8 A 100/2024 – Městský soud v Praze

8 A 100/2024- 50 - text 7 8 A 100/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému Y. P., narozený X státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen panem O. K., obecným zmocněncem se sídlem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 3. 10. 2024 jeho žádost ze dne 3. 10. 2024 o udělení dočasné ochrany z důvodů nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje přijmout žádost žalobce o dočasnou ochranu v České republice a vést o ní řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce, jenž dle svého vyjádření opustil v roce 2023 území Ukrajiny z důvodů probíhající války, dne 13. 1. 2023 vstoupil na území Slovenska a byla mu tam udělena dočasná ochrana, a to do 4. 3. 2024. 2. Dne 3. 10. 2024 žalobce požádal o dočasnou ochranu v České republice. Žalovaný mu vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná, přičemž jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři vyznačil to, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném státě EU“. 3. Žalobce ovšem argumentuje, že dočasná ochrana na Slovensku mu zanikla dne 4. 3. 2024, pročež v jednání žalovaného spatřuje nezákonný zásah. 4. Městský soud v Praze dne 13. 11. 2024 svým usnesením č. j. 8 A 100/2024 – 30 řízení o žalobě přerušil. Stejným usnesením soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, neboť měl za to, že pokud má žalobce zajištěn již dočasnou ochranu dokonce ve dvou státech Evropské unie, nelze se obávat toho, že by se v dohledné době byl nucen vrátit na Ukrajinu. 5. O pokračování v řízení rozhodl soud dne 10. 4. 2025, usnesením č. j. 8 A 100/2024-38. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Žalobce je přesvědčen že splňuje podmínky podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. a Rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, které zavádí dočasnou ochranu pro osoby vysídlené z Ukrajiny kvůli válce a dále že odmítnutí žádosti o ochranu je v rozporu s právem EU i ČR, konkrétně s články 1, 2, 26, 28, 29 směrnice 2001/55/ES. 7. Dále se žalobce domnívá, že podle čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES má osoba, která se přemístí z jednoho členského státu do druhého, právo na udělení dočasné ochrany v novém státě. Žalobce dle svého vyjádření opustil Slovensko a žádá o ochranu v ČR – má na ni dle svého přesvědčení právní nárok. 8. Žalobce též poukázal na dohodu členských států Evropské unie, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice, a na to, že nemá jiný pobytový status v EU a návrat na Ukrajinu by ohrozil jeho život – hrozí mu mučení nebo nelidské zacházení, což je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. 9. Taktéž žalobce uvedl, že se žalovaný se nijak nezabýval nepřiměřeností zásahu do jeho osobních a rodinných poměrů – zde doložil řadu judikátů, jež by měly dokládat jeho tvrzení a se stejným účelem odkázal na stanovisko Veřejného ochránce práv. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu podle § 82 soudního řádu správního může být v tomto případě přípustná, protože jeho postup při vyřizování žádosti o dočasnou ochranu je srovnatelný s dřívějším postupem při posuzování nepřípustnosti žádosti o dlouhodobé vízum. Judikatura připouští, že proti takovému postupu lze brojit zásahovou žalobou. 11. Zákon o dočasné ochraně nezná důvod pro neudělení ochrany kvůli jejímu poskytnutí v jiném státě. Pokud je žádost označena za nepřijatelnou, nejde o věcné posouzení, a proto proti takovému postupu nelze podat žalobu podle § 17. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.10.2022, č.j. 2 Azs 178/2022 – 46 potvrdil, že v takových případech správní orgán pouze ověřuje faktický stav bez prostoru pro úvahu. 12. Žalovaný tvrdí, že nejednal nezákonně, ale naopak v souladu se zákonem č. 65/2022 Sb., když žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelnou, protože žalobce již má dočasnou ochranu na Slovensku. Tuto skutečnost dokládá záznam v evropské databázi TPD (Temporary Protection Platform), kde je žalobce veden jako držitel dočasné ochrany. 13. Dále uvedl, že žalobce již není osobou prchající před válkou, protože mu byla poskytnuta ochrana na Slovensku. Jeho žádost o ochranu v ČR je podle žalovaného zneužitím práva, protože motivací není hledání bezpečí, ale snaha pobývat v ČR kvůli známým. 