený advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem sídlem třída Kpt. Jaroše 3, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. října 2024, č. j., 31625/24/5300-22441-712931 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby [1] Dne 26. 1. 2024 byla žalobci dodatečným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, č. j. 156925/24/2009-52522-108485, doměřena daň za měsíc srpen 2022, a to ve výši xxx Kč. Zároveň byla žalobci uložena povinnost uhradit penále ve výši xxx Kč z částky doměřené daně oproti poslední známé dani ve smyslu § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“). Jednalo se o daň z úplaty před uskutečněním zdanitelného plnění podle ust. § 20a odst. 2, 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). [2] Žalobce následně podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání. Dne 16. 10. 2024 Odvolací finanční ředitelství žalobcovo odvolání napadeným rozhodnutím na základě § 11 odst. 1 písm. c) DŘ a podle ZDPH zamítlo. [3] Rozhodnutí žalovaného poté žalobce dne 6. 1. 2025 napadl žalobou, a to v celém rozsahu. [4] Dle názoru žalobce jsou žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, nesprávné a nezákonné. [5] Žalobce namítá porušení následujících ustanovení právních předpisů: - § 5 odst. 1 DŘ - § 5 odst. 3 DŘ - § 6 odst. 3 a 4 DŘ - § 92 DŘ - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [6] Žalobce cituje část napadeného rozhodnutí žalovaného, proti kterému se vymezuje: „důkazní prostředky doložené odvolatelem, rovněž jako ty získané správcem daně, nevedly k prokázání použití šetřených plnění deklarovaných na daňových dokladech vystavených dodavatelem společností perfect partners s.r.o. a žalobcem.“ Žalobce uvádí, že žalovaný údajně shledal, že doklady žalobce přijaté od jeho dodavatele perfect partners s. r. o. obsahovaly nejasnosti, které nebyly odstraněny ani pomocí opakovaně doložených příjmových dokladů, které žalobce žalovanému poskytl. Dle žalobce je tento závěr žalovaného nesprávný, jelikož žalovaný nevzal v úvahu relativní neplatnost ústně uzavřené kupní smlouvy na danou věc ani nezohlednil úpravu obsaženou v ust. § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), dle které není pro kupní smlouvu k movité věci vyžadována písemná forma, a proto záleží na smluvních stranách, na jaké formě se dohodnou. [7] Žalobce se dále vyjadřuje k situaci, kdy žalovaný považoval žalobcem předložené daňové doklady z důvodu jejich nedostatků za neprůkazné. Odkazuje zde na ust. § 93 odst. 1 poslední větu DŘ, která ve vztahu k možným důkazním prostředkům stanoví: „Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci.“ Žalobce tedy uvádí, že jelikož byla kupní smlouva v ústní formě, předložil správci daně v souladu s výše uvedeným ustanovení DŘ potřebné doklady. [8] Žalobce rovněž podotýká, že žalovaný v napadeném rozhodnutí buď bagatelizoval nebo ani vůbec nezmínil obsah žalobcova vyjádření k argumentaci a k námitkám správce daně. Žalobce namítá, že měl být za účelem prokázání jeho [žalobcových] tvrzení vypracován znalecký posudek. [9] K otázce důkazů pak žalobce uvádí, že mu bylo ze strany žalovaného v napadeném rozhodnutí vyčítáno, že v rámci daňového řízení neprokázal svá tvrzení, ačkoli mu žalovaný nedovolil své argumenty podpořit jím navrhovanými důkazy. Žalobce přitom navrhoval důkaz znaleckým posudkem a výslechem svědků. V této souvislosti se žalobce ohradil proti výroku žalovaného, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že: „povinností správce daně ani odvolacího orgánu nebylo takový posudek na návrh odvolatele zpracovávat, neboť je to právě odvolatel, na kterého bylo v prvostupňovém řízení a opětovně i v řízení odvolacím přeneseno důkazní břemeno (viz § 92 odst. 3 a 5 písm. c) daňového řádu)“. Žalobce k otázce znaleckých posudků v daňovém řízení odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 Afs 69/2010-127, ve kterém soud řekl, že: „za znalecký posudek v daňovém řízení lze považovat pouze posudek vypracovaný znalcem, kterého pro tento účel ustanovil správce daně“. Žalobcem navržené doplnění dokazování pomocí znaleckého posudku žalovaný označil za nadbytečné. [10] Žalobce dodává, že rovněž jím navržené výslechy svědků žalovaný označil za nadbytečné, a to zejména s ohledem na zásadu rychlosti řízení. Žalobce v žalobě uvádí svědka jménem Strnad. Žalobce vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že tento svědek se výslechu účelově vyhýbá, když uvedl, že se daný svědek naopak na jednání s orgány státní správy do Prahy dostavuje. [11] K oběma výše uvedeným důkazům žalobce podotýká, že dle jeho názoru byla z jeho strany důkazní povinnost splněna již tehdy, když dané důkazy navrhl k doplnění. Nesouhlasí tak s tím, že by neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. [12] Žalobce uvádí, že mu ze strany žalovaného nebyl uznán nárok na odpočet DPH z předmětné obchodní transakce. Dle názoru žalobce byla jedním z důvodů tohoto neuznání také neznalost specifik obchodního prostředí žalobce. Žalobce tak zdůrazňuje, že žalovaného v rámci správního řízení upozorňoval, že termín dodání zboží se po domluvě s jeho smluvním partnerem odložil na pozdější termín. Žalobce rovněž již v rámci řízení před správcem daně I. stupně žalovanému poskytl listinné podklady, které umožňovaly správné posouzení dané věci. Žalobci však ani jeden z orgánů nedal možnost k tomu, aby prokázal důvodnost svého nároku na odpočet DPH. [13] Žalobce zdůrazňuje, že podanou žalobou napadá předmětné rozhodnutí v celém rozsahu. Uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to jak samotným napadeným rozhodnutím žalovaného, tak řízením, které jeho vydání předcházelo. [14] Žalobce rovněž tvrdí, že žalovaný opomenul vycházet z ust. § 73 odst. 5 ZDPH, které zní: „Neobsahuje-li doklad pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu, lze nárok prokázat jiným způsobem“. [15] K části odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se povinnosti přiznat daň žalobce podotýká, že mu bylo známo, o jaké zboží jde. Dále uvádí, že provedením platby (i když jen dílčím plněním) vyjádřil souhlas se způsobem, jakým bude zboží dodáno. Jedná se navíc o zboží, jež sám žalobce označením a popisem určil. [16] K části odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se předmětu a oborů ekonomické činnosti žalobce tento podotýká, že žalovaným zvýrazněné předměty podnikání nemají reálný základ. Žalobce uvádí, že dle obchodního rejstříku předmětem jeho podnikání je „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ – s následujícími obory činnosti: „Zprostředkování obchodu a služeb; Velkoobchod a maloobchod; Nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí; Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků“. Nesouhlasí tak s žalovaným, který uvádí, že „žalobce měl jako hlavní a převažující předmět činnosti uvedený specializované stavební činnosti“. Dle žalobce z údajů uvedených v obchodním rejstříku neplyne, že by specializované stavební činnosti tvořily hlavní a převažující předmět žalobcovy činnosti. Rovněž zdůrazňuje, že pro žádnou z výše vyjmenovaných činností není povinností zřídit provozovnu. Uvádí, že v jeho sídle, kde se nachází vedení společnosti, je činnost vykonávána ve dvou kancelářích. Toto shledává žalobce dostatečným. Podotýká, že danou informaci žalovaný vůbec neověřoval. [17] Žalobce uvádí, že majetek je nabyt do jeho účetní struktury až ve chvíli, kdy je transakce uskutečněna dodáním zboží. Dodává, že teprve tehdy je možné po žalobci žádat „jiné důkazní prostředky, například příslušné účetní zápisy, kartu majetku apod.“, které dle žalovaného žalobce nepředložil. Žalobce však namítá, že kvůli odstoupení od smlouvy nebyla transakce uskutečněna. [18] Dále se žalobce vyjadřuje k žalovaným zpochybňované platbě v hotovosti. Uvádí, že tímto není vyloučeno, aby mohla být vzájemná činnost realizována či domluvena alespoň v základních rysech. Žalobce k tomuto dodává, že žalovaný nejenže nevyslechl navrhované svědky, ale ani neprovedl jako důkaz účastnickou výpověď statutárního zástupce žalobce. [19] Žalobce rovněž uvedl, že: „zřízení, vedení a správa webových stránek je něco, co závisí zcela na svobodném rozhodnutí toho kterého subjektu, přičemž je nutno upozornit na skutečnost, že zřízení, vedení a správa webových stránek je nákladnou věcí, když navíc v zákoně není stanovena po