14. Zákon jasně stanoví, že žádost je nepřijatelná, pokud má žadatel ochranu v jiném členském státě EU (§ 5 odst. 1 písm. d). Žalobce navíc nesplnil podmínky pro výjimky, jako je sloučení rodiny nebo zvlášť hodné zřetele (§ 51 a § 52 zákona), a proto žalovaný neměl jinou možnost, než žádost odmítnout. 15. Žalovaný namítá, že jako správní orgán je povinen řídit se platným zákonem, dokud není zrušen nebo změněn. Uvedená ustanovení jsou stále součástí právního řádu a nebyla zrušena ani Ústavním soudem. Směrnice EU nejsou přímo aplikovatelné – musí být transponovány do vnitrostátního práva, což v tomto případě bylo učiněno zákonem č. 221/2003 Sb. 16. Žalovaný dále uvedl, že podmínky pro nepoužití vnitrostátní normy kvůli rozporu s právem EU nejsou v tomto případě splněny. Neexistuje totiž jednoznačný výklad Soudního dvora EU k této otázce a judikatura krajských soudů není jednotná. Naopak existují i rozsudky, které potvrzují soulad těchto ustanovení s právem EU (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 12. 2023, č.j. 63 A 38/2023 – 49). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 12. 10. 2022, č. j. č.j. 2 Azs 178/2022 - 46 rovněž neshledal rozpor mezi § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. a směrnicí 2001/55/ES. Podle něj se jedná o skutkově jasnou otázku bez prostoru pro správní uvážení – jde pouze o ověření, zda žadatel již má dočasnou ochranu v jiném členském státě. 17. Důrazně se žalovaný ohradil proti názoru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. jsou v rozporu s právem EU. Podle něj směrnice 2001/55/ES neumožňuje, aby jedna osoba získala dočasnou ochranu ve více členských státech současně. Pokud již cizinec ochranu získal, je považován za usazeného v daném státě, nikoli za vysídleného. 18. Směrnice výslovně upravuje možnost přemístění držitele dočasné ochrany pouze v článcích 15 a 26, a to na základě dohody mezi členskými státy a se souhlasem dotčené osoby. Směrnice též neřeší procesní otázky spojené s opakovanými žádostmi o dočasnou ochranu, a proto je podle žalovaného na členských státech, aby tyto mezery vyplnily. Český zákonodárce tak učinil prostřednictvím institutu nepřijatelnosti žádosti, který má zabránit tzv. temporary protection shoppingu – tedy účelovému podávání žádostí ve více státech. 19. Tento přístup není podle žalovaného v rozporu se směrnicí, ale naopak naplňuje její účel: zabránit druhotnému pohybu osob, chránit kapacity členských států a zamezit zneužívání systému. Směrnice má sloužit k poskytnutí dočasného útočiště osobám prchajícím před nebezpečím, nikoli k výběru preferovaného státu podle osobních preferencí. 20. Závěrem tohoto bodu žalovaný zdůrazňuje, že zásada zákazu zneužití práva podporuje existenci důvodů nepřijatelnosti žádosti. V případě žalobce, který již ochranu získal na Slovensku a žádá o totéž v ČR kvůli osobním vazbám, jde podle něj o účelové jednání, které nemá být právně chráněno. 21. Žalovaný odmítá, že by dohoda členských států o neuplatňování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládala právo žadatele získat dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tato dohoda pouze znamená, že státy nebudou aktivně přemisťovat držitele ochrany zpět do státu, který jim ji udělil. Směrnice výslovně neumožňuje, aby jedna osoba získala dočasnou ochranu ve více státech, a přesuny mezi státy jsou možné jen na základě dohody mezi státy a se souhlasem dotčené osoby (čl. 15 a 26). 22. Podle žalovaného směrnice neobsahuje žádné ustanovení, které by garantovalo právo držitelů dočasné ochrany libovolně měnit stát, kde ji chtějí čerpat. Taková interpretace by byla v rozporu s cílem směrnice, kterým je efektivní rozdělení zátěže mezi státy a ochrana jejich kapacit. Česká právní úprava, která stanoví nepřijatelnost žádosti v případě, že žadatel již ochranu získal jinde, je podle žalovaného plně v souladu s unijním právem a chrání systém před zneužitím. 23. Žalobce se též odvolává na sdělení Evropské komise a dokument „FAQ“ jako na důkaz rozporu české právní úpravy s právem EU. Žalovaný však namítá, že tyto dokumenty mají pouze informativní a nezávazný charakter, nejsou právně závazné ani nemohou nahrazovat vnitrostátní zákony. Podle žalovaného z nich nelze dovodit právo žadatele získat dočasnou ochranu ve více členských státech. Směrnice 2001/55/ES takové právo nezakládá a přesuny mezi státy jsou možné jen na základě dohody mezi členskými státy a se souhlasem dotčené osoby. 24. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. III. Posouzení ža